Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2023

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2023

ročník 32
19. 9. 2023
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Ukažte druhou tvář

    Násilí, krutost, zabíjení, vraždění… Co je člověku od přírody dané a co motivované kulturou, mocí, zištností či egem? Co je racionální a co podvědomé, či dokonce nevědomé? Jednáme pudově jako zvířata, anebo člověk podléhá odlišným zákonitostem? Co je kultura v nás a k čemu jsme předurčeni?

    Jack je ve vynikajícím podání Dana Kranicha až eroticky svůdně cynický a manipulativní FOTO PATRIK BORECKÝ

    Takové a podobné otázky si lidé kladou od vzniku civilizace a uvědomění si sebe samých a umělci je dodnes zpracovávají ve svých dílech. Mezi nimi i mladý režisér Tomáš Loužný, jenž se často obrací k podobně zaměřeným tvůrcům ze světa filmu či literatury. Jejich díla adaptuje a nově interpretuje jemu blízkým divadelním jazykem, odráží se od nich k vlastnímu světu otázek, zobrazenému vlastní optikou. Jeho inscenace lze vnímat jako dialog s diváky nad vybranými situacemi či příběhem, jako nebojácně, možná až riskantně budované výzvy ke spoluúčasti, k aktivnímu vnímání krutosti a násilí v člověku a k uvažování nad těmito tématy. Otázky klade ryze divadelně – příběhem, obrazem, situací, metaforou, hereckou akcí. Vesměs přímočaře, bez úhybů či vytáček.

    Takové byly jeho Funny Games v ústeckém Činoherním studiu, na něž svým způsobem navazuje jeho současná inscenace Komedie Jack staví dům, uváděná v divadle Komedie. Ve Funny Games šlo o adaptaci stejnojmenných dvou (v zásadě identických) filmů Michaela Hanekeho, v současné inscenaci se Loužný inspiroval základní situací posledního celovečerního filmu dánského režiséra Larse von Triera Jack staví dům z roku 2018. Tak jako Trier i on (spolu s dramaturgyní a spoluautorkou scénáře Lenkou Dombrovskou) sleduje myšlenky a činy sériového vraha Jacka. Zatímco ale Jack má ve filmu partnera ve Vergiliovi z Danteho Božské komedie, s nímž po celý čas diskutuje a který jej na závěr uvrhne do pekla, v Loužného a Dombrovské adaptaci jsou Dantovo dílo a disputace nad tím, co je v člověku zlo a kdo a proč spěje do pekla, spíše upozaděny, ačkoli tvůrci slovo Komedie vložili přímo do názvu inscenace, a to ve zjevném dvojsmyslu (odkaz jak na Danteho, tak i místo, kde se titul uvádí).

    Jack je ve vynikajícím podání Dana Kranicha až eroticky svůdně cynický a manipulativní jako mnoho obdobných falešných proroků všech věků. Coby neměnný, obsedantní psychopat má jedinou vizi – vystavět ze zavražděných lidí artefakt a tím dát jejich i svému životu „vyšší“ smysl. Poskytnout světu – či možná vesmíru – službu, otisknout nicotná, bezesmyslná lidská bytí do díla dokonalosti, do chrámu věčnosti. Tím zdůvodňuje své myšlenky, osvětluje své činy, a to nejen sobě, ale i divákům, s nimiž vede skrze své monology i napřímo kladené otázky rozhovor.

    Divák není konfrontován (jako u Triera) s brutálním, explicitním násilím, Jackovy vraždy na jevišti působí téměř bezbolestně. Jsou vlastně jen nezbytnou akcí pro pochopení situace, do níž se postavy dostaly. Oběti i po smrti zůstávají na jevišti coby mrtvé stíny (oblečeny v bílém) a vraha zpovídají, snaží se mu prokázat nepřípustnost jeho myšlení a činů. Jack je však – jako každý psychopat – přesvědčen jen o své vizi a ve svém konání beze změny pokračuje, doprovázeje se vábnými slovy o vyšším poslání. Až k fatálnímu konci. Před divákem tak vyvstává otázka, koho a hlavně proč sleduje, co si o něm má myslet, jak se zachovat. A to je myslím právě to, co Loužného (a Dombrovskou) zajímá. Kde je svoboda a hranice lidského myšlení a kde se bezbřehé myšlení liší – či musí lišit – od činů? Co je umění a co ještě může zobrazovat, kam dosáhnout? Jak moc je lákavá představa překonat život a učinit ze smrti a zabíjení umění?

