Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2019

ročník 25
19. 2.–4. 3. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    U Klicperů se hraje normální divadlo

    Rozhovor s ředitelem Klicperova divadla Ladislavem Zemanem

    Jak se cítíte v pozici „první mezi rovnými“?

    To je trochu nefér otázka, První mezi rovnými, latinsky Primus Inter Pares, se jmenuje cena, kterou jsem teď získal v Hradci Králové. Cítím se tu dobře.

    Pomůže ta cena Klicperovu divadlu, jehož jste ředitelem?

    Je to jako s každou cenou, vzbudí zájem a snad upozorní na něco výjimečného, co existuje, co žije a má své renomé. A tím je víc vidět. Fakt je, že v našem městě vždy bylo jediné profesionální činoherní divadlo. Ti, kteří do divadla rádi chodí, ho znali jako neodmyslitelnou součást svých životů. Pamatuji rodiče i sebe – gymnazistu jako návštěvníky v období Páskovy a pak Vildmanovy éry. Když jsem později nastoupil do divadla, měl jsem štěstí na profesní setkání s režisérem Janem Grossmanem a dramaturgem Milanem Klímou. Začínal jsem od píky, v Besedě jsem hned po nástupu v rámci povinných brigádnických hodin betonoval podlahy. To bylo v sezoně 1979/80. Věděli jsme, co chceme hrát, a především pro koho. Za půl roku jsme tak měli čtyři a půl tisíce nových mladých předplatitelů, protože se vtipně propojila kvalitní a na tehdejší dobu odvážná dramaturgie studiové Besedy (Candide, Pastýřka, Škola staletími, Lituji, že nejsem básník ad.), hlavní scény a Divadla Drak. Pamětníci ostatně dodnes vědí, co byly hradecké Grossmanovy inscenace Maryša, Revizor, Pan Puntilla a Don Juan. Pak přišel Mirek Krobot, jeho režie také skvěle fungovaly. Na onom počátku osmdesátých let se tu začalo něco dít a v nich lze hledat základy toho, co se nám později s divadlem podařilo.

    Pavla Tomicová ve své první roli v Klicperově divadle (Pitínského Buldočina) v režii Vladimíra Morávka

    Vaše cesta ale nebyla přímočará…

    V osmašedesátém „zlobil“ můj otec i já, takže jsem po maturitě musel do práce, a to brousit brzdové obložení do automobilových opraven, což byla ta nejhorší práce, navíc v rakovinotvorném prostředí. Po týdnu jsem utekl a pak nastoupil do reklamní agentury, což znělo sice honosně, ale než jsem se dostal k výstavám a propagaci kulturních a sportovních akcí, tak jsem téměř rok balil zásilky na brněnské veletrhy ve vymrzlém skladu, ostatně kousek od divadla… V roce 1979 mě pak kamarádi do něj stejně přetáhli, a i když byla normalizace, přece jen i v tom zabetonovaném Hradci s rudými hvězdami na každém sloupu bylo možné zažít jakési první náznaky tání. Vznikla ona studiová Beseda, kterou vymysleli především Milan Klíma s Pepou Kroftou z loutkového divadla Drak a Janem Grossmanem, viděl jsem při práci lidi, kteří hovoří věcně, z každé schůzky se hned šlo něco konkrétního dělat. Petr Matásek přišel kupříkladu s plakáty-programy, graficky neobvyklými, vlastně dvoustrannými plachtami, které sice nebyly příliš pohodlné na čtení, ale byly velice populární mezi mládeží. Studenti jimi měli všude na kolejích polepené pokoje. Některé se dokonce vícekrát dotiskovaly. Vytvářel se divadelní fan klub, který vás podrží, i když v rámci uměleckého hledání občas prohrajete.

