Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Trilobit a trollové

    Naše nejstarší filmová cena se letos dožila třicítky. Jako prohnilý plod „zlaté“ filmové vlny ji nastupující normalizace promptně zrušila a cena byla obnovena až po roce 1989: dodnes ji uděluje FITES a posedmnácté bylo spolupořadatelem město Beroun.

    Takže nám může vyprávět, a také vypráví, co chce… RINO – příběh špiona FOTO ARCHIV

    S výjimkou loňského ročníku, kdy se před porotou objevilo nečekané množství nadprůměrných hraných českých opusů (namátkou Kobry a užovky, Ztraceni v Mnichově, Domácí péče, Schmidtke aj.), opět letos, tak jako v posledních letech pravidelně, převažovaly dokumenty. A to nejen kvantitou, ale i kvalitou. A je potěšitelné, že naprostá většina z nich byla z produkce (nebo koprodukce) veřejnoprávní televize.

    Nevím, zda si to Česká televize dostatečně uvědomuje. Ale zatímco v dramatické tvorbě ve srovnání s obdobnými cizími formáty, nejen často skloňovanými „severskými“, ale i s tvorbou HBO (viz letošní hlavní cena za obrazově, herecky i scenáristicky výjimečnou Pustinu), jí už řadu let zejména dramaturgicky a scenáristicky ujíždí vlak (dokazuje to znovu a znovu, od jednorázových počinů až po ambiciózní série typu První republika, Mattoni, Doktor Martin, Rapl či Kosmo – šestidílné sérii Bohéma se chci zevrubně věnovat příště, a věřte, že už po dvou dílech mám kritického materiálu na celou studii), v dokumentární tvorbě jsme, opět ve srovnání s cizinou, pořád velmoc.

    Vědí to na Kavčích horách? Váží si dost takových snímků, jakými je otřesná sonda do severokorejského zlého snu vyprávěná bez komentáře výhradně severokorejskými mediálními prostředky V paprscích slunce (režisér Vitalij Manský, koprodukce Klusák + Remunda) nebo FC ROMA o fotbalových „klapzubácích“ 21. století, s nimiž v Česku pro jejich původ nikdo nechce hrát (Tomáš Bojar, Rozálie Kohoutová)? Nebo jakou je Odvaha o skutečné Rónově odvaze umístit do nejrušnějšího veřejného prostoru Brna elgrecovsky prodlouženou jezdeckou sochu markraběte Jošta (Pavel Štingl), popřípadě reportáž Účastníci zájezdu o způsobu, jak získat hradním populismem, pohrdajícím zákony, lacině hlasy voličů z Osvětiman (Lukáš Landa, Jiří Krejčík)?

    Z těch více než devadesáti snímků, jež letos prošly užším výběrem, ale přesto „těsně“ zůstaly bez ceny, bych rád upozornil na tři. Především je to dokument Pavla Kačírka Jak odchází prezident, který do nedávného podzimního, často až nesnesitelně frázovitého „havlování“ vnesl zcela nový moment (ta nesnesitelnost vyplývala i z toho, že si Havla brali do úst lidé – a právě oni! –, kteří v současné veřejné debatě, ať už ve vztahu k Číně, Rusku, běžencům, nebo k ekologii reprezentují přesný opak toho, co ve světě představuje jeho trvalý mravní, politický a filosofický odkaz). Kačírkův opus splňuje to základní, čím kvalitní dokumentaristika vždycky byla a čím je nenahraditelná: obnovovat ztracenou dějinnou paměť. Připomínat věci, události a osoby z obecného povědomí dávno vytěsněné, zapomenuté, protože pro nás trapné, nelichotivé a k nám samým nekorektní. Takovou byla i epizoda opakovaného „nezvolení“ Václava Havla z 3. července 1992 (plus následný mnohadílný volební seriál nekonečného trapna, který nastal po jeho abdikaci, trapna, jež jako by hned do základních kamenů naší postkomunistické parlamentní demokracie vneslo trvalý prvek orwellovské absurdity). Havel, který byl jediným kandidátem, tehdy opakovaně neprošel ve slovenské části Sněmovny národů, kde mu odevzdalo hlas pouhých 22 zákonodárců ze 75, v dalším kole pak jen 18 poslanců (ale nehlasovali pro něj i někteří čeští). Režisér vyšel z jedinečných záznamů Originálního videojournalu a zaznamenal, se syrovou autenticitou, připomínající místy až rané opusy Formanovy nebo Chytilové, nezvykle rozčilené hlasy Havlových nejbližších poradců, v médiích působících často jako uvážlivá „rada moudrých“ (Michael Žantovský, Pavel Tigrid, Karel Schwarzenberg, Saša Vondra, Luboš Dobrovský aj.) – a samozřejmě samotného upřímně zaskočeného Václava Havla, který přímý přenos z volby sledoval a živě komentoval z Hradu: Mně se to ještě nestalo, že bych nebyl zvolenej prezidentem, čili neznám ten pocit, že nemám důvěru legitimně zvoleného parlamentu, jo, a to je pro mě intenzivní pocit, důvod k tomu, abych s tím taky prásknul. Zcela zjevně se mu nechtělo být nadále nedobrovolným hercem v populistickém scénáři Vladimíra Mečiara: Takový ty taktiky, že zase ve třetím kole a že mezitím si to pan Mečiar rozmyslí… Ať si dělaj, co chtěj, prostě s tím prásknu… Proč já se mám nechat tím Mečiarem pořád manipulovat a stavět před nějaký jeho nápady? Ale nakonec „s tím prásknul“ až o 14 dní později, poté, co Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti, čímž byl osud společného státu definitivně zpečetěn – a červenou kartu za rozbití republiky, jak správně předpokládali někteří z poradců, držela v ruce slovenská strana…

    Dalším snímkem, jenž těsně neprošel, byla Česká labuť Alexandry Terpinské. Sociální dokument o zázračně léčivém vlivu jedné skupinové arteterapie, totiž terapie tancem, která nás může – a třeba i skrze neuměle zvládaný Čajkovského balet – nádherně, byť dočasně, uzdravit z jinak nevyléčitelné choroby, jež nás jednou postihne všechny, totiž stáří.

    A zapadnout by neměl ani RINO – příběh špiona (Jakub Vágner), strhující, varovný a rozhodně ne černobílý portrét nebezpečného rusko-česko-amerického agenta Karla Köchera (mj. pracoval, jak jinak, v Prognostickém ústavu), který měl tu smůlu – a vlastně i štěstí –, že jako „provalený špion“ už svou cenu i nebezpečnost pro nás i pro sebe ztratil. Takže nám může vyprávět, a také vypráví, co chce. A my tomu můžeme, ale také nemusíme vůbec věřit. Kolik takových, bohužel „neprovalených“ agentů v naší mladší době trollové dnes asi žije?


    Komentáře k článku: Trilobit a trollové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,