Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Toto mi musíte zahrát, až umřu

    Řekl prý Leoš Janáček režisérovi Otu Zítkovi, když v létě 1924 zkoušeli v brněnském Národním divadle první provedení Příhod lišky Bystroušky – měl na mysli Skokánkovo Totok nésu já, totok beli dědóšek. Dosvědčila to Janáčkova hospodyně Marie Stejskalová, podle níž byl Janáček průběhem zkoušek nadšený. Vybral jsem tu drobnost z publikace Divadlo nesmí býti lidu komedií, Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně (Moravské zemské muzeum 2012, 145 stran) coby doklad, jak pečlivě její autor, editor a muzikolog Jiří Zahrádka shromáždil všemožné doklady o vztazích Janáčka k brněnskému Národnímu divadlu. Poprvé soustavně zpracoval vztah moravského Mistra k brněnskému divadlu, jakkoli o problému najdeme mnohé už v dřívější janáčkovské literatuře.

    Opona v Divadle na Veveří

    Opona Jana Václava Kautského v Divadle na Veveří REPRO ARCHIV

    Příhody lišky Bystroušky se hrály v původně německém Městském divadle Na hradbách, dnešním Mahenově, o které se po roce 1918 český a německý soubor v Brně dělily. I u toho Janáček byl, už vážený umělec. Příběh Janáčka a brněnského divadla se však začal odvíjet ještě před otevřením Divadla na Veveří (1884), prvního stísněného sídla českého brněnského divadla, v němž Janáček poprvé uvedl i Její pastorkyni. Tady skladatel poznal řadu operních děl, psal ostré kritiky, od počátku se snažil ovlivňovat dění v divadle i v Brně. A jako snad ke všemu, nechoval se Janáček ani k brněnskému divadlu nijak idylicky.

    Hned Janáčkovu vzpomínku, že coby hoch vystoupil s klášterním sborem v Meyerbeerově Proroku, pečlivý Zahrádka zpochybnil – v inkriminované době se opera vůbec nehrála. Zato dokládá prokázané návštěvy Janáčka nejen v brněnské, ale i vídeňské a pražské opeře. Pojednal Janáčkovy kritiky do Hudebních listů, které skladatel založil a vedl – a Zahrádka zmiňuje i opery, které Janáček nerecenzoval. Nejvíc Janáček volal po nápravě dobové praxe, kdy v orchestřišti zasedla dvacítka hráčů a partitura se pro ně musela upravit, což je problém prolínající všemi kapitolami knihy, která není jen muzikologickou studií, ale obecnějším pohledem na brněnské poměry z konce 19. a začátku 20. století.

    Zahrádka vůbec poprvé podrobně prozkoumal archivní materiály Družstva Národního divadla v Brně a trojí účast Janáčka v jeho výboru: pokoušel se pro divadlo získat některou operu A. Dvořáka „se slevou“, navrhoval nákupy hudebních nástrojů, zasáhl do soutěže na novou budovu divadla, navrhoval způsoby řízení divadla. Zpravidla neúspěšně. Byl ovšem aktivním účastníkem dobových třenic a intrik, opakovaně rezignoval a zase se do výboru vracel. Zahrádka přes až banální záležitosti poskytuje průhledy do neuvěřitelně stísněných poměrů, v nichž se česká kultura v Brně nacházela. Nelze nevzpomenout na Franze Kafku a žasnout, jak v takových poměrech mohla vzniknout partitura Její pastorkyně!

    Naposledy, potřetí, se Janáček do Družstva vrátil na prahu první republiky a prosadil za šéfdirigenta Františka Neumanna. Ten nastudoval všechny Mistrovy vrcholné opery po roce 1919. Praktiky jednání Družstva se však nezměnily a přispěl k tomu i Janáček mimo jiné roztržkou s ředitelem divadla Václavem Štechem, jehož nařkl z finančních podvodů, a když se nařčení nepotvrdilo, raději na funkci ve výboru rezignoval, než by se omluvil. Když však Štecha nepozvali na oslavy Janáčkových sedmdesátin, Janáček se mu omluvil, usmířili se a společně se postavili proti Neumannovi, tehdy už řediteli divadla. Námět pro absurdní hru.

