Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Učebnice loutkářství aneb Třetí gong

    Naivní divadlo letos slaví 65. výročí založení a k tomuto jubileu si nadělilo dárek – premiéru inscenace Třetí gong aneb Loutky hrají divadlo. Autorem textu je místní dramaturg Vít Peřina a inscenace vznikla ve spolupráci s režisérem Tomášem Dvořákem a jeho dvorním scénografem Ivanem Nesvedou.

    Třetí gong

    Ani loutky se nevyhnou úrazům FOTO JOSEF PTÁČEK

    Tomáš Dvořák, režisér plzeňského Divadla Alfa, je snad jediným skutečným pokračovatelem tradičního českého iluzivního loutkového divadla, často navíc experimentuje s tím, co všechno „loutky na scéně dovedou“. Ve spolupráci s Vítem Peřinou a scénografem Markem Zákosteleckým vytvořili inscenaci James Blond, která se odehrávala v kukátkové scéně s marionetami a vytvářela dokonalou iluzi natáčení hollywoodského trháku s řadou triků, pyrotechnických efektů i loutkovým striptýzem, a Loutky hledají talent – ostře satirickou parodii na bezduché televizní soutěže s bizarními účinkujícími. Do této kategorie technologicky propracovaných inscenací patří i nejnovější Třetí gong, kde loutky-marionety hrají loutkové divadlo.

    První, druhý, třetí

    Výroční inscenace Naivního divadla s podtitulem Komedie o loutkovém divadle ve městě sportu má velice jednoduchou zápletku – hostující režisér Jonáš Hořák (zvukomalebná podoba se jménem Tomáše Dvořáka jistě není náhodná) připravuje se souborem marionetovou inscenaci Bezhlavého rytíře (narážka na zdejší významnou čistě iluzivní inscenaci textu Ivy Peřinové v režii Tomáše Dvořáka a výpravě Ivana Nesvedy, která je od roku 1993 stále na repertoáru). Soustředěnou práci mu však nechtěně kazí nová půvabná, ale nepříliš inteligentní členka souboru Helenka Nová, loutkářským řemeslem absolutně nedotčená čerstvá absolventka nejmenované umělecké školy, která přijala angažmá v onom – opět nejmenovaném – městě jen proto, že je velkou vyznavačkou zimních sportů, jimiž postupně nezáměrně mrzačí jednoho vilného kolegu za druhým.

    Název inscenace pak odkazuje na promítané filmové dotáčky režisérovy noční můry, kdy se mu zdává o prázdném divadle a on oddaluje první zvonění, aby byla ještě šance, že se sál naplní. Jak ovšem postupuje zkoušení inscenace, s jejíž koncepcí stále není spokojen, a odbije druhý i třetí gong, je paradoxně naopak nervózní z plnícího se sálu (kde usedají loutky ze starších inscenací Naivního divadla; velkou část sálu zabere Alibaba se čtyřiceti loupežníky). Pointa je typicky „peřinovská“, překvapivá a patřičně sarkastická. Hořák tak dlouho zkouší různé typy loutek, až nakonec dospěje k přesvědčení, že sehraje loutkovou inscenaci činoherně.

    Je komentářem stávající situace, kdy se radikálně vytrácí animační dovednosti u nastupující generace herců – přímo úměrně tomu, jak klesá potřeba režisérů s loutkami na jevišti pracovat. Po přečtení textu hry, která velice trefně komentuje nepříliš uspokojivý stav tuzemského loutkářství a jeho takřka nulovou společenskou prestiž, mě mrzí, že z inscenace nakonec vypadl tento jízlivý dialog jednoho z herců s mladou posilou souboru: Pepa: A tys vystudovala loutkárnu? Helenka: Spíš alternu. Pepa: Aha, takže to jsi chtěla na činohru? Helenka: Spíš na moderování… Sluší se ovšem doplnit, že služebně mladší členové libereckého ansámblu (Dominik Linka, Barbora Kubátová, Adam Kubišta) za svými zkušenějšími kolegy (Michaela Homolová, Tomáš Bělohlávek, Filip Homola, Marek Sýkora) v úrovni vodění nijak výrazně nezaostávali, ačkoli mají za sebou „spíš alternu“ (v případě Dominika Linky dokonce činoherně zaměřenou konzervatoř).

    Třetí gong

    Půvabná Helenka je velkou vyznavačkou zimních sportů FOTO JOSEF PTÁČEK

    Loutky vodí loutky

    Technicky velice náročná inscenace by mohla sloužit posluchačům divadelních škol, případně začínajícím amatérům, jako velice názorná rukověť loutkového divadla. Během zkoušení se diváci seznámí s pojmy jako: čtená zkouška, tahy, propadlo, vahadla, čempurity, plicovačka, dělená interpretace a podobně a dojde i na obecná vodičská pravidla: Kolegové! […] Když jedna loutka mluví, tak se u toho musí výrazně hýbat, a naopak ostatní loutky se nesmí ani pohnout. […] Aby divák poznal, která loutka mluví a která ne, když nevidí nad loutkou živého herce!

    Názorně jsou předvedeny základní typy loutek a způsob jejich manipulace, takže marionety ve Dvořákově režii velice zdatně vodí nejen malé marionety, ale i manekýny, maňásky, dokonce i javajky, stínové loutky a černé divadlo. Každá technika je pak provázena patřičným vysvětlujícím komentářem, proč se pro text Bezhlavého rytíře nehodí – například: Bylo to skvělé, neviděl jsem z vás ani chlup, ale černé divadlo tuhle konverzačku neutáhne.

