Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Utrpení, vztek a zoufalství; Edinburgh Fringe 2014

    V pořadí 67. ročník edinburského Fringe festivalu je podle pořadatelů největší uměleckou přehlídkou na světě. Letos opět rekordně narostl na objemu (s 11% navýšením oproti loňskému roku překročila programová nabídka hranici 3000 prezentovaných produkcí). Pro návštěvníka to znamená ještě větší zmatek při orientaci v čtyřsetstránkové programové brožuře a větší fyzické nároky při migrování přebujelou džunglí divadelních prostor.

    Edinburgh Fringe Festival

    Skotské referendum o nezávislosti netrpělivě bušilo na dveře a místní umělci cítili potřebu se k němu vyjádřit… FOTO DAVID CHESKIN

    Můj intenzivní pobyt v Edinburghu pochopitelně ukrojil jen zlomek zážitků, představ, dojmů a emocí, které si třítýdenní umělecký rej v zákoutích ulic středověkého městečka pro své návštěvníky každoročně schovává pod svou srpnovou pokličkou. Skotské referendum o nezávislosti netrpělivě bušilo na dveře a místní umělci mnohdy cítili potřebu se k němu vyjádřit. Z programu jsem si tedy vybrala politicky angažované projekty, zpracované provokativně vyhraněnou současnou dramatikou a zabývající se společensky závažnou problematikou. Oproti tradičně kolísavé úrovni fringových produkcí si tyto inscenace podržely solidní kvalitu. Připomenu-li, že edinburskému Fringi získal pověst žánr stand-up comedy, kterému se však vyhýbám se zarputilostí líté vlčice, je očividné, jak subjektivní obrázek festivalu se tím snažím nastínit. I přes loňský (historicky první) nárůst počtu divadelních inscenací na úkor „komedie“ se letos tento slibný trend nepotvrdil a tradiční „mocenské“ posty uhájili baviči.

    Past na Červeného králíka

    Jaký bude osud králíka, který se ve své komunitě navzdory překážkám odváží ukořistit mrkev? Autor hry White Rabbit Red Rabbit, mladý Íránec Nassim Soleimanpour, divadelně zpracovává vědecký experiment svého strýce, reálnými objekty jeho divadelního experimentu se stávají performer na jedné a obecenstvo na druhé straně.

    Když Soleimanpour odmítl nastoupit v Íránu dvouletou vojenskou službu, byl mu odebrán cestovní pas. Místo své tělesné schránky tedy tehdy „vyslal za hranice“ osobitou dramatickou hříčku odrážející existenční podmínky cenzurovaného autora (potažmo novátorské mysli) uvnitř nesvobodného politického systému. Text napsaný v roce 2010 a přeložený z původní angličtiny již do patnácti jazyků oživují divadelníci v různých končinách světa. Stačí, aby text pokaždé jiný performer (v mém případě Adam Richards) před zraky diváků vyprostil ze „zajetí“ zapečetěné obálky. Představení je pak improvizovaným sólovým výstupem. Režii částečně přejímá sám autor. Nemaje v úmyslu zůstat pasivně skryt za svými řádky, načrtne dokonce uprostřed svého rozštěpeného dramatického monologu vlastní autoportrét sestávající z osobních nacionálií a „hodně zarostlého“ sebehodnocení.

    Jeviště se v Soleimanpourově režii proměňuje v past nepředvídatelných instrukcí nastraženou na performera, v danou chvíli spisovatelovo alter ego. Ten svá ústa propůjčuje slovům, která si ho stejnou měrou dobírají i znejišťují. Z pozice konvenční autority mají právo (ne nepodobné moci státního aparátu) vmanipulovávat jeho i diváky do nekonvenčních situací a částečně se přitom vysmívat jejich poslušnosti. Groteskní obrazy se promíchávají se smrtelně vážnými v jedovatý koktejl určený k hercovu závěrečnému přípitku. Performer za asistence publika rozšafně sehraje humornou bajku o králíkově návštěvě cirkusu (alegorizuje stádovité potírání nekonformního jednání), zatímco ho scénář nabádá k přípravě sebevraždy. Soleimanpour si hraje s účastníky performance jako loutkář. Opájí se představou, jak daleko může zajít, zpochybňuje hranici mezi iluzí a realitou, čímž se dostává k základním otázkám divadla.

