Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tomáš Kobr: U režisérů mám rád, když mě nechávají dýchat

    S hercem Tomášem Kobrem jsem se poprvé setkala v době jeho studia na Vyšší odborné škole herecké v Praze-Michli před více než deseti lety. V absolventském představení muzikálu Kabaret předvedl roli Kabaretiéra s naprostou suverenitou. Od té doby má na kontě přes šedesát rozmanitých rolí na scénách celé republiky – od Národních divadel v Praze a Brně až po nejmenší, jako je A Studio Rubín.

    Deset let je dost dlouhá doba, aby se ukázalo, zda se herec osvědčil a uživí se svou profesí.

    Na začátku jsem situaci neviděl zrovna růžově. Role jsem získával jen příležitostně, a dokonce jsem si musel přivydělávat v galerii DOX jako kustod. Když jsem končil školu, napsal jsem do mnoha divadel a byl jsem ochotný jít klidně i daleko od Prahy. Prostě jsem chtěl hrát. Bohužel z většiny divadel mi ani neodpověděli, a tak jsem zkusil „volnou nohu“ v Praze. A stojím na ní dodnes.

    Na nedostatek příležitostí si už stěžovat nemůžete.

    To opravdu ne. Hraju v průměru dvacet představení měsíčně, teď mám za sebou Faidru na Štvanici, obnovenou premiéru Fantoma opery, v Jihočeském divadle připravujeme inscenaci Elity. Čeká mě natáčení audioknihy, také nějaké práce v televizi a k tomu ještě zkoušení čtyř dalších inscenací.

    Proč nedělat herectví

    Jak jste se k herectví dostal?

    Bude to znít legračně nebo jako klišé, ale já jsem začínal stejně banálním způsobem jako mnoho dalších herců. Divadlo jsem hrál už na základce a hrozně mě to bavilo. Rodiče ovšem byli zásadně proti tomu, abych šel k divadlu. Mamka argumentovala tím, že všichni herci jsou alkoholici a že je to strašně nejistý chleba, což je v jistém smyslu pravda. Když jsem přišel s tím, že bych chtěl zkusit DAMU, nesouhlasila. Ve třetím ročníku na gymplu v Jaroměři jsem dostal šílený nápad, že na naší škole nazkoušíme Pygmalion od G. B. Shawa. Spunktoval jsem do toho asi dvacet lidí. Z dnešního pohledu to byla taková naivní velkoprodukce. K tomu v mé režii. První a poslední režii! Navíc jsem si trochu samolibě přidělil roli Higginse. Na premiéru přišli všichni příbuzní a po zhlédnutí kusu přesvědčili mamku, abych to herectví zkusil. Mamka nakonec souhlasila. O mnoho let později přiznala, že moje rozhodnutí obrečela, ale nechtěla mi bránit v tom, abych se pokusil dělat to, co mě bude bavit. Dnes mě celá rodina podporuje a fandí mi. Jsou skvělí.

    Jak zkoušky dopadly?

    Na DAMU mě nevzali, na JAMU jsem se dostal do třetího kola k Vaškovi Martincovi, ale nevzal mě. Tak jsem šel na pedagogickou fakultu do Ostravy a po roce jsem u zkoušek na JAMU opět neuspěl. Nakonec jsem „pajdák“ v Ostravě dostudoval a teprve poté jsem se dostal na VOŠH do Michle.

    Nakonec ale Václav Martinec sehrál ve vaší kariéře důležitou roli, že?

    Když jsem to podruhé zkoušel na JAMU, rozhodl jsem se ho oslovit, jestli by mě připravil na talentovky. Protože s námi na zkouškách nádherně pracoval, snažil se z nás něco vydolovat a nebyl arogantní. Zavolal jsem mu, pozval mě do svého pražského hereckého ateliéru a pak mě vybral do několika rolí v Malém vinohradském divadle (dnes Divadlo D21 – pozn. red.). Dělal jsem tam Fausta a pak ještě pár dalších věcí. Práce s Václavem v Malém vinohradském divadle a jeho hereckém ateliéru mě moc bavila. On si zakládal zejména na kultivaci mluvního projevu i rozvoje pohybových dovedností, což pro mě bylo na začátku hodně důležité. Byl jsem totiž hrozné dřevo a díky Vaškovi jsem se uvolnil a nebál jsem se na zkouškách i na jevišti projevit.

