Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Třikrát o divadle Alfred ve dvoře (II)

    V minulém čísle jste měli možnost přečíst si první část textu Ewana McLarena o jeho éře v divadle Alfred ve dvoře, dnes uvádíme jeho pokračování. Stať vyšla v knize Oáza neklidu (Sonda do nitra nezávislé scény Alfred ve dvoře, Motus, 2018), která v běžných knihkupectvích není k sehnání. S laskavým svolením nakladatelů otiskujeme. Třetím textem, který najdete v dalším čísle, bude polemika Ctibora Turby.

    Ewan McLaren s Marií Svobodovou (tehdy uvaděčkou a dnes performerkou) v divadle Alfred ve dvoře Foto Vojtěch Brtnický

    Ewan na Mexických dušičkách 2016 Foto archiv divadla AlfrEd ve dvoře

    Ekosystém oázy neklidu – 2. část

    Interakce s místním podnebím

    Další důležitý rys činnosti Alfreda ve dvoře, který je také patrný až do současnosti, má původ v usilovné snaze Šárky Havlíčkové o zasazení umělců, performancí a prvků vizuálního umění do širšího „ekosystému“ kolem nás, do veřejného prostoru. Z Alfreda se tak stala platforma obnovující vztah veřejnosti k veřejnému prostoru a vnímání jeho spoluvlastnictví. „Výpady“ mimo tradiční divadelní prostor do širšího světa navazovaly na tvorbu několika starších generací pražských performativních umělců, samozřejmě včetně Ctibora Turby (Cirkus Alfred pořádaný v parku na Letné v sedmdesátých letech minulého století, Festival pouličního divadla v září 2000), včetně pražského festivalu 4+4 dny v pohybu nebo produkcí umělecké skupiny Mamapapa, pro kterou Šárka chvíli pracovala. Šárčin přínos spočíval – stejně jako v případě umělců tvořících v Alfredu – v její houževnatosti a schopnosti se z jednotlivých projektů učit a čerpat zkušenosti. Šárka pomohla založit širokou škálu projektů, z nichž některé přetrvaly léta anebo svou oázu postupně přerostly a rozšířily se na území celého města. Populární pražská verze Día de los Muertos neboli mexického Dne mrtvých, organizovaná společně s Čechomexičankou Dorou Bouzkovou a jejími Loutkami Bez hranic, byla roku 2005 součástí malého Česko-mexického festivalu v Alfredu ve dvoře, který představoval díla progresivních umělců z Mexico City, a původně vznikla jako jednorázová akce v parku Stromovka. Šárka, s další členkou Motusu Terezou Vohryzkovou a ve spolupráci s tehdy začínající organizací Auto*Mat, uspořádala také pouliční akci s názvem Zažít město jinak. Ta se postupem času za přítomnosti spolku Motus vyvinula v sousedské slavnosti, které se konají každé září na desítkách míst po celém hlavním městě a v celé republice a zotavují ulice z dopadů automobilové kultury. Podobnými projekty jsme dlouhodobě přispěli nejen k přítomnosti občanských akcí ve veřejném prostoru, ale i k občanskému aktivismu. (Šlo mimo jiné například o Šárčinu oslavu slunovratu pro celou rodinu Sluníčko, probuď sedmičku!, o pouliční festival a sousedskou slavnost v ulici Františka Křížka nedaleko divadla Františkovy lásky založený mými kolegyněmi Milenou Dörnerovou a Evou Malou nebo o můj průvod pro ptactvo a děti JARO*SLAV, realizovaný na začátku jara ve spolupráci se Studiem ALTA.)

