Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Láska až za hrob

    Janusz Klimsza v Národním divadle moravskoslezském režíroval příběh příběhů o fatální lásce – Tristana a Isoldu. Vycházel z románu Josepha Bédiera a zůstal věrný poetice starého eposu, nepokoušel se za každou cenu zdokonalit dokonalé, nechal na divácích, zda je pro ně příběh stále dostatečně atraktivní. Patos inscenace sice může místy vyznívat jako kouzelně nechtěný humor, je však nutno přiznat, že to už je spíše problém dnešního diváka zvyklého na divadle na ironii až cynismus.

    Tristan a Isolda

    Tristan a Isolda – vlevo František Strnad (Král Marc), Igor Orozovič (Tristan), Andrea Mohylová (Isolda) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Scéna Davida Baziky je spíše minimalistická, nicméně v kombinaci s opulentními kostýmy, hudbou a projekcemi zaplňuje rozlehlé jeviště Myrona funkčně a přiměřeně. Vizuálních projekcí je využíváno k tomu, aby bylo přes scénu promítáno například mořské vlnobití či snová krajina.

    Co naopak místy působilo rušivě, byla hudba, jejíž výběr provedl režisér Klimsza sám. Tklivé zpěvy ženského chóru se do celkové atmosféry hodily, avšak orientální hudba s keltskými kořeny se s příběhem spojovala velmi těžko. Možná by neškodilo, kdyby hudební podklad k inscenacím vybírala místo režiséra nezaujatá osoba, zpravidla to dopadá šťastněji. Obsazení ústředního páru byl však zásah do černého. Igor Orozovič jako Tristan a Andrea Mohylová jako Isolda jsou v roli věčných osudových milenců uvěřitelní a typově se ke svým postavám velice hodí.

    Co však může Tristan a Isolda nabídnout dnešnímu divákovi? Je dobré si všimnout, že kromě ústředního tématu osudové lásky zde má velkou roli síla náhody. Konflikt společenských rolí a bytostné lásky, která je sice schopna překonat čas i všechny rozdíly, ale nakonec končí tragicky, je výsostným tématem romantismu. To sice na konci 19. století, kdy Joseph Bédier vydal svůj román, již bylo dávno překonaným uměleckým proudem, avšak jeho dědictví je stále dostatečně aktuální. Konec Tristana a Isoldy je dán nevyhnutelností situace, celý příběh k němu očividně směřuje od vypití kouzelného nápoje. Oba zkouší žít s jinými partnery, což je ale pro ně už nemožné, žít v osamocení v lesích také nepřináší štěstí, když na obou stále leží neúprosná tíha zrady. Smrt neoddělitelné dvojice se tak z určitého úhlu pohledu může jevit nikoli jako tragédie, ale jako jediná možnost a vítané osvobození. Tragický byl právě jen dosavadní pozemský úděl.

    V dnešní době krátkodechých partnerství tak může být zamyšlení nad univerzalitou lásky a hodnotami, které člověku přináší. Divácké odezvy budou asi velmi různorodé, záleží dosti na tom, zda má člověk dostatek trpělivosti na vnímání starých eposů a jejich smyslu, nebo preferuje komornější scény a svižnější, experimentálnější divadlo. I tak si ale určitě najdou Tristan a Isolda dostatek vděčných diváků, nejen během tohoto, ale i dalších budoucích zpracování.

    Národní divadlo moravskoslezské – Joseph Bédier, Janusz Klimsza: Tristan a Isolda. Překlad Eva Musilová. Režie a výběr hudby Janusz Klimsza, dramaturgie Klára Špičková, scéna David Bazika, kostýmy Tomáš Kypta. Premiéra 13. června 2013. (Psáno z reprízy 24. září 2013.)


    Komentáře k článku: Láska až za hrob

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,