Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zaráz a bez oficialit

    Slovácké divadlo v Uherském Hradišti a Městské divadlo ve Zlíně potřetí uspořádaly přehlídku svých inscenací rázovitě nazvanou Zaráz. Žádné oficiality, po třech představeních z každého divadla ve třech dnech. A o každém debata.

    Ředitelé Michal Zetel a Petr Michálek a zdejší divadelníci chtěli prodiskutovat svou tvorbu s kritiky, studenty, ale také s praktiky odjinud. Disparátnost pohledů na divadlo byla místy přílišná, ale užitečná. S údivem jsem zjistil, že mladší kolegové asi nečekají od divadla debatu o současném světě, mluvili o „přidané hodnotě“ k vlastnímu umění an sich. Jako o daních.

    Z šestice inscenací jsme tři starší už v Divadelkách recenzovali. V uherskohradišťském Kříži u potoka (DN 2018/10) se opravdu dokonale propojila dramatizace Lenky Lagronové s režií Martina Františáka a skvělými hereckými postavami, jak se i u nás psalo. Repríza byla skoro rok od premiéry takřka vyprodaná a nadšeně aplaudovaná.

    Od září v Hradišti nabízejí komedii Lutze Hübnera Úča musí pryč! v autentickém prostoru třídy jedné základní školy v režii Michala Zetela. Hraje se pro padesát diváků a prý by se mohlo hrát denně, jaký je o vstupenky zájem. Nedivím se. Zato nechápu, proč jsme recenzi v Divadelkách (DN 2018/03, zahrnovala i provedení hry v Českých Budějovicích) nazvali Taškařice ze škamen, a stejně jsem na festivalové diskusi nerozuměl výtkám o hereckém přehrávání a úvahám o prý lidských situacích a problémech školství coby tématech inscenace. Já viděl drsnou politickou satiru, slušné současníky, kteří jdou bez skrupulí za svým a nedochází jim, že je důsledky jejich pragmatismu dříve nebo později dostihnou. Ti u voleb zvolili současné poměry, a ne z hlouposti, z nevědomosti, ale protože je jim v nich dobře. Jiří P. Kříž se na debatě zeptal, proč zmizely přímé vtipy na Zemana, jehož portrét visí nad katedrou – prý po volbách už herce nebaví. Politická satira v normalizovaných poměrech prostě začne být na obtíž – nuda.

    Běžní slušní občané na třídní schůzce (Josef Kubáník, Pavlína Hejcmanová, Jitka Hlaváčová) v inscenaci Úča musí pryč (Slovácké divadlo Uherské Hradiště) FOTO SD UHERSKÉ HRADIŠTĚ

    Mě naopak nudila filosofující konfrontace myšlenek a tezí ve zlínské inscenaci hry Petera Pavlace Masaryk/Štefánik (referovali jsme v příloze DN 2018/19). Režisér Patrik Lančarič racionální diskusi zabalil do básnické deklamace podkreslené hudebním smogem Daniela Salontaye. Sympatické je ovšem vyjádření česko-slovenské sounáležitosti koprodukcí s bratislavskou Arénou. Ve Zlíně je tomu tak pravidelně.

    V jednom dnu se hrály dvě shakespearovské inscenace režiséra Zdeňka Duška, obě v překladu Jiřího Joska. Myslel jsem, že cíleně, leč prý se to tak sešlo. Mnoho povyku pro nic se ve Slováckém divadle hraje také už rok, večerní představení bylo plné a diváci vděční za slovní ekvilibristiku. Nejvtipnější shakespearovské hašteření Benedika a Beatrice využili Jiří Hejcman s Klárou Vojtkovou, Zdeněk Trčálek sklízel smích za excentrickou figurku strážmistra Gadoberta. Pěkné, od všech, ale podstatnější důvod než úhledně oddeklamovat Shakespearovy verše v nahozených situacích a pěkných kostýmech jsem neobjevil.

    Hrát bez „přidané hodnoty“ Hamleta (premiéra 8. 12. 2018) však už je na pováženou. Ve Zlíně staví na mladém Matěji Štruncovi v titulní roli, hodně mu sluší, ale hmatatelné naléhavé téma obsazení nepřineslo. Dušek své herce vede k detailní preciznosti, ale celku nedává přesah, smysl, výpověď. Popisně plynou situace, pravda ozvláštněné soudobými kostýmy a nepřípadnostmi (Hamlet v trenýrkách, v kulichu), i různou mírou herecké exprese, Claudia Gustav Řezníček ostře stylizuje do manipulátora – ale všechno slouží jen jinému převyprávění známého příběhu.

    Vlastimil Vrbička (Radoslav Šopík) s Erikem Vrbičkou (Richard Velísek) přišli milosrdně usmrtit svou matku a babičku Annu (Jana Tomečková) v inscenaci Upokojenkyně (Městské divadlo Zlín) FOTO MD ZLÍN

    Upokojenkyně (premiéra 13. 10. 2018) napsal Kazimír Lupinec (vlastním jménem Jan Červený) jako autorský text pro amatéry o citlivém tématu stařecké demence a o tom, že u nás nelze gerontům dopřát legální eutanázii. Hodně aktuální téma! Režisér Petr Michálek ho rozpoznal a každé představení končí besedou s diváky, kteří se mají na co ptát – on sám bez sentimentu věcně moderuje. Našel dobrý způsob, jak komorní text uvést na velké jeviště zlínského divadla: shůry jako chóry andělské hraje na lůžko upoutaným stařenkám Anně Vrbičkové a Marii Ptáčkové (Jana Tomečková a Milena Marcilisová) bíle kostýmovaný Jazzzubs šlágry jejich mládí, ony myslí na sex, zírají do stropu a čekají na rodinné příslušníky, kteří jim nosí pamlsky a vaří kávu. Hořká komedie o pokusu splnit Vrbičkové přání odejít z tohoto světa. Jen trochu zůstala u televizní poetiky a nestala se černou groteskou, jak myslím mohla a měla. I když ztratit jímavé tóny by byla škoda.

    Mohu potvrdit, že v Uherském Hradišti a ve Zlíně hrají dobré současné divadlo a diváci jsou jim vděčni.


    Komentáře k článku: Zaráz a bez oficialit

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,