    Text White Rabbit Red Rabbit uvedlo v Anglii poprvé londýnské Gate Theatre před dvěma lety. Už v roce 2011 se však představil na edinburském Fringi. Letos ho zde opět v produkci Aurora Nova hostila komorní scéna Assembly George Square Studios. Jelikož dnes už íránský autor cestovní doklady vlastní, zasedne občas v publiku a veřejně text, který by prý nyní napsal jinak, komentuje. Jestli se účastnil mého představení, nechal si, bohužel, své pocity pro sebe…

    Animal Farm

    Platil na mě i výtvarně stylizovaný plakát s expresivní maskou prasete (Guy Masterson: Animal Farm) FOTO ARCHIV

    Černobílý Snowden

    Co má aféra Edwarda Snowdena společného s estetikou filmu noir? Špionážní drama Notoriously Yours ředitelky časopisu The Economist Van Badhamové formálně propojuje oba světy v detektivní zápletce, do níž zatahuje cynické hrdiny i love story. Multimediální inscenace si z éry němé kinematografie vypůjčuje rámec filmových dotáček s titulky projektovanými na centrální plátno, před něž zasazuje do krátkých výstupů skromně rozehrané dialogy a monology ženy a tří mužů (ve vícero úlohách). Náš technologický věk vzájemné provázanosti pak podtrhuje nadužíváním mobilních telefonů. Dvojznačný název kusu odkazuje k romantické odevzdanosti, která se ale v ironické rovině přelévá v odevzdanost osobních dat neomezenému přístupu tajných služeb. Oba významy ve hře neustále konvergují, umocňují tak sepětí institucionalizovaného sledování s intimními životy řadových občanů. Jedním z důsledků, jak dokumentuje fabule, může být i jejich vynucená spolupráce s dozorci podmíněná vězeňskou autocenzurou vlastního soukromí.

    Vše odstartuje anonymní internetový flirt. Jelikož se na něm podílí dcera válečného zločince, její konverzace neunikne pozornosti vládních složek. Zároveň je odhalena identita jejího sexuálního spiklence, jímž není nikdo jiný než mezinárodně hledaný „whistleblower“ (postava Snowdena tu vystupuje pouze jako referenční rámec k pojednávanému tématu). Ačkoli dívka nedisponuje žádoucími informacemi o jeho pohybu, zestátněné tajemství o její noci vášně ji chtě nechtě vmanévruje do role volavky v nebezpečné špionážní akci.

    Postoj autorky a režisérky Van Badhamové, podle níž zdaleka není prioritou boj s terorismem, ale s vlastní „narušenou demokracií“, je stejně agitativní jako diskutabilní. Ne náhodou si australská divadelní společnost Five.Point.One, pro niž text napsala, vysloužila od svého vzniku v roce 2009 pověst kontroverzního souboru protežujícího novou dramatiku. Navzdory kritiky oceňované premiéře Notoriously Yours na letošním Adelaide Fringe festivalu se nicméně do auditoria C South venue na druhé představení v Edinburghu nahrnulo pouhých deset odvážných, a to včetně mne a produkčního štábu. Škoda. Půlnoc na Fringi přeje zkrátka méně přemítavému typu zábavy.

    Potřebuje to ven

    Jestliže se inscenační styl Notoriously Yours vyznačuje strohým, uměřeným výrazovým gestem intelektuálky, sólové vystoupení Nigela Francise ve hře Fragile připomíná ponořování se do expresivní lázně emočně přetékající přes okraj. Utrpení, vztek a zoufalství tu pramení z rané zkušenosti sexuálního zneužití. A jak terapie posttraumatického stresového syndromu velí, „potřebuje to ven”. Ukáže se ale, že psychologem předepsaná léčivá procedura vykazuje spíš destruktivní než ozdravné účinky. Loajální ucho nahrávacího zařízení, jemuž hrdina svou bolest vzrušeně předává, má omezenou životnost (během mého představení vypoví službu a doslova se rozpadne) a ani desítky datových nosičů nedokážou unést tíhu beznaděje: v závěru se proud nepřeberného množství trýznivých elektronických záznamů rozlije po zemi jako krev z nezacelené rány.

    Nové poloautobiografické drama Geoffa Thompsona, držitele prestižní ceny Britské filmové a televizní akademie Bafta Award za nejlepší scénář krátkého filmu roku 2004 Brown Paper Bag, deskriptivním způsobem odkrývá pocity, vzpomínky, paradoxy v životě muže středního věku, který urputně hledá vnitřní mír. Každý jeho pokus vybělit letité nánosy špíny uvozuje mantrické sebepotvrzení: Jsem výjimečný. Stejná slova převaluje na jazyku s hořkou sebeironií při reminiscenci na učitele, jenž mu je v jedenácti letech vštěpoval. Z chlapcova nedostižného idolu se tehdy vyklubal sexuální deviant a celoživotně ho poznamenal. Thompson strukturuje monolog na základě pocitových asociací. Návraty do dětství prostupují nezpracované, leckdy i nepřiznané emoční stavy. Postupně se od nich odlupují prožitky studu, hnusu i chtíče infikované pozdějším vlastním sexuálním flagelantstvím. A pod jejich povrchem symptomaticky doutná obvinění vlastních rodičů…

