Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Urodilo se!

    V regionálních operních divadlech. Vezměme to chronologicky.

    Soupeření operních div Anny Nitrové a Evy Dřízgové-Jirušové ve Čtyřnotové opeře, NDM Ostrava FOTO MARTIN POPELÁŘ

    V novém Divadle „12“ v Ostravě připravil historicky vůbec první operní inscenaci slovenský muzikálový herec Juraj Čiernik. Nápad na Čtyřnotovou operu Toma Johnsona přičítám Jiřímu Nekvasilovi, uvedl ji jako šéf opery Národního divadla v české premiéře v roce 2005 v Divadle Kolowrat. V Ostravě převzali i tehdejší překlad Přemysla Charváta a vhodně aktualizovali recitativy. Inscenace vznikla v rámci Operní akademie Ostrava se studenty Fakulty umění Ostravské univerzity, z nich do sestavy pedagogů zatím vstoupil jen šikovný Tomáš Kura coby Průvodce operou. Na malém jevišti se sešli čtyři dokonalí operní pěvci, party zazpívali s naprostou samozřejmostí, ale hlavně jsou to zároveň v nejlepším slova smyslu komedianti: sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová předvádí typickou sopránovou primadonu, ale neváhala vystoupit jako mořská panna a vůbec si dělat legraci sama ze sebe, stejně jedná jakoby upjatá a se sopranistkou stále soupeřící altistka Anna Nitrová, Václav Morys pojal tenoristu ne jako namyšleného „vokálidiota“, ale jako odstrkovaného smutného klauna, Lukáš Bařák sehrál barytonového dobyvatele ženských srdcí. Pátý, basista Martin Gurbaľ, navštívil jeviště s pivem v ruce jen nakrátko – gag kameňák!

    Philippe Castagner v titulní roli se sborem před rozbouřeným mořem v inscenaci Idomenea, Divadlo J. K. Tyla Plzeň FOTO MARTINA ROOT

    S takovými aktéry mohl Juraj Čiernik střídat bláznivé situace a jemně i drsně rozehrávat vztahy v operním mikrosvětě. Nejsou otrockou ilustrací libreta, jsou vyčtené z kontextu, jaksi mezi řádky, ale i z ostravských poměrů. A hlavně všichni pěvci museli dát trochu všanc své já.

    Druhý den v Opavě zřejmě v české premiéře uvedli operu Sergeje Rachmaninova Aleko v jednom večeru s Leoncavallovými Komedianty, pečlivě a dramaticky je řídil dirigent Petr Šumník, orchestr zněl velmi dobře, sbor ovšem není hlasově ideálně obsazený, ale to jen na okraj ke stavu podfinancovaného operního domu. Spojit dva tragické milostné příběhy a propojit jejich milenecké páry jedním obsazením se ukázalo jako logické a nosné: tenorista Juraj Nociar (Mladý cikán a Canio) je stále lepší, i když nejvyšší polohy dává s námahou, Barbora Řeřichová (Zemfira a Nedda) je už dlouho výtečná. Z vesměs dobrého obsazení ještě zmiňme Jiřího Přibyla coby mužného Aleka a Pavla Klečku za hodně působivý Prolog ke Komediantům. Do sestavy herecky nesedl Alexander Vovk coby Silvio, spíš než milenec Neddy její starší strýc. V Opavě zatím holt léta chyběly peníze na udržování kvalitního souboru. Režisérka Jana Andělová-Pletichová vedla obě opery popisně, což považuji za potvrzení starých pořádků, přestože druhý den při Kulatém stole o směřování opavské opery šéf Lubor Cukr deklaroval nové dramaturgické i jevištní tendence. Premiéra Aleka a Komediantů jim odpovídá jen dramaturgicky.

