Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tři sirky k podpalu

    Září a říjen jsou měsíce, které výborně dokážou symbolizovat blázinec současnosti, minimálně aspoň pro člověka žijícího ve velkoměstě. Naše milovaná hvězda se k nám už příliš často neprostřelí skrz olovo oblohy a my se místo Sluncem opět začneme nabíjet chladnou září displejů a obrazovek. Proud aut v uličních koridorech z ničeho nic nabobtná a změní svoji dosavadní letní dynamiku v líný slizovitý převalování oživovaný jen občasnými hysterickými výkřiky klaksonový arytmický kakofonie. Radost mizí, nastupuje vlhko a nasranost. Podzimem nevoní jenom vzduch, ale začne jím smrdět tramvaj, kabáty chlápků a vystresovaný pohledy studentů. Lidi, co milujou furt si na něco stěžovat, přeskočí z keců o vedru na žvásty o dešti a lezavý zimě.

    Moje spokojenost s životem mi umožňuje pracovat v určitým nadšení a místo deprese z šedi a chladu v sobě nacházet nadšení z každý varianty reality. Často je mi sice taky na nic a otravuje mě vyjít třeba i jen do parku se psem, jsou to ale naštěstí jen krátký záchvaty slabosti. Vlhko město dost prapodivně rozvoní. všechna ta nasáklá omítka domů začne pachem připomínat nějakou nejedlou houbu a z práce se místo nutnosti stane opravdová simulace hřejivého ohně.

    Pomalu uzavírám práci na knize Kmeny 0. Jak už jsem zde zmiňoval v minulosti, jedná se o knihu mapující nezávislé společenské proudy v předrevoluční kultuře. Práce je to krásná, ale i neskutečně nostalgická. Protože listovat ve sbírkách fotek zachycujících nadšení mnoha různých podob a pořízených v průměru před třiceti lety, mi pravidelně připomíná rychlost a pomíjivost všeho toho, co teď tak miluju a pro co jsem ochoten ždímat svoje tělo i duši až do mezních situací.

    Zároveň testujeme společně s Davidem Vrbíkem hranice žánrů, konkrétně koncertu a divadelní performance. Pro festival …přístí vlna/next wave… připravujeme vystoupení Můj pes má hlad, které vychází z materiálu několika mých posledních desek. Čili jde vlastně o rapový koncert, ale naprosto bez ambicí někoho rozhejbat. Místo party se bude sedět a poslouchat, snad i přemejšlet. Přizvali jsme i dva tanečníky, konkrétně Palo Kršiaka a Janu Vránu. Stejně tak již tradičně programujeme video a laser ve vztahu ke zvuku, užíváme si synchronizaci všech složek a sledujeme, co nám to vlastně vzniká pod rukama.

    Hned po …next wave… nás čeká ještě pražský festival světla Signal, kde jsme si pro svůj audiovizuální projekt SPAM vybrali ambiciózní úkol, konkrétně interpretaci černobílých struktur Zdeňka Sýkory. Na jedné z velkých zdí u Muzea Kampa budeme číst sýkorovské alfanumerické partitury a skládat je následně do vizuálních i zvukových celků.

    Co víc si přát, než se zabývat krásnými tématy a koukat do ohně, který je věčný a neuhasitelný. Snad se u něj společně někde potkáme, ať už uvnitř zmíněné knihy, nebo mezi neonem, tmou a rapem v divadle či na ulici u blikajících abstraktních a černobílých struktur.


    Komentáře k článku: Tři sirky k podpalu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,