    Název hry evokuje křehkou podstatu tradičně připisovanou nevinnému dítěti. Dospělý hrdina se sám sebe snaží zocelit kultem síly. Ve svých počátečních úvahách nad duchovním smyslem utrpení si přivlastňuje posilující formuli Vše, co se ti stane, je dobré. Později, když se silnějším spoluhráčem v boji s minulostí stane místo odevzdanosti hněv, náboženství odvrhne. Sílu vzývá jeho touha po pomstě vyškolená prý v technice zabít holýma rukama na šedesát způsobů. Navzdory protagonistovu maskulinnímu, potetovanému vzhledu korunovanému chlapáckým sestřihem zůstává ale tento muž (ve scénáři označen jako bezejmenná, nevyhraněná jednotka – One) oním zraněným chlapcem, jemuž bylo zapovězeno vyrůst.

    Šokující námět monodramatu vzbudil po své premiéře roku 2012 (v anglickém městě Coventry) nejen pozitivní kritické ohlasy a nadměrný zájem publika, ale i veřejné pohoršení. Inscenace byla stažena a teprve letos ji za podpory autora a v jeho společné režii s hercem Nigelem Francisem uvedla opět na scénu Old Joint Stock Theatre Company. Dodejme, že v Edinburghu nemohla najít inspirativnější zázemí, než bylo temné podzemní sklepení ZOO venue.

    Středněproudý okraj

    Poslední mou letošní politizující dramaturgií zvolený titul vracel do zorného pole zájmu opět politika. Tentokrát se však jednalo o adaptaci klasické předlohy s třicetičlenným hereckým ansámblem hranou na půdě rozlehlého Assembly George Square Theatre. Jako součást letošního programového bloku dedikovaného Guyi Mastersonovi (držiteli řady prestižních cen, mj. Olivier Award 2010 za režii své hry Morecambe) doputoval do Edinburghu po boku dalších šesti jeho produkcí jakožto velkoformátový „lídr“ projektu.

    Nové nastudování Orwellova antiutopického románu Animal Farm (1945) propagovalo jméno režiséra a autora dramatizace v jedné osobě i velkolepý mezinárodní úspěch téže adaptace z roku 1995, ovšem tehdy v Mastersonově sólové interpretaci. Fakt, že Stalin pocházel z Gruzie, pak hru „prodal“ angažováním předního gruzínského souboru Tumanishvili Film Actors Theatre. A přiznám se, že na mě platil i výtvarně stylizovaný plakát s expresivní celohlavovou maskou prasete. Jaké zklamání, když inscenace žádnou z reklamních nálepek nezhodnotila do zajímavého divadelního představení.

    Mastersonova režie zcela rezignovala na uplatnění slibovaného imaginativního kouzla masek a líčení. Jednotlivá zvířata farmy odlišují jen jejich herecké pohybové a zvukové nápodoby usilující o maximální přiblížení se naturalistické hodnověrnosti, čímž je tato bajka ochuzena o svůj divadelněpoetický potenciál. Dramatický přepis novely i jevištní realizace se věrně opírají o předlohu. Ve své krotké interpretaci postav a děje se drží přímočarých schémat, umlčujících invenci, originální úhel pohledu i vícevrstevnaté čtení. Prvoplánově působí i zapojení gruzínské divadelní společnosti – gruzínština znějící ze scény (s anglickými titulky zavěšenými nad ní) komplikuje vnímání, aniž by produkce jakýmikoli geografickými referencemi posouvala význam předváděného.

    Přiznám se, že jsem Mastersonovu inscenaci zařadila do svého výčtu záměrně jako kontrapunkt k fringové produkci, která ctí okrajové postoje – je autentická, kontroverzní, odvážná, inovativní a aktuální. Jak se festival rozrůstá, rozvolňuje se i chápání pojmu „fringe“. Příkladem expanzivního pronikání do prověřených vod mainstreamu může být třeba letošní udělení The Bobby Award, jíž publikace The Broadway Baby tradičně oceňuje „nejlepší z nejlepších produkcí na edinburském Fringi“. Vítěznou sošku získal muzikál Thrill Me: The Leopard & Loeb Story, který předtím už stihl dobýt londýnský West End. Nic proti. Jen čekám, kdy se přehlídka zbaví v názvu slova Fringe-Okraj, anebo se spíš její alternativní křídlo odštěpí, jako se kdysi odtrhl Fringe od Edinburského mezinárodního festivalu, a vytvoří protiváhu v samostatném Off-Fringi.

    P. S. Festivalu se účastnily i české soubory. O jejich účinkování si přečtěte v souběžně vydaném textu na i-DN.


    Komentáře k článku: Utrpení, vztek a zoufalství; Edinburgh Fringe 2014

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,