    Ani Peter Gábor v Liberci nehledal kdovíjaké významové přesahy, natož formální inovace v Trubadúrovi Giuseppa Verdiho. Cíleně vyšel z tradičního operního vyjadřování a nesnažil se vysvětlovat, natož psychologizovat zamotaný příběh. Prostě odehrál jeho situace, nepopisně (symbolicky pojatý souboj) na tmavé scéně evokující spáleniště, v nadčasových černých kostýmech (jen milenci Manrico s Leonorou a zčásti Azucena jsou světlejší), v dramaticky romantickém šerosvitu, do něhož se občas zaboří rudé odlesky ohně a podle potřeby se zakouří. Vlastně otřepané prostředky, až na gumové pásy, jimiž se různě obepínají postavy a scéna – že jsou to pupeční šňůry, které spojují oba bratry, jsem se ovšem musel dočíst ve zprávě z tiskovky. Také pěvcům Gábor ponechal tradiční operní vyjadřování, ale významově je zpřesnil a zkáznil a soustředil do emocí postav a do jejich vášnivé souhry. Což je pro jevištní podobu inscenace rozhodující. Aby to vyšlo, potřeboval Gábor mimořádně silnou pěveckou sestavu: Lívia Obručník Vénosová zazpívala part Leonory technicky s velkými emocemi, Manrica podal Paolo Lardizzone jako operního hrdinu s citlivou duší pěvecky naprosto suverénně, Azucena je parádní rolí Kateřiny Jalovcové. Jiří Rajniš ml. je pro hraběte Lunu příliš mlád, nicméně ho zahrál i zazpíval do detailů precizně, nadmíru emotivně, a přitom technicky, bez přepínání nosného hlasu a bez prázdných operáckých gest a póz. Studio mladých v Drážďanech mu evidentně svědčí. A když Martin Doubravský orchestr nejen romanticky rozevlál, ale také zvukově vyladil a zkáznil, jen se sborem se trochu potýkal, mají v Liberci další pěknou inscenaci.

    Kupodivu stejné základní argumenty lze vznést i na stylově naprosto odlišnou inscenaci opery W. A. Mozarta Idomeneo v Plzni. Německá režisérka a původně choreografka Arila Siegert vytvořila sérii vizuálně působivých nekýčovitých nepopisných a pohybově stylizovaných obrazů na prozářené scéně připomínající antická a klasicistická jeviště. Trochu tím estetizovala dramatičnost příběhu i Mozartovy hudby, ale vše na jevišti bylo přiměřené a logické. Dirigent Norbert Baxa přiměl orchestr ke stylově velmi čisté, ve zvuku a výrazu náležitě dramatické hře. A zase všechno korunovalo mladé obsazení: Philippe Castagner (Idomeneo), Barbora Polášková de Nunes-Cambraia (Idamante), Markéta Böhmová (Ilia), Petra Alvarez Šimková (Elektra) – všichni zazpívali party virtuózně, s patřičným výrazem a stvořili jasně definované postavy.

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Tom Johnson: Čtyřnotová opera. České přebásnění Přemysl Charvát, hudební příprava Paolo Gatto, režie Juraj Čiernik, scéna David Bazika, kostýmy Jitka Rusnák Stauder. Premiéra v Divadle „12“ 14. února 2019 (psáno z druhé premiéry 16. února).

    Slezské divadlo Opava – Sergej Rachmaninov: Aleko; Ruggiero Leoncavallo: Komedianti. Dirigent Petr Šumník, režie a návrh scény Jana Andělová-Pletichová, kostýmy Michaela Savovová. Premiéra 17. února 2019.

    Divadlo F. X. Šaldy v Liberci – Giuseppe Verdi: Il trovatore (Trubadúr). Hudební nastudování a dirigent Martin Doubravský, režie Peter Gábor, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta. Premiéra 8. března 2019 (psáno z druhé premiéry 10. března).

    Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo. Hudební nastudování a dirigent Norbert Baxa, režie Arila Siegert, scéna Hans Dieter Schaal, kostýmy Marie-Luise Strandt, světelný design Daniel Tesař. Premiéra 9. března 2019 ve Velkém divadle.


    Komentáře k článku: Urodilo se!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,