Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Trnitou cestou k Tulení ženě

    Kolektiv absolventského ročníku pražské VOŠH, pedagogicky vedený Tomášem Petříkem a Pavlem Khekem, si ke své druhé ročníkové inscenaci zvolil text Tulení žena skotské dramatičky Sue Gloverové. Režie se místo původně zvažovaného Tomáše Svobody, který Tulení ženu režíroval už v české premiéře na scéně Divadla v Řeznické, nakonec ujala hostující Lucie Málková.

    Magdaléna Hniličková se v titulní roli tulení ženy Rony poctivě vyrovnala s realistickým pojetím režisérky a zvládla i poněkud nepraktickou částečnou nahotu vlastního (ne)kostýmu. Snímek archiv VOŠH

    Dramaturgický výběr látky je jistě snadno obhajitelný: moderní variace ondinovského mýtu skýtá řadu vyrovnaných hereckých příležitostí, oslovuje osobitou fantaskně reálnou poetikou i drsným jazykem pobřežního lidu (adekvátní překlad David Drozd). I proto je poměrně deprimující zjištění, že na půdě letenského Pidivadla se předlohu tentokrát nepodařilo ideálně zživotnit. Lucie Málková totiž v režijním výkladu rázně odvrhla formální i textovou soudobost dramatické předlohy a v úzké spolupráci s výtvarnicí Annou Forstovou inscenuje Tulení ženu v poetice iluzivního divadla zhruba poloviny sedmdesátých let minulého století. Výsledný tvar tak spíše než na práci mladé, obvykle imaginativně eruptivní režisérky upomíná na režijní gestus režisérů typu Františka Laurina kombinovaný s poetikou brněnských televizních pohádek, v němž původní svěžest předlohy hořkne zatrpklou pachutí muzeálního přístupu.

    Výsledný tvar spíše než na práci mladé, obvykle imaginativně eruptivní režisérky upomíná na režijní gestus režisérů typu Františka Laurina kombinovaný s poetikou brněnských televizních pohádek… Snímek archiv VOŠH

    Inscenaci naštěstí nad hladinou, v prostoru atraktivity a dobrého řemesla, drží ti, o něž jde především, tedy herci, kteří jsou zjevně dobře pedagogicky vedeni ke kolektivní spolupráci. Zbrklého sólování či jiných povrchních způsobů hereckého podstrojování publiku se zcela vystříhali. Koncentrují se na udržení charakteru postav a vzájemnou souhru. Magdaléna Hniličková se v titulní roli tulení ženy Rony poctivě vyrovnala s realistickým pojetím režisérky a zvládla i poněkud nepraktickou částečnou nahotu vlastního (ne)kostýmu, nicméně její komplexní herecké schopnosti by si do budoucna zasloužily více herecké svobody, jevištního prostoru i temperamentu. Lenka Vycvalová v roli profesionální venkovské utěšitelky sexuálních pudů Dory využila své živelnosti, aniž by sklouzla k upachtěné lascivitě. Z dalších se nejlépe na druhé premiéře se svými rolemi popasovaly Dominika Danosová (alternuje Ewa Hronková), která se naprosto bez problémů vyrovnala s věkovou disproporcí role Alexovy matky a citlivě interpretovala milující ženu, pevně rozhodnutou nepřijít o poslední zbytky vlastní důstojnosti, a Taťána Krchovová, jejíž Kate se s neokázalou rozverností a bezprostřední něhou dokázala stát pozemskou spojenkyni hlavní hrdinky i sugestivním zdrojem přirozené emocionality inscenace.

    Inscenace se naštěstí neutopila v sociální baladičnosti. Snímek archiv VOŠH

    Částečnými oběťmi nevyhraněnosti dramaturgicko-režijní koncepce se naopak stala dvojice nikoli nedůležitých postav hry. V případě Alexe Greye krutě nevychází sázka na „macho“ polohu, jíž Šimon Knápek neodpovídá tělesnou konstrukcí ani temperamentem, v subtilnější interpretaci charakteru by se mu jistě dařilo lépe. S rolí Jennifer Myanziové (Linda Svobodová) naopak na jeviště vstupuje povrchní loutka, kterou navíc diskvalifikuje permanentní hereččina tendence maně si upravovat nesmyslně ordinérní kostým, naprosto přebíjející decentnější tragikomické valéry postavy. Její postava byla tak otravná, že jsem co chvíli přemítal o jejím utopení. Režijní koncept se stával balvanem v těle hereččině a třískou v oku divákově. Naštěstí jevištní existence samozvané pseudosamaritánky je poměrně krátkou epizodou, která rychle přebolí.

    Jistým balzámem na zmíněná negativa je skutečnost, že inscenace se naštěstí neutopila v sociální baladičnosti a disponuje tepajícím rytmem i nikterak uspávající stopáží. Herci se za Tulení ženu srdnatě rvou a byla by škoda nedat jim další příležitosti.

    Pidivadlo (divadelní scéna VOŠH) Praha – Sue Gloverová: Tulení žena. Režie Lucie Málková, výprava Anna Forstová, hudba Daniel Čámský. Premiéra 27. října 2011 (Psáno z 2. premiéry 3. listopadu 2011).


    Komentáře k článku: Trnitou cestou k Tulení ženě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,