Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Třikrát o divadle Alfred ve dvoře (I)

    V tomto a následujících dvou číslech Divadelních novin otiskneme na pokračování rozsáhlejší text Ewana McLarena o jeho éře v divadle Alfred ve dvoře. Vyšel sice v knize Oáza neklidu (Sonda do nitra nezávislé scény Alfred ve dvoře, Motus, 2018), ale v běžných knihkupectvích ji asi nenajdete. Třetím textem bude polemika Ctibora Turby.

    Ewan McLaren na festivalu Bazaar 2018 Foto Vojtěch Brtnický

    Ekosystém oázy neklidu – 1. část

    Slovo oáza vyvolává v mysli obrazy izolovaného útočiště, ráje uprostřed jinak bezútěšného a nepřátelského prostředí. Oáza je ale víc než to. Z biologického hlediska jsou oázy unikátní izolované ekosystémy obklopené vyprahlou oblastí, které obsahují jedinečnou diverzitu druhů a podporují různé způsoby interakcí mikrobiálních, rostlinných a živočišných druhů včetně lidí. Biologie nás ale také učí, že ačkoli se oázy zdají izolované, jejich stabilita závisí na interakcích mezi blízkými ekosystémy a místním podnebím a že oázy také hrají významnou roli pro migrační trasy (zvířat i lidí) a stávají se azylem pro zranitelné a ohrožené druhy. Izolovanost tak není jedinou charakteristikou oázy, možná ještě lépe ji vystihuje pojem interakce.

    Jednou z několika oáz kulturního života na počátku jednadvacátého století v Praze bylo divadlo Alfred ve dvoře, otevřené roku 1997 prof. Ctiborem Turbou a od roku 2001 provozované spolkem Motus. I tato oáza – stejně jako její pouštní obdoba – se v prvních letech zdála tak trochu izolovaná ve svém klidném vnitrobloku kdesi mezi Letnou a Holešovicemi, daleko od zavedených institucionálních pražských činoherních divadel. A přece se stala dějištěm interakcí pozoruhodné palety uměleckých vizionářů, umělců posouvajících hranice žánrů, provokatérů, myslitelů, neohrožených performerů a tanečníků, tvůrců působících v oblasti světla, zvuku i objektů, uměleckých vyslanců nezávislých scén z jiných měst a diváků žíznících po produkcích, které nemají obdoby.

    Do roku 2007 byl Alfred ve dvoře skutečně průkopníkem, jedinou nezávislou profesionální divadelní scénou ve své městské části. V okolí postupně vzniklo množství dalších „oáz“, jako je například La Fabrika (2007), Studio ALTA (2008), Studio Hrdinů (2012), Jatka78 (2014) a VILA Štvanice (2014). Dnes lze o Praze 7 mluvit jako o čtvrti nezávislého divadla.

    Proč nazývat scénu Alfred ve dvoře oázou neklidu? Možná to má cosi společného s typem umělců, kteří tudy prošli nebo se tu na chvíli zdrželi. Mezi prvními to byli bývalí studenti zakladatele divadla, mima, pedagoga a režiséra Ctibora Turby, nebo absolventi Katedry nonverbálního divadla, kterou na HAMU založil. A byli to i studenti zakladatelky taneční konzervatoře Duncan Centre Evy Blažíčkové. Ti všichni toužili konečně začít tvořit mimo školu svým vlastním způsobem.1 K nim se připojili umělci, kteří se vrátili z jiných „oáz“ nezávislého divadla v zahraničí a nemohli se dočkat, až něco podobného vyklíčí i zde – třeba spoluzakladatelka spolku Motus, performerka a herečka Daniela Voráčková z uskupení Stage Code a Secondhand Women. Byli to i zahraniční tvůrci2 dlouhodobě žijící v České republice, které do Prahy přilákala její provokativní avantgardní pověst, nebo čeští a slovenští umělci zavrhující tradiční způsob umělecké průpravy a hledající svobodu, prostor, čas a základní finanční podporu, aby mohli zkusit něco úplně odlišného.

    Každý z nich toužil tvořit mimo tlaky komerce, mimo lacinou zábavu a stranou všeobecně uznávaných představ o umění, včetně v české kultuře dominantního divadla založeného na dramatickém textu. A tak se společným jmenovatelem všech stal určitý neklid nebo znepokojení. To se navíc týkalo i uměleckých a provozních ředitelů divadla – od osvícených spoluzakladatelek, divadelní a filmové produkční Marie Caviny a již zmíněné Daniely Voráčkové přes scénografku a dramaturgyni Šárku Havlíčkovou až po mne samotného. Někteří byli nespokojeni s nedostatkem prostoru pro svobodnou tvorbu, jiní toužili po větší kulturní aktivitě v pražském veřejném prostoru a větší soudržnosti otevřené společnosti, stavěli se proti chybně nastaveným grantovým systémům anebo je znepokojoval nedostatek kontaktu s evropskými a dalšími zahraničními umělci a organizacemi.

    Vytvořili jsme proto z oázy Alfred ve dvoře místo setkávání a společné práce na změně, na ochraně biologické různorodosti ekosystému. Díky sedmnácti letům fungování oázy pod vedením spolku Motus (a jednadvacetileté historii divadla Alfred ve dvoře) lze nyní stopy DNA různých uměleckých projevů a činností sledovat napříč časem.

