Turandot a poté se na mnoho desetiletí ujalo finále, které dokomponoval Pucciniho současník Franco Alfano. V roce 2001 na objednávku salcburského festivalu operu nově zakončil skladatel Luciano Berio. Kterou verzi tedy dnes hrát?">
Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Touha být první?

    Giacomo Puccini zemřel dříve, nežli stačil svou poslední operu dokončit. Na milánské premiéře pietně zaznělo jen torzo Turandot a poté se na mnoho desetiletí ujalo finále, které dokomponoval Pucciniho současník Franco Alfano. V roce 2001 na objednávku salcburského festivalu operu nově zakončil skladatel Luciano Berio. Kterou verzi tedy dnes hrát? Alfanův dramaticky vypjatý duet Turandot a Kalafa, zakončený monumentální, rozjásanou sborovou scénou? Nebo Beriovu lyrickou verzi s mezihrou přecházející do intimního vzájemného vyznání Kalafa a Turandot, ztišeného opět do symfonické dohry? Anebo by bylo nejlepší zavřít oponu tam, kde končí autentický Puccini, tedy po smrti Liu, jak to nedávno udělali v Drážďanech?

    Eva Urbanová v titulní roli opery Turandot v Brně FOTO JANA HALLOVÁ

    Podle mě by se měla hrát ta verze, která koresponduje s plánovanou inscenační výpovědí. Ale u nás se bohužel stále ještě o inscenačním projektu jako celku zpravidla neuvažuje – a myslím, že v Brně zvítězila pouze touha být první: proto česká premiéra verze Luciana Beria. Jednoznačně případnější verzí by přitom byla ta Alfanova už vzhledem k tomu, že největší brněnskou devízou je opět tamní perfektně sezpívaný, ve forte i v pianech úchvatně jednolitě znějící sbor, který v Beriově verzi přišel o poslední slovo. A také proto, že Jiří Nekvasil na scéně Daniela Dvořáka rozehrává efektní podívanou a z Turandot činí symbolicky, extravagantně kostýmovanou ikonu, ozdobenou podivuhodnými pokrývkami hlavy a rukavicemi.

    Sbor, srovnaný do jakési dvoudílné čínské zdi, představuje císařskou terakotovou armádu, děti v pionýrských košilích a šátcích zase odkazují ke komunistické Číně, po jevišti metá salta čínský bojovník – inscenátoři takto kupí asociace na různá historická období, ne že by v Turandot hledali nějaká témata, která by promítli do výkladu příběhu. Z trojice Ping (Petr Císař) – Pang (Zoltán Korda) – Pong (Václav Sibera) režisér učinil cirkusové klauny, jenže už je nevedl ke skutečně vtipným, vypointovaným scénkám. Nechal je pouze do sebe strkat, pošťuchovat se či pohazovat si míčem, ostatní interprety pak ponechal vznosně stát či operně trpět. Vztah Turandot a Kalafa je tak herecky jen povšechně naznačen. Pro Evu Urbanovou je part Turandot navíc už příliš vysoko, zdolává ho silou, a to značně vnějškově, bez vnitřního žáru. Mario Zhang zpívá Kalafa technicky perfektně a krásně barevným hlasem, který se ale v obrovském prostoru Janáčkova divadla příliš nenese. Skutečně lidský rozměr tak mají jen Liu (technicky i výrazově vynikající Daniela Straková-Šedrlová) a Timur (Jevhen Šokalo). Hudební nastudování Jakuba Kleckera je dosti monotónní, unylé, rozhodně nepřidává večeru na emotivnosti. A tak se Brno sice chlubí další českou premiérou, ale má spíš jen solidní inscenaci běžného diváckého titulu.

    Národní divadlo Brno – Giacomo Puccini: Turandot. Dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Josef Pančík, pohybová spolupráce Štefan Capko, dramaturg Partricie Částková. Česká premiéra 29. dubna 2011 v Janáčkově divadle.


    Komentáře k článku: Touha být první?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,