    Vaše divadlo se vyznačuje absolutně nepodbízivým repertoárem…

    To bylo hned na začátku postulováno jako základní postoj. Tehdy i později po převratu. Tenkrát v těch osmdesátých letech to všechno vydrželo tak čtyři roky. Pak se situace v Hradci na kulturní frontě zhoršila, do roku 1986 jsme z divadla postupně všichni odešli, já se vrátil do zmíněné reklamní agentury a říkal jsem si, bylo to fajn, stačí, už to nemá cenu. Navíc jsem začal od roku 1988 studovat na produkci FAMU. Převrat však přišel poměrně záhy, předsedou stávkového výboru byl šéf techniky Ladislav Svoboda zvaný Had a ten mě denně přemlouval, ať se přihlásím do konkursu na šéfa divadla. Připravil jsem si trochu divoké teze a spíše jsem tušil, že mě s nimi vyrazí, moc k tomu nechybělo. Polovinu konkursní komise tvořili prapodivní lidé, byl jsem překvapený, že mají tu drzost. Ostatně ji neztratili do dneška, stačí se rozhlédnout… Psal jsem tam, že divadlo musí být výjimečné, že si musí vydobýt zcela nezaměnitelné, originální renomé a že každé představení musí být svátkem, aby stálo lidem za návštěvu. Konkurence médií i kin byla totiž v prudce změněných svobodných poměrech obrovská, mohlo se cestovat, mohli jsme číst, co jsme chtěli. Kdekdo chtěl začít podnikat. Taky jsem počítal s rekonstrukcí divadelního areálu. V Hradci se už od doby Josefa Gočára snilo o novém, velikém divadle s více jak tisícovkou míst, těch projektů bylo postupně asi šest, jsou uloženy v muzeu, kopie máme i u nás. Naštěstí k tomu nedošlo, protože vzhledem k velikosti města a s vědomím, že divadlo je záliba tak pro 5 až 7 procent populace, to bylo snění značně přepjaté. Divadlo se čtyřmi sty místy pro denní provoz stačí. Staré město vypadalo na sklonku minulého režimu strašně. Z osmi domů, náležejících divadlu, měla polovina havarijní výměr. Byly to ruiny s hvězdou a nápisem Divadlo Vítězného února. Smělost spočívala v rehabilitaci divadla především umělecké, pak také společenské i čistě technické a stavařské. Chtěl jsem, aby se stalo středobodem své obce, podobně jako třeba kostel. To znamená, kromě divadelní produkce půjdu také za dobrými a zajímavými lidmi a vždycky mám šanci potkat někoho, s kým si mohu rozumět. Na to se ovšem musí nabalit přitažlivá architektura objektu, dobrá hospoda v blízkosti, výstavy, besedy, festivaly… Každou novou fasádu jsme „prodávali“, pořádaly se happeningy. Oponenti říkali: Zeman a divadlo zase spolkli devadesát milionů. Ale to přece není a nebylo moje. Divadlo i další jeho domy patří městu, které samo sobě konečně opravilo svůj majetek. Rozhodli jsme se, že divadlo vzkřísíme, netrvalo to ani tak moc dlouho, v roce 1994, na stáži v Bruselu, jsem už „vymýšlel“ divadelní festival. Začala si nás všímat kritika, objevovaly se první nominace v anketách. A hlavně, chodili diváci! Na festivalu jsme už chtěli, vedle pozvaných souborů, také předvést něco my. V Bruselu se zrodil základní nápad, logo a název festivalu, napsal jsem Václavu Havlovi, který v té době zdůrazňoval ve svých projevech to, že dříve než oficiální reprezentace národů se musí domluvit konkrétní lidi, především na regionální úrovni. Napsal mi nádherné úvodní slovo, které dodnes rozdáváme všem hostům.

    Balada pro banditu, divácky nejúspěšnější inscenace Klicperova divadla (uprostřed Tomáš Lněnička jako Nikola, režie Karel Brožek)

    Kdy nastoupil jako umělecký šéf Vladimír Morávek?