    Tvůrci na tyto otázky neodpovídají, nechají je viset ve vzduchu jako otevřenou výzvu, byť – v souladu s Trierovým filmem – je Jack v závěru vržen do pekla (aspoň tak závěrečný obraz jeho vtažení do jakési pece evokující plynové komory koncentračních táborů chápu). Musíme si tak na ně odpovědět sami.

    Pro mne však inscenace zůstala na půli cesty. Má sice nakročeno k závažným tématům (už třeba jen silným úvodním obrazem dvou mužů, kteří si šedou hmotou „mažou“ obličej, až ten zcela zmizí do beztvářné masky ne-člověka), ale průběžně se od nich odklání ke zvukomalebným intelektuálním exhibicím Jacka, jež mají – především – estetický účinek a nemohou se opřít o dramatické situace.

    Temný prostor jakéhosi zámeckého podzemí či možná noční zahrady polorozbořeného středověkého hradu, do nějž je dění zasazeno, navíc evokuje atmosféru hororových gotických románů, čímž se inscenace vymaňuje z aktuálních konotací (nejčastěji na mysli vytane asi norský masový vrah Breivik, Trierova Jacka kritika dokonce srovnávala s Hitlerem, ale to je myslím zavádějící). To by se však muselo hrát v jiných kulisách a za plného světla.

    Postavy obětí jsou příliš upozaděny, jejich konání mechanické. Nejsou Jackovi – ač s ním neustále vstupují do dialogů – pro rozkrytí hrůzy jeho myšlenek a konání dostatečnými divadelními partnery. Působivé jsou scény jejich zabití (především úvodní scéna s Gabrielou Míčovou a výstupy se Skladatelkou Julie Goetzové), pro jejich posmrtné konání však režisér nenašel dostatečný jevištní důvod, a tak jen esteticky polehávají nebo posedávají v pozadí, lezou po zdi a zavěšují se na ni či „sečou mrtvé pole“ odkazujíce k Jackovým vizím dokonalé krásy.

    Přesto jsou v inscenaci okamžiky, kdy člověka zamrazí. Jsou to ony chvíle, kdy Kranich rozmlouvá přímo s diváky, ptá se jich na jejich zaměstnání a názory nebo kdy do hlediště uteče Julie Goetzová a schovává se mezi sedačkami. Je to jen „hra“ a máme na ni přistoupit, anebo nás režisér vyzývá k veřejné obraně humanismu a lidskosti? A usvědčuje nás z nerozhodnosti, pasivity a povrchnosti. Ovšem co jako diváci máme dělat, jak se projevit? Ukažte svou druhou tvář, vyzývá Jack v závěru své oběti, beránky, jak je nazývá. Jsme i my, diváci, beránky v režisérových rukou?

    Právě ony chvíle, kdy Loužný nechává herce, aby vstoupili mezi diváky a provokovali je, jsou na jeho inscenacích nejpřitažlivější. A sám nevím, jak se zachovat. Je divadlo pouhá intelektuální hra, pikantní, vzrušující zábava bez důsledků a dopadů, anebo je zrcadlem reality a nás v ní, které nás vybízí aktivně reagovat, zaujmout veřejný postoj?

    Městská divadla pražská (Komedie), Praha – Lars von Trier a Dante Alighieri: Komedie Jack staví dům. Adaptace Tomáš Loužný a Lenka Dombrovská, režie Tomáš Loužný, dramaturgie Lenka Dombrovská, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Petr Vítek, hudba Ivo Gregorec Sedláček. Premiéra 4. března 2023 (psáno z repríz 28. března a 3. dubna).


    Komentáře k článku: Ukažte druhou tvář

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,