Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tomáš Petřík: Věřil jsem, že mě divadlo dokáže podržet nad vodou

    Tomáše Petříka si z jeviště pamatuji přes dvacet let, přesto jsem jeho zásadní inscenace neviděl. Namátkou: Úplné zatmění, Těsný město, Sekretářky, Přízraky. Hercům, alespoň některým, bývá ale vlastní velkorysost, zkrátka mi Tomáš mou neznalost prominul. K rozhovoru jsme se sešli ve smíchovské kavárně, co má vtipný název V Sedmém nebi. Seděli jsme u otevřeného okna v prvním patře a já jsem se postupně vznášel spokojeností, že Tomáš neuhýbá před žádnou otázkou. K autorizaci jsme se na revanš potkali zas na zahrádce v libeňské vinárně na náměstí Dr. Holého. Pili jsme makedonské bílé a opět vše probíhalo hladce, s muškátovou příchutí. Jistý postarší štamgast, kytarový virtuos, nás žárlivě pozoroval, protože jsem se s ním jako jindy nebavil. Musíme trochu pracovat, zklamal jsem ho, ale jak jsem se zmínil, až taková práce to nebyla.

    Tomáš Petřík a Hynek Chmelař

    S Hynkem Chmelařem v Ibsenových Přízracích (r. Jan Frič, Městské divadlo Kladno) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Vím, že jste Smíchovák. Jak na vás působila rodná čtvrť v dětství?

    Narodil jsem se trošku mimo centrum, v místě, jemuž se říká Černý vrch. Za ta léta se vlastně moc nezměnilo, zachovalo si svůj charakter, když nepočítám, že se za naším domem postavila taková super vila s apartmány…

    A vaše nejstarší vzpomínky?

    Například na mateřskou školu Na Cihlářce v krásné vile, kterou postavil architekt Loos. Šlo se k ní ulicí Fráni Šrámka směrem k Malvazinkám a maminka mi tenkrát říkala, abych natahoval jedenáctky, což znamenalo, že mám jít rychleji, protože spěchala do práce. Také si vzpomínám na průmyslový spodní Smíchov, který mám spojený s fabrikou ČKD Tatra, kde se vyráběly tramvaje, a pokaždé, když jdu kolem Anděla, připomínají se mi lokomotivy, co na vagonech ty tramvaje převážely. Smíchov je rozsahem veliká, barevná a pestrá čtvrť, hodně kopcovitá – Paví vrch, Dívčí hrady, Malvazinky, tam všude jsme jako děti šmejdili.

    Jaký vztah máte ke Kladnu, kam už sedm let dojíždíte do divadla?

    Řekl bych, že Kladno znám dost povrchně, což je možná chyba. Pravda je, že tam trávíme nezbytně nutnou dobu a pak se vracíme do Prahy. Vybavuje se mi třeba první chmurný dojem, nicméně později jsem poznal rozdělovské činžovní „mrakodrapy“, dnes památkově chráněné, z padesátých let, z doby, kdy se na Podbabě stavěl hotel Internacionál. Z urbanistického hlediska zajímavé, ale bydlet bych tam nechtěl. Bydlím teď v našem smíchovském domě, který jsem vnitřně nikdy neopustil. Fakticky jsem se tam vrátil, když jsem si při představení natrhl vazy a nemohl lézt do podnájmu ve čtvrtém patře.

    To už předbíháme, pojďme se ještě vrátit do vašeho Smíchova v dětství…

    Na základní školu i do hudebky jsem chodil na Santošku, na gympl na Zatlanku, ale moc studijní typ jsem nebyl, čtyřky z matiky a fyziky, na které jsme měli tatínka kritika Vladimíra Mikulky. Prožíval jsem spíše bohémské období ve společnosti amatérského divadelnictví se skupinou Vrata anebo s kapelou Nahoru po schodišti dolů band s Markem Brodským. To už byl konec osmdesátých let, takže nás diváci vedle Pražské pětky měli rádi jako recesisty, kterým není nic svaté. Mě tahle společnost minimálně nastartovala k odvážnému kroku přihlásit se na DAMU.