    V sezoně 1995/96, nejdřív tu byl jako host, za chvíli už nastoupil na plný úvazek jako režisér a šéf. Byl motorem všeho, ale jak byl stále slavnější, točil filmy, režíroval v Národním divadle, na Slovensku atd., měl čím dál víc práce, a tak jsme se dohodli, že ho budu v tom uměleckém šéfování občas zastupovat… Prožil v Hradci s námi, a my s ním, více jak deset skvělých sezon. Poprvé jsem jeho osobu zaregistroval, když jsem se v tisku dočetl, jak se v Brně popral. Říkal jsem si tehdy, že by to především v prostoru Besedy chtělo „rozstřílet“ zavedené postupy, mít taky víc provokativních inscenací. Něco pro teenagery a vysokoškoláky. Napsal jsem mu, ať přijede, a ještě za ním poslal tehdejší dramaturgyni. Předtím jsem ho nikdy neviděl živého. Najednou se tu objevil kulaťoučký chlapík se zelenýma brejličkama a… domluvili jsme se. Nejdřív začal externě Pitínského Buldočinou a od Preissové Její pastorkyní, pak už nastoupil do úvazku a začalo to nabírat na obrátkách. Ze začátku se z Hradce opravdu nehnul. Tři čtyři roky tu seděl jako přibitý. To je velmi nutné, šéfování nelze dělat korespondenčně nebo jinak dálkově. Jeho nasazení a originální tvorba, unikátní dramaturgické projekty, série, cykly, vyvolávaly ovšem i protitlaky. Bylo nám předhazováno, že je „přemorávkováno“, což byl nesmysl, měli jsme na repertoáru sedmnáct titulů a Vladimír byl podepsán pod čtyřmi. Vždyť tu v jeho éře režírovali Nekvasil, Pecko, Polák, Rajmont, Goldflam, Brožek, oba Krobotové, Mikotová, Lipus, Krob a mnozí další. Občas se mě někdo zeptal A bude se u Klicperů hrát taky normální divadlo? Ta otázka je sama o sobě nesmyslná. Ovšem že jezdíme taky po východočeských štacích a pak všude, kde je o nás zájem. Vždycky jsme měli tak širokou nabídku, že si naši partneři měli z čeho vybrat. Za nic jsme se nemuseli stydět. I tzv. střední proud jsme dělali kvalitně. Reprezentoval ho třeba Karel Brožek, jehož Balada pro banditu se hrála osm a půl roku. Přes 200 repríz, titul se třikrát vracel do předplatného, proběhla u této inscenace i generační obměna, mám na mysli především tu diváckou, ale také několik Eržik se postupně vystřídalo na mateřských dovolených. A připravili jsme třeba verze operních titulů pro činoherce, mj. Kouzelnou flétnu, Rusalku, Čerta a Káču až po Morávkovu Prodanou nevěstu. To byly velmi úspěšné tituly. Vždycky jsme dbali také na to, aby se soubor skládal z muzikálních herců.

    Na současného uměleckého šéfa Davida Drábka jste narazil na zdejších festivalech?

    Známe se léta, viděl jsem to, co dělal v Olomouci s Hořícími žirafami, ostatně ho sem přivedl Vladimír Morávek na dramaturgii svého Krále Leara. Záhy jsme začali hrát jeho texty, Švédským stolem počínaje a slavnými Akvabelami konče, přemlouval jsem ho už v době, kdy Vladimír říkal, že je tu poslední sezonu. David si uvědomoval, s kým bude poměřován, ale já mu říkal: Jsi jinej, ale dobrej, musíš to ustát. Pak jsme si plácli a myslím, že to byl dobrý krok. Když si uvědomíte, kolik původní tvorby toto divadlo za dvacet let už prezentovalo! V této tendenci je Drábek kontinuálním Morávkovým pokračovatelem. Pracujeme i s nadějnými, začínajícími režiséry. Bylo tomu tak za Vladimíra, je tomu tak za Davida, také není zbabělec. Málokdo si zve ke spolupráci vlastní konkurenci.

    K prvním inscenacím Vladimíra Morávka v Klicperově divadle patřilo zpracování Její pastorkyně od Gabriely Preisové.

    Jak je na tom Klicperovo divadlo s návštěvností?

    Myslím, že velice dobře. Nejlépe jsme na tom byli, když vrcholila ekonomická krize, měli jsme 120 tisíc diváků za rok, mnohem více představení, narvané divadlo. To bylo v roce 2008, ovšem stouply také náklady, dostali jsme se do minusu, protože když víc hrajete, náklady jdou logicky nahoru. Naštěstí už to bylo v době fungování čtyřletého grantu, který se pak vyhodnocuje jako celek. V příštím roce jsme všechno trochu „přiškrtili“, čísla se srovnala, přišlo už jenom 105 tisíc diváků, to jenom ale myslím v uvozovkách, vždyť hradecké divadlo pamatuje z minulých časů roční standardní návštěvnost 40 tisíc. Při vykazování návštěvnosti se počítá s využitím kapacity vlastních sálů, které je zhruba osmdesátiprocentní. Každá statistika se dá však zfalšovat, souhlasím s Churchillovým Věřím jen té statistice, kterou si zfalšuji sám. Zájezdy se totiž vykazují podle kapacity divadel. Když například prodáte zájezd divadla, které doma disponuje šesti sty sedadly, vykazujete prodaný zájezd pro 600 diváků. Divadlo v místě uvádí do svých statistik reálně přítomných, třeba 350 diváků. To je prý správná statistická metodika, zprvu jsem tomu nevěřil…

