Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tři, čtyři, pět… smrt

    Divadlo Letí už se pevně usadilo v povědomí odborné i prosté divácké obce jako místo kvasu těch nejaktuálnějších divadelních tendencí, které také dává prostor mladým progresivním tvůrcům. Možná že ne vždy dojdou průniku s nadšením ze strany diváků, ale i „průkopníci slepých uliček“ jsou potřeba. Co však dozajista nebylo slepou uličkou, ale ojedinělým úkazem je projekt Proti pokroku. Proti lásce. Proti demokracii.

    leti_proti_pokroku_1Tahle interaktivní společenská hra, atakující v dospělém návštěvníkovi jeho dětskou hravost a v dětech jejich podstatu (ačkoli doufám, že moc dětí tenhle počin nezhlédlo – nemyslím to zle, viz dále), vracející divadlo k jeho kořenům, tedy k před-stavení a před-stavování, má jedinou, velkou, obrovskou chybu. Žila na světě jen tři dny.

    Proti… staví na hrách mladého španělského dramatika Esteva Solera, jehož trilogie stejného jména už byla přeložena do devíti jazyků a hrála se ve více než 50 inscenacích nejen v Evropě, ale i USA či Chile. A nyní i v Čechách, konkrétně v Centru současného umění DOX. Letí si nemohlo vybrat lépe – členitý prostor s terasou a mnoha místnostmi nejrůznějších velikostí je pro pořádání bojovky jako stvořený. Solerova trilogie, celá v duchu děsivého divadla Grand Guignol, se skládá z více než dvaceti kratších tematicky propojených her. Letí z nich vybralo 17, které inscenuje (vlastně inscenovalo) všemi myslitelnými způsoby od činohry přes loutky až po film. Je tam všechno. A člověk to nikdy celé neuvidí. Každý totiž může za jeden večer zhlédnout jen určitou část v závislosti na kvizu, na nějž odpovídá, na náhodě osudí či na libovůli pořadatelů-průvodců s úchylně krásnými maskami diskžokejů devadesátých let. Průvodců s fetišistickou potřebou tvořit slova pomocí přípony -ost; to byla samá skvělost, rychlost, geniálnost

    Divák zkrátka u vstupu dostal mraky materiálů, především brožurku s pěti kvizovými koly o třech otázkách s možností odpovědět a nebo b a podle toho se pak dostal do skupinky jdoucí na určité představení. Tak si podle tvůrců mohl účastník „navolit“ svůj vlastní scénář a mít tak jedinečný (v pravém smyslu toho slova) zážitek. Kromě toho mohl být ještě vylosován na bonusové představení pro menší počet diváků (kavárna, postel s průvodkyní, vouyer atd.).

    Astronauti na terase DOXu FOTO ARCHIV DIVADLA LETÍ

    Astronauti na terase DOXu FOTO ARCHIV DIVADLA LETÍ

    Příběh všech začal site specificky už u vstupu, kde se nájemníci jistého domu zděsili tím, že neví, co následuje po pětce. Po pátém kole to prý mělo být jasné. Můj příběh pak pokračoval groteskně hororovou adaptací Červené Karkulky (skvělá Natália Drabiščáková), umírajícími astronauty dohadujícími se o početí dítěte do nehostinné krajiny (znovu Natália Drabiščáková a Tomáš Kobr), velmi svérázným Novým náboženstvím neberoucím si servítky z ničeho, kde hlavní roli božího proroka klidně oceňujícího zásluhy Adolfa Hitlera ztvárnil Jan Grundman, a pokračovalo xenofobním výjevem z večera novodobých tlup (seniorský pár skvělých Zuzany Kronerové a Dušana Sitka) scházejících se před televizí, kterým jejich klidný program naruší snědý vetřelec, a kavárenskou etudou na téma „můj expřítel jako cizopasník v mém těle“ (v rolích tlachajících kamarádek Pavla Beretová a Týna Průchová). Konec byl pak pro všechny stejný – apokalyptická vize budoucnosti, kdy je potřeba řízeně kontrolovat počet lidí, k čemuž vznikla herodesovská pracovního pozice regulátora dětí, v níž skvělou práci golfovou holí předvedl Tomáš Jeřábek – to se promítalo jako film na strop místnosti, zatímco Jeřábek, za stálého oddělávání miminek, pohledem do kamery kdesi nad ním sděloval lidu, co dělá. Pocit něčeho nepatřičného, něčeho naprosto mimo naši realitu a přitom tak blízkého byl neuvěřitelně intenzivní. Můj příběh tedy začal i skončil mrtvolkami dětí, proto doufám, že těch skutečných na představení moc nepřišlo. Mohly by snadno nabýt dojmu, že po pětce následuje… smrt.

    V žádném z uvedených případů nebyl ani čas zatleskat. Naši unifikovaní průvodci nás hnali jako kuřátka (tak nás i nazývali) tam a zase zpět a i tak to celé trvalo bezmála dvě a půl hodiny. Kdysi se podobný projekt objevil na piazzetě Národního divadla – tehdy tam takto divák procházel různými adaptacemi textů Egona Bondyho. A vlastně obé mají velmi mnoho společného – z dadaisticky roztříštěných a znovu poskládaných kousků sestavit originální myšlenkovou strukturu. Nešlo si ani pořádně užít herecké výkony nebo scénu. Celé se to nezadržitelně řítilo ke svému nepříjemnému finále a až posléze člověku mohlo dojít, jakým šíleným světem to právě prošel. Pokud se pořád někdo vzpíral tomu, cítit se jako na jatkách, tak mu to celé mohlo připomínat nějakou fantasmagorickou edukativní hru. Bylo to i divadlo a zábava, a kdyby to nezačínalo v devět večer, možná by i konec byl méně unavený. A tak jen doufám, že repríz ještě přibude. Přeci jen, chybí mi ještě mnoho příběhů, abych celý ten zdevastovaný svět, tu alegorii chleba vezdejšího mohl složit.

    Divadlo Letí – Esteve Soler, Martina Schlegelová, Marie Špalová: Proti pokroku. Proti lásce. Proti demokracii. Režie Marián Amsler, Ivan Buraj, Sláva Daubnerová, Natália Deáková, JQr, Martina Schlegelová, Daniel Špinar. Premiéra 13. června 2014.


    Komentáře k článku: Tři, čtyři, pět… smrt

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,