Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ujišťuji vás, že Bůh existuje!

    Román Běsi patří k nejuhrančivějším dílům nejen samotného Michaila Fjodoroviče Dostojevského, ale i celé světové literatury. V našich končinách bývá často interpretován především coby vizionářská předzvěst krvavě vykloubené doby, která přišla o několik desítek let později s bolševickou revolucí. Je to nepochybně pravda, ale zdaleka ne úplná: autorovi šlo v první řadě o vykreslení děsivého kolapsu světa, zbaveného Boha. A za odsouzeníhodné viníky přitom zdaleka nepovažoval jen blouznivé předchůdce komunistických revolucionářů, ale celý racionalisticko-osvícenský proud západního myšlení. Jinými slovy vše, co stálo v opozici vůči pravoslaví a tradiční ruské spiritualitě. Dostojevského provinční revolucionáři jsou groteskní nebo trapné figurky a jejich vůdce Petr Verchovenskij odpudivý šíbr; skutečné, hluboké zlo však přichází ze západu s liberálními vzdělanci, kteří se sice sami do žádné „revoluce“ nepouštějí, právě oni však v pozadí roztáčejí osudové mlýny, ať už z čiré hlouposti, nebo s povýšeným, sebestředným cynismem.

    Inscenace Spolku Kašpar zdůrazňuje právě onu bez-božnou běsovskou rovinu Běsů, a to navzdory tomu, že vychází z již téměř klasické dramatizace Alberta Camuse (která naopak román spíše „racionalizuje“). V úvodu se přes oponu promítá silueta pravoslavného chrámu, nad forbínou se zvolna kýve velká kaditelnice, jednoznačnou dominantou scény je mohutná plastika, která ve svých spletitých tvarech ukrývá hned několik křížů; naopak Camusův neutrální průvodce dějem je zde stylizován jako ďábel, řada postav pro změnu nosí oblečení s výraznou, „pekelně“ rudou podšívkou. A aby toho nebylo málo, režisér Alexandr Minajev napsal do programu stať, která stojí za obsáhlejší citaci především proto, že svým zjitřeným stylem neodbytně připomíná blouznivost některých románových hrdinů: Dostojevskij předem uhodl dnešní systém „demokratického“ chování po celém světě. Chování, které ještě před nedávnem bylo jednou z mnoha příčin krvavé revoluce v Rusku! Kořeny dnešního „nenápadného“ zla se skrývají ve výjimečné schopnosti jen pár vyvolených manipulovat vědomím zdrcující většiny národa! […] Doufám, že v tomto představení každý najde svá témata a pevně zaujme pozici na straně dobra… anebo zla! ŽÁDNÁ TŘETÍ STRANA totiž není! Ujišťuji Vás, že Bůh existuje!

    Navzdory všemu výše řečenému se však ukazuje, že se Kašparům mnohem lépe povedla první polovina inscenace, tedy ta část, v níž si inscenátoři kladou relativně „přízemní“ cíl – ukázat prázdnotu provincionální společnosti – než když se pokoušejí zatáhnout publikum do opravdového běsovského víru. Není to zas takové překvapení: odpověď na otázku, jak si poradit s charakteristickou směsí zběsilosti, přepjatosti a kruté ironie je obvyklým kamenem úrazu divadelních adaptací Dostojevského románů (přinejmenším těch, které se snaží zůstat pokud možno věrné původní atmosféře).

    Ústřední figurou první poloviny celkem čtyřhodinové inscenace je volnomyšlenkář Stěpan Trofimovič Verchovenskij, příživnický a nemohoucí krasořečník, přitom však hlavní prapůvodce zla – býval vychovatelem ďábelského nihilisty Nikolaje Stavrogina a jeho odložený syn Petr je přímým hybatelem zpackaného pokusu o „provinciální revoluci“. V této roli se jako herec vrací Jakub Špalek a je to návrat naprosto suverénní: se svým pochybným hrdinou nemá slitování, vytváří postavu měkkýšovitě odulého, napůl směšného a napůl odpudivého slabocha, neschopného si přiznat trapnost svého postavení ani jakoukoli zodpovědnost. Špalkův Stěpan je postava vytesaná z jediného kusu bláta – a mezi nepříliš zvládnutými pokusy o zběsilost tak paradoxně působí jako pevný bod.

    Inscenace kombinuje výstupy hrané sice s nadsázkou, ale de facto „realisticky“, se symbolicky vyznívajícími akcemi, do nichž je často zapojen celý soubor (herci z jeviště neodcházejí, pokud nejsou zapojeni do dění, zůstávají sedět v pozadí čelem do publika). Po vcelku slibném úvodu se ale věci bohužel obracejí k horšímu. Režisér Minajev se snaží stupňovat expresivitu, výsledkem je však spíš přepjatá křeč než intenzivnější divadlo. Je jen příznačné, že se i v těchto pasážích o poznání lépe daří hercům, kteří nehrají postavy vyloženě běsovské, mohou tudíž ponechat nohy na zemi, držet odstup a ironizovat. Platí to především pro měšťácky vlezlého, cynického Petra Verchovenského (Petr Lněnička); démonický Stavrogin je v podání Martina Hofmana přesvědčivý o poznání méně. Je to ostatně další „tradiční“ problém: jak uhrát rozervanou a charismatickou postavu, o které všichni mluví se směsicí hrůzy a obdivu, neodolatelného svůdce, jenž je tušeným svorníkem celé hry, do dění ale se zapojuje jen okrajově?

    Skutečným propadem je však beznadějně plochý, téměř ochotnický výkon Elišky Bouškové v roli žoviálního ďábelského průvodce dějem. Přitom právě tato postava (pojatá úplně jinak než u Camuse) má v Minajevově koncepci zásadní význam: především tím, že neustále posměšně připomíná opravdový kontext událostí zdánlivě hloupých a banálních. Vypravěči – či samotnému Ďáblu, chcete-li – ostatně patří i závěrečný obraz, když doprovází Petra Verchovenského na cestě z rozvráceného Ruska, symbolizovaného řadou rudých rakví, „zpátky do Evropy“.

    Kašpar ohlašoval Běsy jako zcela mimořádný projekt – svým způsobem oprávněně, inscenace s početným hereckým obsazením je na poměry soukromého divadla opravdu mohutná. V českém prostředí představuje novum i samotná Minajevova interpretace, ať už je nám sympatická, nebo ne (mně osobně spíš ne). Co je však úplně nejpodstatnější: po ryze divadelní stránce lze o mimořádné události mluvit jen stěží, v tomto smyslu se Běsi řadí spíše do slušného průměru.

    Spolek Kašpar Praha – Fjodor Michailovič Dostojevskij: Běsi. Dramatizace Albert Camus, překlad Jaroslav Král. Scéna Karel Špindler, kostýmy Vladimíra Fomínová, hudba Zdeněk Král, dramaturgie a úprava textu Johana Součková. Premiéra 17. a 27. března 2010 v Divadle v Celetné.


    Komentáře k článku: Ujišťuji vás, že Bůh existuje!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,