Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Toto není váš ostrov

    Jiskra a drajv, které před více než šesti lety vnesla do Divadla Na zábradlí „brněnská parta“, se v posledních sezonách poněkud vytrácejí. Angažmá Davida Jařaba coby druhého kmenového režiséra k velkému oživení nevedlo – a je tak zcela logické, že se zdejší umělecké vedení začalo rozhlížet po nových tvářích z generace čerstvých absolventů DAMU. Inscenace Kyjem po kebuli je dílem týmu tvůrců narozených vesměs v polovině devadesátých let; jejich vrstevníci převažují i mezi účinkujícími.

    Misionář Augustin Strobach (Štěpán Lustyk, uprostřed) je na Mariánských ostrovech v konfrontaci s domorodci nucen přehodnotit svůj vztah k víře i ke kolonizační politice FOTO KIVA

    Námět vyhlíží exoticky: mučednická smrt jezuitského misionáře Augustina Strobacha (jihlavského rodáka) na Mariánských ostrovech na konci 17. století. Záhy se však ukáže, že nejde o divadlo biografické nebo historické; Kyjem po kebuli je další variací vcelku standardního sebemrskačského rituálu, ve kterém je publiku vmetena do tváře hanebná koloniální minulost Evropy, necitlivá arogance spojená s šířením křesťanství a jako bonus se přihodí několik zcela moderních provinění západního světa vůči přírodním národům.

    Představení začne prologem, ve kterém je v průběhu jezuitské mše vybírán (z diváků) náhradník za misionáře zabitého na Mariánských ostrovech. Vzhledem k ústřednímu tématu je to zatím jen jakási „volná jízda“, při které se potvrdí, že divadelně je tato skupina opravdu šikovná. Dění balancuje na hraně vážnosti a grotesky, Vojtěch Vondráček suverénně vystřihne lehce podezřelou figuru hezounského kněze, vynikající je Milan Vedral, který prostřednictvím tápavých pohledů a nejistých intonací rozehraje vzpomínku na zavražděného otce Františka. Vrcholem je víceméně samostatná etuda jednoho ze dvou zástupců střední generace: Václav Vašák spustí monolog sebedojímavě staromilného otce, postupně se ale samospádem rozvášní a skončí pekelnickým proklínáním vlastního syna pro zcela zanedbatelný prohřešek. Řada parodických efektů (včetně rudě nasvícené a zadýmené kazatelny) udělá z jeho výstupu neobyčejně zábavné číslo, coby metafora fanatismu je to však pasáž docela mrazivá.

    Bohužel když dojde na „povinnou sestavu“, tedy vlastní sdělení inscenace, invence i vtip se začnou vytrácet. Respektive stále více ustupují obsahově nepříliš pronikavé a divadelně stále méně nápadité agitaci. Můžete si tipnout, není to těžké: odpudiví kolonizátorští Španělé, ušlechtile hrdí domorodci a mezi ně nešťastně vklíněný misionář. Osobně laskavý, jenže bez reálné moci a navíc omezený svou vírou. Do toho prostřihy moderních hříchů západní civilizace, nenápadně rozmístěná „správná“ klíčová slova typu „dialog“ nebo třeba velká debata o tom, zda Bůh existuje nebo ne, zaranžovaná tak, aby proti Augustinově slepé víře stály drtivé argumenty ze škatulky „kdyby existoval, tohle by nedopustil“. A nakonec třešnička v podobě sáhodlouhých citací z proslovů současné aktivistky, namířených především proti Spojeným státům.

    Výsledný dojem je značně rozporuplný. Inscenace je přes všechny výhrady dílem tvůrců evidentně talentovaných, takže vzdor řadě protivných klišé spolehlivě převyšuje většinu „aktivistických“ kousků, které se v pražských divadlech poslední dobou vyrojily. Koneckonců i tím, že se alespoň do jisté míry snaží nezůstat pouze a jen u černobílého plakátu. (Silná je například pasáž, v níž jsou s řadou groteskních nehorázností „zvnějšněny“ Augustinovy nejistoty.) Z ryze divadelního hlediska mají Petr Erbes a spol. našlápnuto slibně; otevřenou otázkou zůstává, zda se stejně jako mnozí jiní nespokojí s pohodlným povalováním v lenošce vznešeně vyhlížejících angažovaných klišé. Což ostatně platí bez ohledu na to, jaké názory chtějí hlásat a vůči čemu se vymezují.

    Divadlo Na zábradlí, Praha – Petr Erbes, Boris Jedinák a kol.: Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků. Koncept, scénář a režie Petr Erbes a Boris Jedinák, scéna Jan Tomšů, kostýmy Klára Fleková, hudba Ian Mikyska. Premiéra 21. února 2020.


    Komentáře k článku: Toto není váš ostrov

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,