    Tomáš Petřík, Vinnetou

    V inscenaci hry Petra Kolečka Vinnetou (r. Ondřej Pavelka, Městské divadlo Kladno) FOTO PATRIK BORECKÝ

    A pokud si vzpomínám, vystupoval jste také v televizní České sodě?

    Asi nejznámější parodií na reklamy byla ta na šampon, kdy si dotyčný nešťastník umyl půlku hlavu dobrým šamponem a tu druhou špatným. Zdeněk Suchý, dnes režisér dokumentů, tehdy vymyslel, že ta druhá půlka se bude hemžit různými červy a jiným humusem. Obraz zapůsobil nejspíš dost silně, protože řada lidí si jej dodnes pamatuje.

    DAMU jste ale absolvoval Čechovovým Platonovem – jak jste ve svém věku mohl porozumět jeho pocitům?

    Nemohl, pochopitelně, bylo mi asi třiadvacet. Jste ale pohlcený ambicí něco dokázat, předvést, když už takovou roli dostanete. Dokonce získáte dojem, že vše, co říkáte, je strašně důležité, ale bez životních zkušeností je vaše postava nutně plochá.

    A později, v reálném životě myslím, vás nezaskočila krize středního věku?

    Ani ne, třeba jsem ji přeskočil. Mě postihly jiné věci, které vás zastaví, anebo přinejmenším zarazí, že o nich musíte přemýšlet…

    Můžeme se bavit o vaší orientaci? Přece jen to se vším v hereckém životě dost souvisí.

    Hodně to souvisí. Táhne se to s vámi, protože to jste vy, nemůžete si to nijak odpárat nebo odestát. Vždycky říkám, že kdybych mohl, tak si to nevyberu, ale člověk se s tím musí naučit žít. Je v tom i určitá premisa toho, že dělám, co dělám. Možná by mě jinak divadlo ani nezajímalo a jeho svět by mě neinspiroval. Jako malej, naivní kluk jsem viděl hlavně jeho lesk a netušil tu bídu, která je za ním. Samozřejmě, že jsem v období puberty sváděl vnitřní boje a okolí mě považovalo za arogantně nepřístupného tvora, za tím vším ale byla jen panika, strach a obrana.

    Zkoušel jste chodit s holkami?

    Ne, paradoxně ani nezkoušel. Míval jsem kolem sebe hejno i dost atraktivních slečen, které se do mě občas zamilovávaly, a já jsem jim to oplácel přátelstvím, to ale nemohlo skončit jinak než blbě. Já měl mimikry přátelství a ony zůstávaly nešťastné. Tenkrát za mnou ale nikdo nepřišel a otevřeně neudeřil, hele, tak s barvou ven! Možná si to ale nějak různě všichni vykládali…

    Vy jste s tímto tajemstvím prošel celou DAMU?

    S nikým jsem o tom nemluvil.

    To je snad ještě horší, než bývaly dva roky vojny.

    Neříkám, že jsem trpěl jako nějaký šikanovaný bažant, hrozné ale je, že si své tak osobní, až intimní věci musíte řešit hodně pokoutně. Žijete prostě dvojí život.

    A vaše rodina?

    Otevřel jsem se hodně pozdě, to mi bylo už osmadvacet. Mluvil jsem vlastně jenom s matkou. Shodou okolností jsme se sešli na oběd tady za rohem a ona se mě zeptala a já jsem kejvl hlavou, že to tak je. Pak si jenom pamatuji ten výjev jako obraz, kdy jsem do ryby, kterou jsem si právě vykostil, začal bulet tak, až jsem ji přesolil. Jinak to ale nešlo, ta příšerná úleva z letitého napětí byla jak protržená přehrada. Dneska si říkám, taková pěkná, dramatická situace. Jak by ale dopadla, kdybych neměl skvělé rodiče? Máma mi řekla, máme tě rádi, jakej jsi, a budeme tě vždycky podporovat.

    A tatínek?