    Váš tehdejší ročník na Vyšší odborné škole herecké byl výjimečný. Vybrali tehdy jen jednu skupinu místo obvyklých tří. Kdo byl pro vás důležitý?

    Musím říct, že jsme měli štěstí na výborné kantory. Zpěv nás učila Galla Macků, hlasovou výchovu skvělá Eva Hodinová, dějiny divadla Jana Paterová. A Vlasta Smoláková, kterou jsme měli na interpretační seminář, mi objevila Petra Lébla. Navíc náš ročník byl velmi dobře složený, byli to velmi talentovaní lidi, někteří zůstali u divadla dodnes. V Pidivadle jsme udělali pět inscenací. A myslím, že byly velmi povedené. Asi nejlepší byl absolventský muzikál Kabaret.

    Tomáš Kobr jako Netvor ve Frankensteinovi Foto Alžběta Jungrová

    Osudové LETÍ

    Po škole jste angažmá nezískal, ale začala vaše dlouhodobá spolupráce s divadlem LETÍ.

    To souvisí s velmi důležitým člověkem v mém životě, bez něhož bych asi divadlo vůbec nedělal. Je to Michal Kern, výborný herec a fantastický člověk. Ten mi „hodil lano“. Právě díky němu jsem se dostal do divadla LETÍ. Potkal jsem se s ním při zkoušení pohádky v Divadle Na Prádle a okamžitě jsme si rozuměli. Jednoho dne přišel s tím, že o mně řekl Danovi Špinarovi, který sháněl herce do připravované inscenace Domeček pro buzničky u Matky Kapavky od Marka Ravenhilla. A že prý by tam byla pro mě super role. Málem jsem omdlel – viděl jsem Špinarovy Bratry Karamazovy v Disku a dodnes to pro mě zůstalo jedno ze zásadních představení, které jsem viděl. Skvělá inscenace a špičkové obsazení – Beretová, Příkazský, Dyk, Pidermanová, Zahradnická a další. S Danem jsme se sešli a nakonec jsem tu roli – dokonce dvojroli – dostal. Myslel jsem, že to bude první a poslední spolupráce s divadlem LETÍ, ale čtrnáct dní po premiéře mi znovu volali a nabídli mi roli v inscenaci Aupairky, kterou režíroval Marián Amsler. Samozřejmě že jsem roli okamžitě vzal… a vlastně už jsem v LETÍ zůstal.

    Za deset let už jste tu odehrál úctyhodných 25 kusů. V inscenacích i v tzv. scénických skicách – což je specialita LETÍ. Práce na nich je asi hodně specifická, ne?

    My tomu říkáme „instantní divadlo“. Scénická skica je tvar, který se nazkouší během tří dnů – text se lehce naaranžuje v prostoru, na jevišti je náznak scény a kostýmů, k tomu hudba, světla atd., což je pro diváka daleko zajímavější než pouhé čtení. A navíc má možnost vidět naprosté novinky domácí i světové dramatiky. Skica se ovšem odehraje jednou a konec. Je fajn, že LETÍ na ně zve zajímavé režiséry a herce, takže se člověk u zkoušení setká s kolegy, s nimiž by se jinak neměl šanci potkat.

    Jak takové zkoušení a hraní vnímáte – je příjemné tím, že můžete mít text hry v ruce, nebo jsou to naopak velké nervy?

