Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Tomáš Vůjtek: Musíme se napřímit a vysmát se tomu

    Kritici a divadelníci v anketě Divadelních novin ocenili vaši hru Slyšení v režii Ivana Krejčího. Jak si inscenace, ale i další váš úspěšný titul S nadějí, i bez ní vedou u specifického ostravského publika?

    Jsou to „těžké“ tituly, které reflektují naše moderní dějiny, místy i velmi bolestivě, přesto se těší přiměřenému diváckému zájmu. Nejde o úplné kasaštyky, ale s tím jsme počítali. Vlastně jsme kolikrát překvapeni, jak moc máme plno. Někdy jsme ale svědky nečekaných reakcí u starších diváků, kteří se odmítají smířit s naším výkladem událostí. Někdy prostě ideologie vítězí a zaslepené oči se otevřít nepodaří. V tomto směru se stalo legendárním představení S nadějí, i bez ní, během něhož polovina penzistů po přestávce odešla, přičemž nešetřili hanlivými výrazy na adresu autora. Inscenace končí promluvou hlavní hrdinky, v níž se svěřuje, že stále věří v myšlenku socialismu, což je v kontextu předešlých scén velmi sarkastický závěr. Důchodci, kteří v hledišti zůstali (zbytek sálu byli studenti, kteří s inscenací „šli“), pak hru ohodnotili slovy: Aspoň že to dobře skončilo!

    Divadlo Aréna v této anketě uspělo opakovaně – ovlivňuje pohled divadelních odborníků další život inscenace a zájem diváků o ni, nebo je takové ocenění věc čistě „akademická“?

    Před dvěma lety ocenění získala Rajmontova inscenace hry Ludmily Ulické Ruská zavařenina. Ulická napsala velmi vtipnou hru o současném Rusku, která je plná odkazů na dramata A. P. Čechova, především je jakousi moderní parafrází Višňového sadu. Když jsme hru nasadili do repertoáru, uvažovali jsme o nějakých dvou sezonách, přece jen se nám zdála příliš složitá pro nepoučeného diváka. Návštěvnost tomu zprvu odpovídala, ale když se hra stala inscenací roku, došlo k zásadní změně. Najednou bylo vyprodáno a hru chtěli vidět i ti, kteří jí nemohli přijít na jméno a telefonicky si objednávali lístky na Ruskou marmeládu, Ruský boršč či Ruskou zabíjačku.

    Vaše hry Slyšení, S nadějí, i bez ní a Smíření tvoří pomyslnou trilogii, v které se vracíte k zásadním okamžikům českých (i evropských) dějin… Proč se tak intenzivně ohlížíte zpátky a co jste se při tom o nás, o lidech uprostřed dějin, dozvěděl?

    Je důležité, abychom se vyrovnali s vlastní minulostí. Jinak totiž nedospějeme a budeme pořád malí, ušlápnutí v té malosti, která dokáže plodit pouze nenávist a zlo. Musíme se napřímit a vysmát se tomu všemu, tohle ale nikdo za nás neudělá. Dospíval jsem v době, kdy se říkalo něco jiného, než myslelo. Dokonce nám rodiče říkali, že je to tak normální. Hodně mě to poznamenalo, proto se snažím hledat tu pravdu, o které už naštěstí můžeme mluvit, ba i o ní přemýšlet. A z divadelního hlediska jsou ta témata velmi podnětná – když si přečtete třeba protokoly z procesu se Slánským, zjistíte, že jde o dobře vystavěné absurdní drama. Především si ale kladu otázku, jak bychom se asi v daných situacích zachovali my. Byli bychom stejní? Horší? Pokud se takto zamyslí i divák, má mé psaní smysl.

    Humor vašich her je občas hodně černý. Už se vám stalo, že vzbudil v hledišti pohoršení?

    Ten humor je pro mě jedinou možnou cestou, jak o takto krutých věcech vyprávět, protože mi umožňuje vyhnout se sentimentu. Nikdy bych jím ale nechtěl ubližovat, to bych se opravdu styděl. Nejsem samozřejmě na všech představeních, ale zatím jsem neslyšel, že by někoho z diváků můj humor pohoršil. Někdy se smějí nahlas, jindy spíše dovnitř, ale smějí se, což je dobře. Smát se, jak nejspíš všichni víme, znamená lépe rozumět.

    Třetí část zmíněné trilogie jste nazval Smíření a světová premiéra té hry by měla být uvedena v pražském Divadle Komedie. Proč jste nezůstali s Ivanem Krejčím na domovské scéně?

    My na ní zůstaneme, protože Komedie už nemá peníze na novou inscenaci, jak o tom definitivně rozhodla pražská grantová komise. Smíření je sedm let stará hra, kterou jsem napsal hned po S nadějí, i bez ní, a nějakou dobu jsme si s Ivanem Krejčím mysleli, že je to téma, které by se mohlo dobře vyjímat v Praze. Ten titul se skvěle hodil i do dramplánu Komedie, ale bohužel… Je to hra o Češích, kteří se smířili s tím, že po válce vyhnali Němce. Během poslední prezidentské volby se tato problematika poměrně nechutně politicky aktualizovala, dost mě tehdy mrzelo, že tuhle hru nehrajeme. Ten kostlivec nám straší ve skříni pořád, nijak jsme se s tím nevyrovnali, spíš se snažíme zapomenout, případně nám to naši politici v rámci volebního boje připomenou, aby získali „vlastenecké“ hlasy. Je to směšné a velmi nedospělé, jako bychom se pořád obrozovali. V příští sezoně hru proto uvedeme v Aréně, aby „vlastenci“ věděli, co se tenkrát vlastně stalo. A nakonec budeme mít celou trilogii doma pod jednou střechou.

    Uvažujete o společném uvedení nebo alespoň knižním vydání své „historické“ trilogie?

    Dokážu si představit, že u nás v divadle uvedeme všechny tři hry po sobě v rámci předem avizovaného cyklu, už méně si dokážu představit, že bychom je takto vyvezli. Ale jsem pouze dramaturg, nikoli manažer. Záleží na poptávce, kterou naše nabídka vyvolá, protože někdo to prostě bude muset zaplatit. Tak už to v tom našem tržním světě chodí, s knižním vydáním je to obdobné.


    Komentáře k článku: Tomáš Vůjtek: Musíme se napřímit a vysmát se tomu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,