    Stala se taková věc, že se rodiče nečekaně vrátili na chalupu, kde jsem pobýval se svým přítelem. Překvapilo mě, jak se oba úžasně zachovali. Otce jsem se obával, protože je hodně dominantní, a měl jsem pocit, že by něco takového neunesl. Proto říkám, jak skvělé, inteligentní rodiče mám, protože jsou mi, bohužel, známy případy, kdy jsou otcové schopni vyhodit syny z domova, odvrátit se od nich…

    Americká krása.

    Ano, to je také můj oblíbený film.

    Tomáš Petřík, Podivný případ se psem

    V dramatizaci románu Marka Haddona Podivný případ se psem se Štěpánem Benonim a Zuzanou Mixovou (r. Petr Štindl, Městské divadlo Kladno) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Víte, kdy mě prvně napadlo, že něco nehraje? Když jste ve svém prvním angažmá v Divadle Labyrint hrál Romea.

    Teď jste mě zaskočil, ale máte pravdu. Budu upřímný: Romea jsem hrát nechtěl. Když paní tajemnice divadla šla vyvěsit obsazení, zrovna jsem spěchal kolem a ona mi s velikým úsměvem povídá: Tomáši, pojďte se podívat, to budete koukat! Hrklo ve mně, ale ještě pořád jsem doufal, že budu hrát Merkucia. Takže jsem Romea spolkl trochu jako hořkou pilulku.

    Věděl režisér Karel Kříž o vaší orientaci?

    To je otázka na místě, ale já ji zodpovědět neumím. Pamatuji si svůj problém, jak mi relativně dlouho trvalo, než jsem byl schopen nemyslet na to, jak si mám stoupnout, co mám dělat s rukama, jak tu schizofrenii překonat. S Kristýnou Frejovou, která hrála Julii, jsme ale zaťali zuby, po zkoušce jsme chodili na pivo, rozebírali to a pak jsme jednou jeli k nám domů. Zavřeli se, zapálili si svíčky, pustili si hudbu, tančili, váleli se spolu po koberci, prostě prováděli všechno možné, abychom se nějak sblížili a fyzicky uvolnili. Romea jsem nazkoušel, ale k představení měl rozporuplný vztah. Jednoduše řečeno, Merkucia hrát mohu, Romea jsem hrát neměl, ale porvat se s tím musíte.

    Hrál jste ale také několik let postavu básníka Arthura Rimbauda v Hamptonově hře Úplné zatmění o jeho vztahu s Verlainem. Znal jste jejich poezii?

    Premiéra byla ještě v Labyrintu, režíroval ji Ewan McLaren, kluk z Kanady, který k nám přijel jenom proto, že v televizi viděl záběry z Prahy a na dálku se do ní zamiloval. Začal tady učit angličtinu v Ypsilonce a taky chtěl režírovat, a jednou přišel na představení do Labyrintu. Naše první společná inscenace se hrála v Řeznické – Těsný město, a také hodně dlouho. Obě inscenace byly tematicky ve své době docela progresivní, jejich náměty se na divadle tolik neobjevovaly. Básničky jsem si přečetl, nicméně básnická tvorba není ve hře akcentovaná, jde o jejich vztah. Když pak do Labyrintu nastoupil likvidační ředitel Kraus, který z důvodů havarijního stavu budovy rozpustil soubor, inscenaci jsme přenesli do Divadla Bez zábradlí.

    Nedobrovolný konec Labyrintu jste jako Smíchovák musel nést dvakrát těžce, ale předcházely mu těžkosti třeba s návštěvností. Jak se vám hrálo před prázdným hledištěm?

    Před prázdným hledištěm se hraje blbě, ale vždycky prázdné nebylo. Když to ale vezmu od začátku, dovedete si představit tu radost, když mi do Disku zavolal Karel Kříž a nabídl mi angažmá? Už na škole jsme nejraději chodili k Realistům, kde tehdy pracoval také Miroslav Krobot a Luboš Pistorius; anebo publicistická představení Res publiky, ta působila jako zjevení. Po přeměně Realistického divadla na Labyrint dost herců odešlo, ředitel Kříž s dramaturgyní Vlastou Gallerovou budovali nový soubor a do toho jsem přišel já ze školy, kde nás učila paní Hlaváčová s Borisem Rösnerem spíše konzervativně, tedy s důrazem na řemeslo a pokoru.