    Určitě je to adrenalin. Ovšem ne všichni herci jsou schopni tak zvláštní tvar dát. Je to vlastně pořád čtení, ale rozehrané v prostoru. A to pro některé může být kamenem úrazu. Mnozí potřebují mít nazkoušeno a text v ruce jim překáží. Specifické je to mimo jiné tím, že si člověk musí do textu udělat spoustu poznámek – napsat narážku na světla a na muziku, rozvržení aranžmá – a to vše musí během hraní sledovat. Musí udělat ve zkratce náznak postavy. Lehce se může leccos pokazit, proto je třeba se rychle orientovat v textu a umět zaimprovizovat, aby, jak se říká, „nespadl řemen“. Není to tedy úplně jednoduché. Někteří herci jsou v tom naprosto suverénní, třeba Richard Fiala.

    Divadlo LETÍ většinou nehraje v divadelních prostorách. Spíše venku, v upravených interiérech, ale taky třeba na letišti. Jak se vám hraje v takových prostředích?

    Mě to strašně baví! V klasickém repertoárovém divadle se k něčemu takovému člověk málokdy dostane. Protože každé místo má jiný příběh, jinou energii, herec se prostoru musí přizpůsobit, vnímat ho a vzít do hry. Na ruzyňském letišti jsme ve spolupráci s Divadlem Na zábradlí hráli v terminálu 2 sérii aktovek Nebe nepřijímá. Přineslo to spoustu nových vjemů: procházející cestující, hlášení z reproduktorů a podobně. Došlo k prolnutí reality a divadla. A zjistili jsme, že do hry se dá brát všechno. Když jsme aktovky pak hráli v Divadle Na zábradlí, scénografové se na jevišti pokusili vytvořit iluzi letiště. Ale nebylo to ono. S LETÍ jsme hráli i na dalších zvláštních místech – například sérii aktovek Esteveho Solera Proti pokroku. Proti lásce. Proti demokracii. jsme hráli na nákladovém nádraží Žižkov nebo v galerii DOX. Připadal jsem si tam trochu jako exponát v muzeu. Ale zároveň jsme si všichni uvědomovali, že do obřího galerijního sterilního prostoru vnášíme úplně novou energii, zajímavá témata a život.

    Které z rolí v LETÍ vám nejvíc utkvěly?

    Je jich strašně moc. Určitě postava pana M. ze Zpovědi masochisty, to byla pro mě průlomová věc. Zásadní pro mě byly asi Plantáž, Small Town Boy, Olga nebo Bang. Ale mě moc bavila každá práce.

    V původní české novince Dáma s camelkami v A Studiu Rubín si zahrál bizarní postavu Barmana (na snímku společně s Johanou Matouškovou) Foto Patrik Borecký

    Pan M. a různé podivné postavy

    Zastavme se tedy u pana M. ze Zpovědi masochisty. Zvláštní postava, kterou baví, když je utlačována. A vy jste roli ve světové premiéře ztvárnil jako první.

    Že v lednu budeme zkoušet Zpověď masochisty, jsem věděl od začátku září. Víc nic. Roman Sikora, který měl v LETÍ autorskou rezidenci, hru dopisoval na poslední chvíli. Režisérka Martina Schlegelová text dostala až v prosinci a na zkoušení jsme měli tři týdny. Masochista byl součástí projektu Hyde Park ve Švandově divadle. Počítalo se s tím, že se to zahraje třikrát a diváci budou hlasovat, jestli se má inscenace hrát dál nebo ne. Masochista byl tak úspěšný, že ho hned v té sezoně nasadili do repertoáru.

    Tři týdny zkoušení není moc, zvláště u tak složitých textů, jako jsou ty Sikorovy. Jak jste se s tím vyrovnával?

    Bylo to pro mě dost složité. Roman napsal skvělou hru, plnou neuvěřitelně vtipných a brutálně pravdivých situací, má skvělou zápletku a vyvrcholení. Je ovšem psaná inverzní češtinou, slovosled je naprosto rozbitý. Bylo mi jasné, že se roli musím naučit slovo od slova. Že jazyk udává rytmus postavy i inscenace a člověk nemá mnoho možností si s ním pohrávat. Takže jsem přišel domů a bifloval přes čtyřicet stran textu.