    Zahrádka se samozřejmě především věnuje prvnímu uvedení Janáčkových oper na scéně Národního divadla v Brně, ale i orchestrálních skladeb v provedení divadelního orchestru. Zmiňuje zase především praktické okolnosti a překážky, s nimiž se skladatel potýkal, ale podrobně sleduje též osudy oper za jeho života, opět včetně intrik a osobních sympatií a antipatií, které divadelní provoz pravidelně přinášel. V případě Její pastorkyně Zahrádka boří mýty o idylických poměrech prvního nastudování opery v roce 1904, naopak zmiňuje ostré spory a otevřené hádky Janáčka s pěvci i hráči údajně zhruba dvacetičlenného orchestru, který sotva mohl dodat provedení opery potřebnou kvalitu. Citace dobových výtek a invektiv opět potvrzuje maloměstské poměry a v důsledcích nově nasvěcuje i známou aféru s pražským uvedením opery za Kovařovice, jemuž se ovšem Zahrádka nevěnuje. Vůbec mnohé Zahrádkovy informace relativizují tradovanou Janáčkovu nenávist vůči Praze – na rozdíl od maloměstského Brna v ní skladatel přece jen viděl kulturní centrum s většími možnostmi. Pozoruhodné jsou v této souvislosti též pasáže o provedení opery v roce 1924 při zmíněných okázalých oslavách Janáčkových sedmdesátin – brněnské nastudování opery se hrálo ve Vinohradském divadle, nikoli v Národním, a T. G. Masaryk za sebe do hlediště poslal Edvarda Beneše.

    Z hlediska dnešních tendencí hrát operu Káťa Kabanová bez přerušení už jinak chápeme známý Janáčkův požadavek hrát jako jeden celek první a druhé jednání opery – kvůli tomu skladatel později připsal mezihry. Zahrádka však uvádí, že už při prvním provedení opery Janáček žádal vyřešit přestavbu dekorací mezi jednotlivými obrazy, aby nedocházelo k vynuceným pauzám. Vůbec Zahrádka na konkrétních příkladech dokládá, jak aktivně se Janáček účastnil zkoušek a na nich, často v konfliktech s dirigentem, partituru vylepšoval – za své tu berou i vžité představy o veskrze harmonických vztazích Janáčka s Neumannem. Epilog knihy tvoří podrobný popis brněnského rozloučení se zesnulým Mistrem v srpnu 1928.

    Pozoruhodných zjištění a konstatování Zahrádka nabízí mnoho, jeho text je plný překvapení, a tudíž čtivý. A to přesto, že se nesnaží efektně formulovat, nekrouží smělé hypotézy a analýzy, ale spíš jako kronikář zachycuje události, cituje z nejrůznějších a neroztodivnějších zdrojů příznačné pasáže a nevzrušeně konstatuje holá fakta. V tom se nejvíc liší od dikce svých předchůdců. Hutný text je otištěn paralelně česky a anglicky, právem vydavatel předpokládá větší zájem o publikaci v cizině než u nás, kde jsme Janáčka stále ještě nedocenili. Kniha je doplněna jmenným rejstříkem, 139 fotografiemi a reprodukcemi, stručným glosářem (medailonky) hlavních osobností, soupisem ředitelů Národního divadla a předsedů divadelního Družstva, především však soupisem představení oper Leoše Janáčka v brněnském divadle v letech 1884–1928, včetně jejich obsazení. Bohatý citační materiál a soupis literatury je samozřejmostí. Užitečná publikace.


    Komentáře k článku: Toto mi musíte zahrát, až umřu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,