    Není to ovšem poprvé, kdy si Dvořák s loutkami v loutkovém divadle pohrál – například už v jeho plzeňské výjimečně úspěšné maňáskové inscenaci Tři mušketýři z roku 2006 se objevila postava loutkáře, který hrál na Buckinghamově dvoře maňáskovou rakvičkárnu Punch a Judy.

    Toto násobení iluze přináší divákům jeden velmi pozoruhodný efekt, až optický klam. V momentech, kdy se pozornost publika soustředí na skutečně miniaturní jevišťátko marionet, na němž zakrytí herci-marionety zkouší například poměrně drsnou scénu oběšení Kašpárka, je vpád velkých marionet (režiséra s připomínkami, cenzurní vstup ředitelky divadla, která scénu zakáže, stejně jako později efektní požár na jevišti) vnímán jako návrat do běžné reality mezi živé herce, byť jsou to stále jen loutky.

    Divadelní groteska, ale pro koho?

    Vít Peřina napsal vtipný, hravý a zároveň ironický text, který kromě výkladu o praktickém loutkářství plně využívá liberecké reálie (zejména v animovaných projekcích – problémy s parkováním na ledu alias „liberecký curling“, trampoty lesní zvěře s překonáváním bobové dráhy, která jí stojí v cestě během pastvy) a hojně cituje ze starších inscenací Naivního divadla. Právě nadsázka, s níž je text psán, a četné gagy jsou také doménou režií Tomáše Dvořáka, který je umí na loutkové scéně naplno rozehrát a má cit pro jejich načasování a gradaci. Jeden příklad za všechny: na zimním stadionu, kam vodí Helenka své kolegy, aby si vyzkoušeli boby, bruslení, curling nebo skoky na lyžích, jsou vždy přítomni dva muži v pestrobarevné sportovní kombinéze, kteří dokážou na minimálním prostoru a zcela beze slov, jen svou jevištní akcí (demonstrativním odchodem, nevěřícným zíráním, vrtěním hlavou apod.) okomentovat naprostou nemotornost sportujících loutkářů a jejich následné úrazy. Groteskní ladění inscenace také zcela souzní i s typicky výrazně karikaturně stylizovaným a sytě barevným vizuálním stylem loutek Ivana Nesvedy (například režisér Hořák má ohnivě rusé vlasy, Helenka Nová je pochopitelně platinová blondýnka).

    Navzdory velmi vřelému přijetí premiéry Třetího gongu, jehož jsem byla svědkem, kde bylo ovšem v drtivé většině přítomno „poučené“ publikum, se vkrádá otázka, nakolik bude inscenace sdělná i pro „obyčejné“ diváky. Množství interního humoru a odkazů k historii souboru je v tomto díle poměrně hodně a jsou pro pochopení celku významnější než například defilé postav ze starších inscenací NDL v dotáčkách inscenace Loutky hledají talent, kde bylo jen příjemným zpestřením pro znalce a „fajnšmekry“. Také si nemyslím, že je poměrně podrobná deskripce čistě technologických záludností loutkového divadla pro obyčejné diváky v takovém množství nějak zvlášť atraktivní.

    Třetí gong

    Loutky zkouší marionetovou inscenaci Bezhlavý rytíř FOTO JOSEF PTÁČEK

    Péče o texty

    Během slavnostního premiérového večera došlo ještě na mnohé kratochvíle pro pobavení publika, a to včetně křtu knihy jedenácti her někdejší autorky Ivy Peřinové, vydané divadlem u příležitosti jejího nedožitého jubilea. Právě svou dlouhodobou péčí o rozvoj dramatické literatury a systematickou podporu vzniku nových textů by mohlo být Naivní divadlo příkladem pro další soubory, a to nejen loutkářské.

    Iva Peřinová spojila s Naivním divadlem celý svůj profesní život, nejprve jako loutkářka a později dramaturgyně, patří mezi nejúspěšnější české autory her pro loutky. Dnes je dramaturgem divadla její syn Vít Peřina a dělá jí čest – i jeho hry patří k tomu nejlepšímu, co se dnes pro loutky píše, ať už jde o jeho texty pro děti, nebo pro dospělé. Oběma dramatikům je vlastní nadsázka, velká zručnost při konstruování zápletky a cílené vedení vedlejších motivů, které mají vždy své opodstatnění pro hlavní dějovou linku a nezbytnou – mnohdy překvapivou a naprosto nečekanou – pointu, schopnost napsat živé repliky, které postavy plnokrevně charakterizují (což je v loutkovém divadle dvojnásobně potřeba), a hravé využívání odkazů a citací ze známých děl, včetně narážek na významné události. V čem se od sebe liší, je aktuálnější zaměření textů Víta Peřiny, které nezřídka parodují současnou (pop)kulturu. I když se poněkud účelový Třetí gong asi nezařadí mezi jeho vrcholná díla, skutečně jde o rozvernou hříčku vzniklou spíše pro potřeby jubilea, ani tak se mu nedá upřít literární kvalita.

    Naivní divadlo Liberec – Vít Peřina: Třetí gong aneb Loutky hrají divadlo. Režie Tomáš Dvořák, výprava Ivan Nesveda, hudba Vratislav Šrámek, animace Vojtěch Dvořák. Premiéra 25. října 2014.


    Komentáře k článku: Učebnice loutkářství aneb Třetí gong

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,