    Rozumím, ale ani taková výchova vás nepřipraví na pohled do pustého sálu.

    Labyrint se, bohužel, dost rozklížil v představě, kudy by se divadlo mělo ubírat. Vedení záleželo na náročnější dramaturgii, zatímco režisérka Hana Burešová měla větší úspěchy na diváckém poli, takže došlo nakonec k rozkolu, kdy já jsem zůstal loajální k řediteli, protože mi to přišlo lidsky správné. Tak to po letech vidím, když vás to zajímá.

    Stejně rychle bychom mohli projet i vaše angažmá v Národním divadle, kam vás přijal tehdejší šéf Josef Kovalčuk a kde se vám také splnilo přání zahrát si Merkucia v inscenaci Vladimíra Morávka. Nenutil vás koktat?

    Ne. Ale řeknu vám, že pro mě práce s Vladimírem byla politím živé vody. Ne všichni herci snášeli jeho nároky na formu a výtvarné řešení, ale já jsem měl v té době Lucernu i Romea nejraději. Nepovažuji dobu pěti let v Národním za éry šéfa Josefa Kovalčuka za úplně šťastnou, ale na druhou stranu jsem tam zažil něco, co se jinde zažít nedá.

    Příděl loajality se zkrátka vyčerpal. Jenomže pak nastoupil nový šéf činohry Michal Dočekal a k loajalitě jste ani nedostal příležitost. Překvapilo vás to?

    No, nečekal jsem to. Přišel jsem do kanceláře s tím, že jdu podepsat smlouvu na další rok, a Michal mi řekl, že se rozhodl jinak, že nechce držet dobré herce na malých úkolech, že pro mě žádnou roli nemá a že se nás na jednom oboru tlačí moc.

    Nic osobního?

    Měli jsme menší napětí, když jsem měl dva týdny před premiérou v Divadle Bez zábradlí v muzikálu Cikáni jdou do nebe a současně americký režisér Pokoušení Marowitz vyžadoval na zkouškách všechny herce. Jiný problém nenastal, až na ten, který se týká důvěry, takže se o něm nikdy všechno nedozvíte. Myslím, že se Michalovi moc nelíbilo, co a jak dělám, nevím. Na druhou stranu je lepší to vzít z té lepší stránky. Za této konstelace bych v Národním nedostal šanci na velkou roli a hrál jen druhý obor. Herecké sebevědomí je hrozně křehké, jednou se vám něco povede a narostou vám křídla, a stačí jedna inscenace, v mém případě Oresteia, a hned máte sebejistotu na bodě nula.

    Jak dnes vidíte dobu prožitou v Rokoku?

    Jako nevyužitou šanci. Protože soubor, který dali dohromady Tomáš Svoboda s Tomasem Zielinským, měl značný potenciál. Oba režiséři jsou kluci, kteří jsou dobří, ale často jdou k cíli tvrdou zkratkou, a to myslím, že trošku zlomilo Rokoku vaz. Je asi blbé přirovnávat divadlo k fastfoodu, mám ale pocit, že takto rychle, až ledabyle nahazovat i zajímavá témata, se prostě vymstí. Jenomže čas vyhrazený pro jejich tým byl v půlce ukončen odvoláním ředitelky Městských divadel a zmanipulovaným výběrovým řízením na nové vedení.