    Interiér divadla Alfred ve dvoře dnes Foto archiv divadla

    Oáza experimentů

    Jako červená nit, která je zcela zásadní a kterou lze vystopovat až k zakladatelkám Motusu Marii a Daniele, se táhne snaha otevřít Alfreda experimentální tvorbě. Mezi početnými žánry performativního umění, které si zakladatelky přály podpořit, patří i experimentální divadlo a experiment se stal cílem většiny umělců pracujících v divadle nebo s ním spolupracujících. Tyto snahy jsou neodmyslitelně spjaty s vědomím členů Motusu, že umělci mají právo v očích diváků neuspět. Skutečný význam slova experiment totiž spočívá v prokázání nebo vyvrácení určité teorie a ve schopnosti se z dané práce učit a směřovat vstříc zjištění, nikoli k „úspěchu nebo neúspěchu“ podle hodnocení někoho dalšího. Mnoho umělců a souborů se mohlo po prvním projektu do Alfreda vrátit a posunout svůj experiment o krok dál s dalším projektem, i když se jim napoprvé nepodařilo oslovit široké publikum nebo získat pozitivní recenze. A tak jsme mohli být svědky toho, jak nezávislé soubory v průběhu času objevují a vyvíjejí své vlastní osobité autorské styly. Tak to bylo například se soubory Krepsko, Handa Gote Research & Development a Secondhand Women (které založili umělci účastnící se projektu znovuotevření Alfreda ve dvoře Opět v provozu, pořádaného roku 2001 spolkem Motus) nebo Boca Loca Lab Jiřího Adámka. Velmi různorodé povahy těchto souborů jsou popsány v samostatných kapitolách této knihy. Bylo tu ale i mnoho dalších skupin a osobností, jejichž dílo mohlo vyrůst díky oáze, kterou se Alfred ve dvoře stal: Stage Code3, založený Danielou Voráčkovou a Philippem Schenkerem roku 1999, Wariot Ideal4, jeden z několika souborů, jejichž členem je Vojta Švejda, Divadlo HoME5 Howarda Lotkera, Halka Třešňáková, Pierre Nadaud, Ioana Mona Popovici, Jakub Folvarčný, Andrea Miltnerová, Cristina Maldonado, Petr Šourek a další. V poslední době se objevila také nová generace mladých umělců a mezi nimi mimo jiné i Ryba řvoucí, tYhle, Compagnie des pieds perchés, Ufftenživot, Viktorie Vášová, Tereza Bartůňková a Jan Čtvrtník. Pražský kulturní ekosystém se nyní pyšní větším množstvím oáz než dříve, a tak také mnozí další prošli scénou Alfred ve dvoře s jedním nebo dvěma projekty, než se přesunuli jinam.

    Knihu Oáza neklidu vydal Motus už na sklonku roku 2018. Křest v Alfrédovi ve dvoře se odehrál až koncem února 2019

    Překlad Adéla Vondráková

    1 Například studenti prof. Turby: Petr Krušelnický, Halka Třešňáková, Vojta Švejda, Pierre Nadaud, Adéla Stodolová, Jan Burian ml., Ondřej Lipovský, Nora Sopková a Žan Loose; absolventi Katedry nonverbálního divadla: Linnea Happonen a Petr Lorenc; absolventky Duncan Centre: Barbora Latálová, Veronika Švábová, Alena Dittrichová.

    2 Philipp Schenker, Stefania Thors, Helene Kvint, Ioana Mona Popovici, Sandrine Harris, Howard Lotker a další.

    3 Inscenace divadelní formace Stage Code pracují s prvky pohybového divadla, objektového divadla, site-specific a pouličního divadla. Stage Code vytvořila ve spolupráci s produkcí divadla Alfred ve dvoře celkem osm různých autorských inscenací, včetně dvou pro děti. Skupina vystupovala také v Německu, Rakousku, Jugoslávii, Holandsku, Polsku, na Ukrajině či v USA a spolupracuje často i s pražským festivalem 4+4 dny v pohybu.

    4 Tvůrčí seskupení Wariot Ideal vzniklo roku 2009 na základě dlouholeté spolupráce Vojty Švejdy, Jana Kalivody a Jana Dörnera. Autoři se věnují mnoha uměleckým žánrům: mimo divadlo také filmu, zvuku, hudbě a světelnému designu. Hledají nové možnosti v oblastech uměleckého výrazu, prezentují jedinečná komediálně laděná díla reflektující aktuální dění našich životů a doby. Uskupení vytvořilo pro divadlo Alfred ve dvoře sedm inscenací, ale jeho členové zde působili už předtím.

    5 Divadlo HoME, které vzniklo roku 2006, propojuje site-specific, kolaborativní, improvizované, interaktivní, pohybové a různé další experimentální postupy. Prostřednictvím performancí, v nichž se prolíná i střetává soukromý a veřejný prostor, umění a skutečnost, se snaží dosáhnout určité umělecké a osobní transformace. Howard Lotker a Divadlo HoME za projekt bytového divadla DoMA/at HoME roku 2006 obdržel na festivalu …příští vlna/next wave… cenu Pocta festivalu.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Třikrát o divadle Alfred ve dvoře (I)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,