Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ukolébavka z jehličí

    Do galerie roztomilých hrdinů českého (porevolučního) filmu přibyl nový exemplář – méďa z dětské poličky. Jmenuje se Kuky (v angl. znění to bude Kooky) a stvořil jej filmař Jan Svěrák podle prověřených receptů na laskavou zábavu v mezích zákona a komerčního trhu. Je to trochu chytřejší film pro děti, anebo trochu hloupější pro dospělé, kteří by chtěli být znovu jako děti.

    Příběh se odehrává na pomezí dvou realit. Přechází mezi domácností jedné české rodiny a „loutkovou“ scenérií lesního jehličí (mimochodem v armádě loutkovodičů se objevil také Petr Forman). Měřítko tohoto světa představovaného na plátně připomíná dětské pitvorné divadélko s kaštanovými hračkami. Malému Ondrovi (hraje jej syn Ondřej Svěrák) se ztratí růžový méďa, načež Ondra začne dětsky fantazírovat o osudech svého roztomilého panáčka. Kuky se přes skládku, kam byl odhozen, ocitá v lese mezi magickými bytostmi, kde hledá ztracený domov.

    Upřímně řečeno, zpočátku si leckterý divák možná oddechne, že ve svěrákovském celovečerním Večerníčku najednou chybějí všichni ti čeští bláhoví tátové, ustarané mámy a zlomyslní sousedé. Zdá se, že v něm nenajde žádné obvyklé typy českých filmů, které mají ilustrovat úděly hořkosladkého života v naší skryté kotlině a do omrzení těšit. Roztomilé loutky přinášejí trochu odstupu i humoru, zvlášť když byly důmyslně postavené z nejrůznějších organických i anorganických materiálů pod výtvarným velením Jakuba Dvorského. Brzy pochopíte, že postavu lze stvořit z vytlačené tuby na pastu, vidličky či igelitového pytlíku. Kdo chce, může v tom vidět vlivy naší loutkářské historie, stejně jako tradici víkendového kutilství, které patří k výbavě každého českého šikuly – anebo prostě „jen“ skvělého výtvarníka.

    Samotný scénář je však veden o poznání méně suverénně. Napsal jej sám režisér – jeho otec Zdeněk Svěrák tentokrát pouze namluvil postavu von Hergota. Snad i proto přeskakuje snímek mezi realitou a fantazijními vizemi horečkou stiženého Ondry jako v porouchaném Matrixu. Navíc konec příběhu je tak zbrkle rozpleten, že jej leckdo nemusí vůbec pochopit.

    Na začátku se opuštěného Kukyho ujímá miniaturní strážce jehličí kapitán von Hergot. „Nejobyčejnější“ textilní medvídek z poličky dětského pokojíčku je následně vtažen do (trochu jalového) lesního dobrodružství záchrany ptačích vajec. Slepnoucí morous von Hergot totiž musí před lesním společenstvím dokázat, že na funkci principála přes svůj pokročilý věk stále ještě stačí a že by ho neměl nahradit drzý, rozčepýřený, za jeho zády intrikující hejsek Anuška (namluvený Jiřím Macháčkem). A co více, po růžovém „umělinovém“ mazlovi Kukym zas pasou pidistrážci nedaleké skládky, kteří se – spolu se sběrným náklaďákem – starají o čistotu lesa. Mimochodem tenhle český „zelený humor“ dělá z ekologických brontosauříků zlomyslné dráby (mluví je Jiří Lábus a Petr Čtvrtníček).

    Jinými slovy, kolem pařezů a větvoví propuká trochu příliš dospělý boj dětských hraček o moc, o život, o svobodu a přátelství, z čehož jsou naivní obyvatelé lesa řádně popletení. Jenže občasné chytré paralely, mrkající narážky na udávání, rodinu, touhu po moci či moudrost stáří jsou křečovité, prázdné, tonou v miloučkém a roztomilém aranžmá. Jsou jako přeslazená kaše, která se lepí na jazyk, na patro, na rty a na prsty, aniž by se jí mohl divák zbavit.

    Autoři si mnohem víc než na důkladnosti příběhu dávali záležet na akčních honičkách, v nichž se mohli vyřádit s titěrnými lesními autíčky jezdícími na vyhozené baterky. Film pak působí jako roztomilá, trochu nemotorná hra s panenkami z Country Life či recyklačního skladu, které někdo dovezl do lesa. Při pohledu na domeček kapitána von Hergot ve větvoví si sice zprvu vzpomenete na Karafiátovy broučky, ovšem už veverčí bombardování šiškami, které lze navigovat pomocí souřadnic a sektorů, zůstává na úrovni primitivní počítačové hry ze školní lavice. Skutečnou poezii přírody naleznete spíše venku před kinem než na plátně.

    Svěrák necítí nadsázku, nectí logiku animovaného příběhu ani jeho nutnou zkratkovitost. Plete si jej s dojemnou pohádkou pro dospělé, kterou lze dopředu propočítat. Na roztomilé dovádění je naroubován „stoprocentně český příběh“ o hledání domova, při němž mají kapat slzy a plesat srdce. Kdo si nedá pozor, vymyje si mozek. Ve ztraceném maňáskovi lze vidět ozvuky ruského Kolji, příběhu ztraceného dětského hrdiny ve středních Čechách. Ve skutečnosti se Svěrák pokusil diváky opět dojmout těmi malými českými postavami z našeho miloučkého lesního údolí, které nakonec všechno nějak přežijí a přečkají. Jsou totiž dostatečně hodné, milé a krotké, a když se blíží nebezpečí, stačí na ně zakřičet: Jehličí a všechny se dobře schovají. Člověka při tom napadne přirovnání k našemu národnímu údělu…

    Jestlipak ti čeští filmaři v nás nevidí právě podobné médi z poličky, kteří hledají svého hodného pána, patrona, kmotříčka, knížete, který by se o ně postaral. Naopak oni by se mohli přitulit a poslechnout si pohádku na dobrou noc.

    Kuky se vrací, ČR (2010). Režie, scénář, námět Jan Svěrák, kamera Vladimír Smutný a Mark Bliss, hudba Michal Novinski. Hrají: Oldřich Kaiser, Kristýna Nováková, Ondřej Svěrák, Filip Čapka. Délka 95 minut.


    Komentáře k článku: Ukolébavka z jehličí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,