    Musíme se ještě vrátit do Kladna, vašeho současného angažmá…

    Osobně si myslím, že je spravedlivé – to, že hraji v Kladně. Člověk, který je v pražském angažmá, má sklon si o sobě moc myslet. V Praze jsem tak na oblast nahlížel, jakkoli jsem rád jezdil na představení do Liberce nebo do Pardubic, kde jsem měl bývalé spolužáky. Do Kladna jsem se dostal tak, že mi režisérka Viktorka Čermáková zavolala, jestli bych s ní nešel dělat Macbetha. Ten měl jen sedm repríz, ale i tak jsem zažil menší kulturní šok ze způsobu, s jakým kladenský soubor přijal hostující režisérku a vlastně i mě. S odstupem času se tomu zas tak nedivím. Po půl roce, na který jsem měl podepsanou smlouvu, jsem si říkal, že raději půjdu pracovat do baru. Nová dramaturgyně Ilona Smejkalová mě svou přítomností přiměla, abych zůstal a přečkal i čas bezvládí. Teprve s příchodem Tomáše Svobody se začaly dít změny, protože řízl do souboru, ve kterém dnes skoro nikdo z bývalých kolegů, bohužel, nezůstal. Takže tu jsem služebně nejstarší, spolu s Alenou Štréblovou v dámské šatně. Tím pádem je soubor docela mladý, i když má člověk stále takové zkreslené představy o tom, kdo je a kdo už mladý není.

    Tomáš Petřík, Miláček

    V inscenaci Miláček (r. Daniel Špinar, Městské divadlo Kladno) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Sebekriticky přiznávám, že jsem se v posledních letech na Kladno mockrát nevypravil, nicméně sleduji recenze a třeba na Fričovy nebo Špinarovy inscenace jsou pozitivní.

    Jejich práce mám nejraději a jistě je správné, že Dana Špinara nyní angažovalo Národní divadlo, protože se často stávalo, že progresivnější režiséry ty velké scény vytěsňovaly.

    Bály se odlivu diváků, tak jako Vinohrady…

    Na oblasti není boj o diváka o nic jednodušší. V Kladně se dřívějšímu šéfovi Petru Svojtkovi povedlo vybudovat divácký okruh, po nástupu jiných šéfů nastal divácký odliv. Zase se ale publikum začalo generačně obměňovat. Dneska má ale zas největší ohlas Vinnetou, z ranku Petra Kolečka a Ondřeje Pavelky, což je zase přístupnější zábava.

    Ano, aspoň sentimentálně ironického Vinnetoua jsem viděl a diváckému zájmu se nedivím. Je to rozpětí od nostalgie, pobavení až po další mladistvé okouzlení. Jak to přišlo, že máte malé dítě?

    Předpokladem je to, že nějak poznáte matku svého příštího dítěte. Oba jsme stejně staří, známe se dlouho, oba jsme cítili srozumění i důvěru, že to zvládneme, to vše je základ pro to, jakkoli to někomu může znít divně, že se spolu dohodnete. Chlapečkovi teď budou tři roky a má tátu, mámu, dědu, hrdou babičku, jsou s ním pár dní na chalupě, měli jsme úžasnou společnou dovolenou, snažíme se. Jak k tomu došlo? To bychom se museli vrátit k vaší otázce krize středního věku. Tehdy se mi staly určité nepříjemné věci, měl jsem zdravotní problémy, a přestože jsem netrpěl žádným syndromem vyhoření, kladl jsem si otázku po smyslu toho, co dělám. Ačkoli jsem byl celoživotně divadlu blbě oddán, pochopil jsem, že to je iluzorní představa. Věřil jsem, že mě divadlo může podržet nad vodou, a zjistil, že zas takovou sílu nemá.

    Herec stvořený, aby na něj svítilo tisíc světel

    Tomáše Petříka vždycky rád vidím, protože (je)…

    – veselý a chytrý

    – někdy se chová…, vždyť víte, ty emoce

    – pedant

    – autista – nesnáší změny

    – rád se koupe

    – vychovatel

    – nedoceněnej

    – zásadní kamarád

    – narcis, co by se rozdal

    – jeden z posledních bohémů a velký estét

    – rád češe vlasy

    – neurotický organizátor

    – jakoby manžel Aleny Š.

    – touží po zázemí

    – nesnáší překvapení

    – vodka redbull

    – tanečník a zpěvák – Sinatra

    – člověk stvořený, aby na něj svítilo tisíce světel

    – rozená hvězda

    – sociálně citlivej

    – empatickej

    P. S. Když někdy narazíte na inscenaci, ve které hraje Tomáš, určitě na ni běžte.

    Ondřej Pavelka


    Komentáře k článku: Tomáš Petřík: Věřil jsem, že mě divadlo dokáže podržet nad vodou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,