Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Úcta k tradici

    Pro mne je Divadlo Na Jezerce přímo chrámem, do něhož vstupuji pokaždé s myšlenkami na principálova otce a tím vlastně i tvůrce uměleckých kritérií, Rudolfa Hrušínského, jehož herecký projev působil jako čistá přírodní síla, která podivuhodně hovořila, i když její nositel mlčel a jen na vás hleděl.

    Já, François Villon

    Já, François Villon, první muzikál na Jezerce (uprostřed Martin Písařík v titulní roli) FOTO ARCHIV DIVADLA

    Je známo, že u divadla je velmi mnoho „toho nejdůležitějšího“. V Divadle Na Jezerce je to úcta k tradici, opírající se o osobní dispozice herce, jak to lze například doložit inscenací hry Kumšt od Yasminy Rezy (založené v podstatě na banálních řečech „uměleckých“ amatérů), jejíž jevištní hodnotu vytvářejí právě osobnosti interpretů: Jana Třísky, Jana Kačera a Jana Hrušínského.

    Podobné zakotvení herecké interpretace v přirozeném charakteru osobností jsem obdivoval v Shakespearově Othellovi, režírovaném Janem Hrušínským, a rovněž i v jím nastudovaném Večeru tříkrálovém (vždy v překladech Martina Hilského, které jsou svébytnými literárními díly) – s dominantními projevy Miluše Šplechtové a Kristýny Hrušínské v souhře s okouzlujícím Radkem Holubem. Jezerka je vzácným příkladem toho, kdy vedení divadla vlastně kodifikuje úctu k autorovi i k tradici poctivé herecké a režijní práce.


    Komentáře k článku: Úcta k tradici

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,