    Jak je to u vás se zmiňovanými štacemi?

    Teď vznikly nové kraje, původní Východočeský kraj byl nahrazen Královéhradeckým krajem a krajem Pardubickým. Pozoruhodné je, že větší divadelní domy zůstaly převážně v Pardubickém kraji, tam se vejdou větší inscenace. Mají lepší vybavení, tahy, propadla, orchestřiště. Na severu máme velkých divadelních venkovských domů tuším pět, například Jičín a Náchod. Do menších sálů se jen obtížně vtěsná dekorace, čili snažíme se mít u všech titulů zájezdové verze. Nicméně, když hrajeme v Pardubickém kraji, to už je činnost nadregionální a tamní divadlo to má stejně, hraje-li v kraji našem. I takové okolnosti ovlivňují statistiku a financování divadel.

    Jedním z operních titulů Klicperova divadla byla Morávkova inscenace Prodané nevěsty

    Říká se, že charakter pardubického a hradeckého divadla je poněkud odlišný a že část pardubického publika jezdí radši za divadlem do Hradce a naopak. Je to pravda?

    Znám Pardubice dobře, je to do jisté míry tak. Pardubická představení od nepaměti, a vím to od svých četných pardubických příbuzných, musela korespondovat s krásným secesním domem, hrály se v něm především noblesní komedie, často hudební, na které se ale jezdilo i z Hradce. Tady bylo za minulého režimu divadlo zastrčeno na starém městě a vypadalo, jak už jsem popisoval. Bydleli tu hodně tzv. nepřizpůsobiví občané, byl tu ještě kostel a Tuzex, do Hradce se spíš jezdilo pro džíny. Tuzex stál vedle kostela, bizarní spojení, pro fízly ovšem ideální, z jednoho místa šlo monitorovat věřící i ty, kteří disponovali bony. Tady se divadlo prosazovalo jenom svou originalitou a také určitou drzostí. Zakazovaly se mnohé tituly, mj. Večer tříkrálový s bigbítem, Renčínova Nejkrásnější válka, později tady měl zaracha i Miroslav Horníček, těsně před premiérou stopli Nebeskému v Besedě Sluhu dvou pánů… Když potom byl v nových poměrech Morávek na vrcholu popularity, měli jsme asi stovku předplatitelů z řad pardubických vysokoškoláků. Charakter obou divadel je trochu předznamenán i jejich tradicí a minulostí. Jakési dozvuky nedůvěry a rivality mezi oběma domy myslím prolomila až tamní dramaturgyně Jana Uherová. Sleduje, co děláme, jezdíme občas na jejich Grand festival smíchu, dvakrát jsme tam vyhráli, vztahy jsou dobré. Pokud se pamatuji, nikdy jsme neměli s Pardubickým divadlem problémy, hrají u nás často, repertoár si vzájemně doplňujeme.

    Jak vidíte budoucnost hradeckého divadla a divadla vůbec?

    Jsem zvědav a rozhlížím se, kdo nás jednou nahradí. Učil jsem také mj. na hradecké universitě kulturní management, ty „děti“ jsou velice šikovné, umí jazyky, byly už všude po světě, ale nikdo z nich nějak neplánuje pracovat v divadle. Nechtějí být chudí, práci si hledají spíše v různých uměleckých agenturách, před školou už mají zaparkované svoje bavoráky. Přesto jsem přesvědčen o tom, že se o divadlo nemusíme bát. Když je lidem spolu dobře, a třeba právě v divadle, nic to nemůže nahradit.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. května 2011

    Komentáře k článku: U Klicperů se hraje normální divadlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,