UMĚNÍ: Paříž a zlatý věk plakátu

Zlaté časy francouzského obrazového plakátu (1848–1914) si připomínají v pařížském Musée d’Orsay, které ve spolupráci s Bibliothèque nationale de France (BnF) pořádá velkolepou výstavu nazvanou L’art est dans la rue (Umění je na ulici). Instalace v prostorách bývalého vlakového nádraží z roku 1900 nabízí výjimečný zážitek, umocněný nevyhnutelným dialogem se stálými sbírkami dnes světového muzea zaměřeného na umění od poloviny 19. století do počátku 20. století, jež příští rok oslaví čtyřicet let od svého otevření.

V důmyslné scénografii evokující atmosféru Paříže Belle Époque je představena jedinečná kolekce sto padesáti originálních afiší ze sbírek BnF, z nichž některé nebyly vystaveny už desítky let. Vzácně pohromadě jsou k vidění nejlepší plakátová díla mistrů „efemérního média“. Jako byli Jules Chéret, „otec moderního plakátu“ (jehož vliv na dobový vkus bychom mohli v našem prostředí rozpoznat třeba u Luďka Marolda na plakátu k inscenaci Náš dům v asanaci), dále Henri de Toulouse-Lautrec, Pierre Bonnard, Théophile Alexandre Steinlen, Henri-Gustave Jossot, Leonetto Cappiello, Eugène Grasset či Alfons Mucha, jemuž výstava v kontextu divadla a spolupráce se Sarah Bernhardt – které jeho úzké a dlouhé plakáty s idealizovaným obrazem herečky pomohly vybudovat image hvězdy – věnuje velký prostor.

Théophile Alexandre Steinlen, Affiches Charles Verneau. La Rue (Ulice), 1896, litografie, 240 x 300 cm, BnF, Paris

Témata jsou různá. Od reklam pro nově vznikající velké obchodní domy (nejstarší je La Belle Jardinière s reklamou od tiskárny Rouchon z roku 1849) – přejmenované Emilem Zolou v románu U Štěstí dam na „katedrály moderního obchodu“ a spojované s rozšířením psychické poruchy zvané „kleptomanie“, jíž začaly trpět hlavně ženy – až k politické propagandě, přes turismus, sport, výstavy, divadla, kabarety, sušenky, alkohol, cigarety či cokoli jiného. Většinou slavné „obrazy“, jež máme v povědomí z menších reprodukcí různých kvalit. Jedno z největších překvapení výstavy proto přichází odjinud, když můžeme kromě skutečné velikosti tisků– ta dosahuje i více než 3 x 2 m – obdivovat výbornou zachovalost, včetně živosti barev, jejichž plné využití umožnilo zdokonalení techniky litografie. Jak dosvědčují dobové komentáře, právě této pozoruhodné barevnosti si všímali už současníci, mezi něž patřil také novinář a glosátor dynamicky se proměňující podoby Paříže druhé poloviny 19. století Maurice Talmeyr: „Skutečnou architekturou dneška, jež vyrůstá z okolního pulzujícího života, je plakát, to barevné hemžení, za nímž se kamenný monument ztrácí.“

Výstava mapuje prostřednictvím fenoménu plakátu poměrně krátkou dobu přibližně sedmdesáti let, během nichž Francie a její metropole došly hluboké společenské a kulturní změny. Od poloviny 19. století mohutně asanovaná Paříž, již čekaly pompézní Světové výstavy 1878, 1889 a 1900, se měnila v atraktivní zářivou výkladní skříň Evropy, a barevný plakát bující městem měl na této proměně svůj podíl. Jako sice prchavý, přesto všudypřítomný svědek života moderní společnosti, součást sdílené kultury veřejného prostoru, „zrcadlo ulice“, v němž se odráží realita s fantazií, sny a touhami.

Ulice je důležitým stmelujícím pojmem expozice, jejíž název přímo odkazuje k článku L’art dans la rue (Umění na ulici) z roku 1892 od architekta Frantze Jourdaina, který v souvislosti s plakátem jako „uměním pro všechny“ kladl důraz na společenskou zodpovědnost umělce, jelikož „lidé se učí na ulici stejně jako ve třídě.“ A na symboliku ulice a s ní související psychologii davu odkazuje také plakát, kterým výstava začíná. Je to Steinlenova obří barevná litografie z roku 1896, do šířky se rozpínající reklama na plakáty tiskárny Verneau. Údajně nejpodivuhodnější afiš doby, kterou anarchisticky smýšlející umělec a bohém (spojovaný hlavně s kabaretem Le Chat Noir na Montmartru a kultovním plakátem s černou kočkou se svatozáří) vybavil v rohu dole malým, ale dráždivým přízviskem La Rue (Ulice).

Prostorově i koncepčně náročná reprezentativní výstava – obohacená mimo jiné také o fotografie Eugèna Atgeta, archiváře mizející staré Paříže, který na svých dokumentárních snímcích zachytil jak práci lepičů plakátů, tak i způsoby jejich uplatnění ve veřejném prostoru – je členěna do několika velkých bloků, které víceméně odpovídají skladbě kapitol slovem i obrazem skvěle vybaveného katalogu, u něhož Steinlenova Ulice vtipně slouží jako přebal, který lze zároveň rozložit i jako plakát. Procházet výstavou je potěšením, které listování katalogem ještě umocní. Zejména čtení dobových komentářů, a to jak odpůrců plakátu coby „vizuálního smogu“, tak jeho obhájců a někdy i sběratelů v jednom (Joris-Karl Huysmans, Roger Marx, Gustave Kahn, Ernest Maindron), s jejichž přispěním získává plakát v poslední čtvrtině 19. století konečně status uměleckého díla.

L’art est dans la rue – Umění je na ulici Paříž, Musée d’Orsay, 18. 3. – 6. 7. 2025

Eva Kulová