FILMY A SERIÁLY: Smrt a naděje

Těhotná dívka ujídá zralé jahody uprostřed berlínské zahrádkářské kolonie. Je léto 1942. Po cestě se pomalu blíží černé auto a dívka tuší, co to znamená. Ale ještě cestou k výslechu jsou k ní hodní. „Mohu si sáhnout?“ Ptá se jí gestapák ve výtahu. „Je to jako zázrak, viďte?“ Hilde přikývne a oba se usmějí.

Hilde Coppi, členka německé frakce mezinárodní sovětské špionážní sítě Rote Kapelle, byla ve dvaatřiceti letech popravena ve věznici Plotzensee. Předtím porodila ve vězení syna a bylo jí povoleno ještě pár měsíců žít a kojit. Celý film s výjimkou několika flashbacků se odehrává v poslední fázi Hildina života. Je to těžká podívaná, ale rány, krev ani adrenalinovou masáž nečekejte. Naopak, po Hildině hrůzném konci diváka ovládne zvláštní dojem katarze, světla a naděje.

Proč se k popravě komunistické odbojářky nacisty vrací třiašedesátiletý Andreas Dresen, režisér, narozený v NDR a vychovaný ve stínu legend o komunistických svatých? Hilde Coppi patří mezi zavražděné, jejichž osud zneužívala sovětská propaganda jako vzor pro mládež, případně jejich osudy všelijak překrucovala a vytvářela iluzi neposkvrněnosti a oddanosti komunismu, za který je třeba i zemřít. Julius Fučík, Maruška Kudeříková ani Jožka Jabůrková ale určitě nejsou momentálně postavy, o nichž by se někomu u nás chtělo znovu natočit film. Tak proč Hilde Coppi, jejíž propagandistický obraz byl pro mládež v NDR stejně nepřitažlivý a proto vybledl? Dresena inspirovalo hlavně setkání s historikem Hansem Coppim jr., oním dítětem narozeným Hildě v Plotzensee. Vznikl intenzívní, moderní a aktuální obraz hrdinství. Být hrdinou tu neznamená sloužit ideologii či náboženství, ale sloužit lidem a jakémusi vyššímu principu…

©Pandora Film, FOTO Frédéric Batier

Filmová Hilde je apolitická a zamilovaná. Když stojí před závěrečným soudem, je už její mladší manžel Hans Coppi po smrti. Nikdo tu na ni nekřičí a soudce se docela lidsky ptá: „Proč jste to udělala? Jste přece mladá, máte dítě…“ a Hilde odpoví: „Protože jsem milovala svého muže.“

Ovšem zákon je zákon, a tak ten lidský soudce odsoudí mladou matku k smrti gilotinou. Banalita zla otvírá cestu ke zločinu i těm, kdo se považují za vzor slušnosti.

Hilde je zatčena zároveň s desítkami jiných členů Rote Kapelle, z nich ne všichni byli komunisté, a ne všichni si uvědomovali, co jim hrozí. Vylepovali letáky, jezdili se koupat, milovali se. Hilde ani neměla co prozradit, udali ji jiní. Její ztracený život ale po porodu ve vězeňské nemocnici získává ve filmu nový smysl. Hilde zůstane jako jediná z žen s dítětem ve vězeňské nemocnici a stará se o ostatní. Náhoda, zbytky slušnosti a prchavý soucit jí pomáhají. Žije přítomností a láskou k dítěti. Její osobnost ovlivňuje i ty „lepší“ dozorkyně. Minulost jí připadá vlastně nedůležitá, její život je tady a teď, má svůj úkol. Nebojí se.

Dresen pro svůj film vytvořil aktualizující styl. Není to retro, jak ho známe z válečných filmů, kostýmy jsou kombinací současného a dobového, přesto máme dojem autenticity. Nikde nejsou nacistické symboly ani krutí esesáci, ale zlo nacistického mechanismu je všude. Úspěch je z velké části dán obsazením Liv Lisy Vries, křehké herečky známé ze seriálů. Babylon Berlin nebo Kafka. Vries hraje Hilde jako opravdu mladou dívku na prahu života, a ne jako ženu na prahu středního věku, kterou v té době byla. Ale to je jedno, jde o nový pohled na lidi, jejichž památka se rozpadla zároveň se sovětským impériem.

Andrea Dresen natočil pár komedií, ale nejlépe si ho asi diváci pamatují ze snímku Sedmé nebe o tragické lásce dvou starých lidí, anebo Konec uprostřed cesty, tíživý snímek o rodině, která se vyrovnává se smrtelnou chorobou otce. Ani on se ničeho jako režisér nebojí a je to dobrý průvodce temnotou. Pokud ještě patříte k těm, kdo mají dojem, že filmy tu nejsou proto, abychom se ubavili k smrti, běžte se na to podívat.

S láskou, Vaše Hilde (org. In Liebe, Eure Hilde). Režie: Andreas Dresen, scénář: Laila Stieler, kamera: Judith Kaufmann. Německo 2024.