    Ochrana oáz a jejich biologické různorodosti

    Díky všem šéfům a týmům divadla se Alfred stal také oázou pro otevřenou společnost, pro protest, ale i pro budování spojenectví. Náš spolek hrál významnou roli například při organizaci protestů proti netransparentním a neférovým grantovým praktikám magistrátu v letech 2004, 2005 a 2008.6 Později jsme se postavili proti snahám některých ministrů kultury omezit nezávislou scénu favorizováním příspěvkových organizací oproti těm, které jsou odkázány na financování v rámci grantového systému.7 Podle mého názoru jsme díky spolupráci s těmito iniciativami během těchto protestů tlačili městské zastupitele k transparentnějšímu systému financování kultury a ministry k tomu, aby na ministerstvu financí a u premiérů obhajovali rozpočty na granty určené na podporu umění, místo aby se smířili s jejich obětováním. Díky tomu, že se během protestních akcí nezávislé kulturní organizace vzájemně lépe poznaly, mohly i ony „zakopat válečné sekery“, začít více spolupracovat a vzájemně se respektovat navzdory rozdílům v estetickém cítění i uměleckém zaměření. Už jen díky tomu vznikl pro umělce větší prostor pro pohyb mezi různými scénami a organizacemi, který mohli začít využívat beze strachu z výčitek, že se rozhodli pracovat i někde jinde.

    Péče o migrační trasy mezi oázami

    Pro přehled o tom, jak různorodí umělci z Alfreda a vlastně i celý jeho ekosystém interagují se zahraničím, jsem se před lety zabýval příklady vůdčích osobností experimentálního divadla a performance ze vzdálených „oáz“ uvedených prostřednictvím Alfreda ve dvoře na českou scénu (mezi ně patřili mimo jiné i progresivní umělci z Mexico City v roce 2005, soubor Goat Island z Chicaga a umělci z oblasti „Live Art“ z Londýna v roce 2007, dále soubor Mammalian Diving Reflex z Toronta v letech 2011 a 2013). Všiml jsem si, že za mých předchůdkyň Mariy, Daniely i Šárky do divadla také proudily inscenace a workshopy progresivních umělců z bližších „oáz“: ze slovenských měst, Budapešti a Berlína.8 Já jsem se rozhodl ještě více soustředit právě na mezinárodní spolupráci s umělci a organizacemi ze zemí, které jsou našimi blízkými sousedy. A tak se v minulých letech stal Alfred také místem setkávání a spolupráce zahraničních umělců z široké škály středoevropských měst a východoevropských zemí.

    Mé první pokusy o toto propojení zahrnovaly například uvedení hostujících inscenací z Polska (Polska Agaty Maskiewicz, 2012), Rumunska (Anti-aging Mădăliny Dan a Mihaely Dancs, 2013; přehlídka Romanian Pulse, 2014) a Slovinska (Kaj če… / Co kdyby… Maji Delák, 2014). Systematické vyhledávání možností spolupráce s organizacemi zajišťujícími tvůrčí rezidence a lepší pracovní podmínky umělců z těchto zemí později přinesly vzácnou příležitost spolupracovat na výzkumném projektu Identity.Move! (2013–2015), v němž Motus působil jako spoluorganizátor a já jako spolukurátor. Byl určen 24 umělcům z řady středo- a východoevropských zemí a byl financován programem EU Culture ve spolupráci s Goethe-Institutem. Obratem vznikla celá řada scénických projektů, z nichž některé – jako například polsko-rumunská inscenace Mothers of Steel Mădăliny Dan a Agaty Siniarské nebo inscenace Dior in Moscow Agniji Šeiko a Ingrida Gerbutavičiūtė – i po letech stále hostují na zahraničních festivalech.

    Dalším z výsledků těchto spoluprací je festival nezávislých produkcí Bazaar – ve střední a východní Evropě jeden ze vzácných příkladů tzv. development festivalů, v rámci něhož jsou umělcům poskytovány tvůrčí rezidence. Také ten v gesci Motusu přetrval až do současnosti a každoročně se odehrává v Praze.9 Je přirozené, že umělecké formy života čas od času migrují mezi blízkými oázami a hledají způsoby, jak fungovat v symbióze (podobně jako česko-maďarské inscenace vytvořené ve spolupráci se spolkem Motus Plan B Lászla Fülöpa a Halky Třešňákové a Counterpoint Rity Góbi a Andrey Miltnerové, 2016). Díky těmto interakcím dochází ke vzájemnému obohacování genofondu oáz.

