Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Umlátila lyriku golfovou holí

    Radek Balaš ctí semaforskou poetiku, proto na první pohled udivilo, že jazzovou operu Dobře placená procházka Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra nepovažoval v Klicperově divadle v Hradci Králové za nic posvátného, nedotknutelného, že si na ni naopak troufl poměrně zostra. Ale nebyl na proměnu idylické poetické hříčky z 60. let do groteskního pseudohororového komiksu současnosti sám, své tu zřejmě odsloužili dramaturgyně Jana Slouková a Pavel Horák, který partituru upravil pro hradecké možnosti a současné posluchače. Na tak razantní interpretaci právě této kultovní semaforské produkce bych nikdy nepomyslel, ale je dobře, že jsem se mýlil a že se dílo nemusí připomínat pouze v retropodobě. Přitom nic z podstatných kvalit díla v hradecké inscenaci nechybí, vlastně nakonec se nehraje, a už vůbec nezpívá nic jiného, než co tehdy semaforští koryfejové napsali. Jen se události žánrově posunuly od crazy komedie ke komiksovému hororu, což se nemohlo neodrazit v odlišném závěru hry. Dnes prostě s někým nesouhlasit znamená rovnou zabít ho v louži kečupu. Dokonce se tou razancí pročistila logika vztahů postav, jejich usilování, tužeb a tudíž činů. Vždyť jde o celý milion liber, jímž Teta z Liverpoolu hodlá obdarovat dítě Uliho a Vanilky, kteří však jsou v rozvodovém řízení, a tak svou šanci vycítí i Advokát, a nakonec, proč by ne, Listonoš. Vlastně moralita, která, pokud si dobře vzpomínám, v divadelní verzi končila usmířením manželů, tedy morálně hodně podivně, čemuž se autoři sice trochu vysmáli, leč když láska vítězí, v českém divadle se lká dojetím. Ve filmu Listonoš roztrhá milionový šek a morálka dominuje ještě s menší pravděpodobností, jenže to byl sklonek let šedesátých, ale co s tím dnes? Nelze se divit, že pro milion tu křehká Vanilka umlátí Tetu z Liverpoolu golfovou holí, tak trochu jako když ve známé písni V+W umlátil záletnou tetu pohrabáčem Golem. Podobnost sotva náhodná vzhledem k Balašovým divadelním láskám, ostatně potvrzená i jinými zřejmými i skrytými narážkami a kontexty.

    Na konci hradeckého provedení nezůstane naživu nikdo, Advokát se odpálí po způsobu teroristů, až z něj na jevišti zbudou jen nohy, Vanilka vypije omylem otrávený pohár vína ve zjevném odkazu k Hamletovi, po němž také zůstalo jeviště pokryté mrtvolami, leč tady nejsou ani kadeti, aby mrtvé odnesli na ramenou a pochovali. Černá komedie vystřídala bílou idylu. Že se diváci z plna hrdla při těch morbiditách smějí, není dáno jen současným estetickým sítěním, ale také tím, že Balaš dění vede v podobě černobílé němé grotesky. Nešlo nevzpomenout také na Pantomimu Alfreda Jarryho, která se měla k Fialkově pantomimické poezii stejně jako Balašova verze Dobře placené procházky k té původní.

    Poprvé kloubouk dolů před všemi aktéry, kteří prokazují obdivuhodné fyzické dispozice, protahují se průlezy, záchodovou mísou, padají přes nábytek i jeden přes druhého a vylézají bleskově třeba na vysokou lednici. Na Balašově jevišti je prostě všechno možné jako ve filmu: sestává z papírových stěn a krabic, které evokují něco nedokonaného, balení před cestou, nepořádek ve věcech i mezi lidmi, prozatímnost, s níž chceme skoncovat, ale nakonec v ní žijeme nadosmrti. Ve finále je tu jedno velké smetiště.

    Podruhé klobouk dolů před aktéry i režisérem, kteří navzdory vnějškovému chaosu určují charaktery postav důsledněji než v původní podobě. Vanilka Dagmar Zázvůrkové (alternuje Eva Kratochvílová) je věcná, trochu neurotická mladá žena, která ví, co chce a neváhá toho jakkoli dosáhnout, až jsem se divil, že nebyla oblečena do upjatého kostýmku současných podnikatelek. Uli Jana Sklenáře je flákač, sympaticky romantický, nesympaticky neschopný a líný, Teta Martiny Novákové zůstala trochu ze staré školy, lehounce připomněla návštěvu staré dámy, je to tetička, které se prostě v životě poštěstilo. Advokát Davida Smečky je úlisný a všehoschopný, včetně pohybových klauniád, v nichž se s ním může měřit pouze Listonoš v podání Dušana Hřebíčka, jenž v sobě má cosi z čisté lyriky postavy v podání Jiřího Suchého, nepraktický snílek a dobrotivý klaun. Všichni výteční mimo jiné proto, že ani náhodou nekopírují legendární vzory!

    Potřetí smekám před tím, jak dobře, opět v logice černé komedie, obtížné party zazpívali. Stylově, intonačně, a hlavně po smyslu. Což je jistě velká zásluha i Pavla Horáka.

    Před sedmi lety v Hradci Balaš exceloval Špatně placenou procházkou, což byla pocta Jiřímu Suchému a Semaforu. Inscenace Dobře placené procházky je také poctou, v mých očích především proto, že ve zdánlivě uzavřeném tvaru objevila nové cesty. A jak známo, skutečně žije jen to, co je takovým výkladům a posunům otevřeno. To ostatní je pouze občas na odiv vystavený pomník.

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – Jiří Suchý, Jiří Šlitr: Dobře placená procházka. Režie Radek Balaš, dramaturgie Jana Slouková, scéna David Marek, kostýmy Jolana Izbická Schofield, hudební úprava, aranžmá a nastudování Pavel Horák. Premiéra 19. prosince 2009.


    Komentáře k článku: Umlátila lyriku golfovou holí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,