    Bilance manažera oázy

    V oáze není žádný vládce, žádný diktátor nadřazený ostatním druhům, žádný lev nebo pavián řídící všechno a všechny ostatní. Její ekosystém se řídí svými vlastními spletitými pravidly a kdokoli, kdo je dosazen do vedení, dříve či později zjistí, že zde neexistují žádní zahradníci nebo krajináři. Jsou tu pouze manažeři oázy, kteří napomáhají přírodním procesům a nové druhy přivádějí jen s velkou péčí a opatrností. Proto jako manažer oázy posledních osmi let nemohu poukázat na nová, zářná vylepšení nebo radikální změny. Mým úkolem bylo pozorovat přírodní procesy a pak, když to bylo možné, je lehce upravit a usnadnit tím přirozený vývoj.

    Snažil jsem se například snižovat počet uměleckých skupin a projektů a snad jsem tak umožnil více se rozvíjet těm, na které pak bylo více času. Tým Alfreda ve dvoře – jinak zahlcený množstvím úkolů ke zpracování – jim mohl navíc poskytnout i trochu větší péči. Podporoval jsem delší, vícefázové tvůrčí projekty, které umělci mohli uskutečnit v souladu i s dalšími rezidenčními programy v jiných městech a oázách. Tím byli někteří tvůrci zproštěni nutnosti pracovat „za pochodu“ bez možnosti zpětné reflexe. Je zřejmé, že v posledních letech množství diváků přicházejících do naší oázy vzrostlo. A mně se zdá, že jsou i více připraveni vyzkoušet nové věci, které jim mainstreamový ekosystém nenabízí, že se už nesnaží tolik vzdorovat novým chutím. Dále jsem rozvinul hlavní myšlenku festivalu Bazaar a do popředí zájmu posunul utužování vztahů s umělci a organizacemi z měst sousedních zemí i z Prahy. Začali jsme mnohem více vzájemně sdílet zkušenosti a podporovat se. Festival Bazaar se proto postupně stal výročním shromážděním „druhů“, kde se rodily nápady a mohly být zasety i budoucí spolupráce.

    Dědictví

    Je dobrá doba na to, abychom mluvili o předávání informací – ať už genetických, nebo jiných. Tato kniha totiž vychází právě ve chvíli, kdy umělecké vedení divadla Alfred ve dvoře předávám dál členům z uměleckých uskupení Handa Gote Research & Development a Wariot Ideal, jejichž funkční období začne v roce 2019. Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl pracovat s širokou škálou různých umělců a se skvělým týmem spolupracovníků v oáze neklidu, kterou pražský Alfred ve dvoře je. Věřím, že se nám podařilo důstojně pokračovat a ještě posílit odkaz, který tu zanechali naši předchůdci. Tím, že divadlo Alfred ve dvoře nazýváme oázou, upozorňujeme na to, jak křehký ekosystém to může být. Nyní je čas podpořit další evoluci tohoto uměleckého prostoru a jeho jedinečnou diverzitu druhů, zatímco formy života uvnitř udělají krok kupředu, do nové éry.

    Překlad Adéla Vondráková

    6 Iniciativa 4 body pro kulturu, Dny kulturního neklidu.

    7 Happening Kultura nad zlato! a roku 2009 i tzv. Botové protesty iniciativy pro podporu živého umění Za Česko kulturní, Jogurtové protesty iniciativy Zachraňte kulturu 2013.

    8 Slovenský současný tanec 2002, berlínské Trapeztheater 2004, Maďarský současný tanec / Profil maďarského sdružení současného tance L1 DanceLab 2007 a další.

    9 Není úplně náhodou, že Bazaar připomíná Burzu komorních divadel, tj. přehlídku produkcí nejen z České republiky, ale také ze Švýcarska, Polska, Maďarska a Bulharska, kterou roku 1999 v Alfredovi ve dvoře uspořádal Ctibor Turba.


    Komentáře k článku: Třikrát o divadle Alfred ve dvoře (II)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,