    Co je pan M. za člověka?

    Hledá v životě to správné utrpení, nenachází ho ale ani v sadomasochistických salonech, ani na neonacistických srazech, kde se chce nechat zmlátit v převlečení za Roma. Nakonec svůj cíl objeví v naší politické reprezentaci. V době premiéry byli u moci Nečas a Kalousek. Pan M. začne přijímat všechna šílená rozhodnutí vlády za svá a přináší mu to neuvěřitelné blaho. A protože pan M. je v podstatě dobrák, chce utrpení dopřát i ostatním lidem. A dělá pro to všechno. Vůbec nevnímá, že co je dobré pro něj, nemusí být dobré pro jeho okolí.

    Přijetí hry i inscenace bylo kontroverzní. Zarazily nebo inspirovaly vás nějaké ohlasy?

    No, to bylo hodně legrační. A občas až trapné. Proběhly tři vlny reakcí. Po premiéře nás v novinách odstřelili. Roman nemá moc kamarádů mezi kritiky a ti mu to „dali sežrat“. A vlastně i nám. Psalo se, že to je rudá agitka a podobné nesmysly. Všechny recenze se ale shodovaly v závěru: vypadněte s takovou inscenací, nikoho to nezajímá. Ta levičácká hra se nikde nechytne. Chytla se. A nejen u nás, ale i v zahraničí. U diváků vyhrála na celé čáře, měli jsme neustále vyprodáno.

    Kdy se názor změnil?

    Po půl roce si kritika uvědomila, že se to lidem asi líbí. Takže na té hře nejspíš něco bude. A vyšla druhá várka recenzí, které byly smířlivější. O další půlrok později se hra začala hrát v zahraničí – Francie, Německo, Švýcarsko, Polsko. A zjistilo se, že je v podstatě univerzální. Za naše báječné politiky si v každé zemi mohou dosadit ty své. A upřímně řečeno, tehdejší politici byli slabým odvarem těch dnešních. Možná by Roman mohl napsat další hru o Panu M. No, a vyšla třetí vlna recenzí a ta byla doslova oslavná. Vynikající výkony, vynikající inscenace i text… V průběhu roku se pohled na inscenaci otočil doslova o 360 stupňů. Sranda.

    Hra asi svým způsobem předběhla dobu. Kolikrát jste ji odehráli?

    Udělali jsme přes padesát repríz, což je na nezávislé divadlo hodně. Hráli jsme to i v Berlíně na festivalu, což mělo neuvěřitelný úspěch. Němci byli nadšeni.

    Díky úspěchu této inscenace jste dostal nabídku na několik rolí ve Švandově divadle. Nejvýraznější byl asi Netvor ve Frankensteinovi, kde jste pracoval s Martinem Františákem.

    Mně se strašně líbil přístup Martina, který nechtěl dělat romantický horor, v němž Netvor bude sešitá mátoha se šroubem v hlavě. Což by ani mě asi nebavilo. Martin se zbavil veškeré romantické dobové veteše, soustředil se pouze na samotný příběh a ten je sám o sobě úžasný. Vyprávěli jsme drama rodiny Frankensteinů, do které patří samozřejmě i Netvor. A já jsem ho nechápal jako pitomé monstrum. Je sice sešitý z kousků lidských těl, ale je to pořád člověk, který cítí a vnímá svět kolem sebe. Snaží se zbavit své samoty a najít svoje místo mezi lidmi. Takhle jsem se ho snažil hrát, ale pro mnoho lidí to bylo matoucí.

    Možná čekali obvyklý černobílý horor.

    Jenže Netvor není černobílá postava. Sice vraždí jak na běžícím pásu, ale má to svůj důvod. Netvorovo téma je samota, pro mě téma hrozně silné a bolestivé. Byl do té samoty vržen, nevybral si to. Byl to pro mě člověk se vším všudy, kterého společnost nenechá svobodně žít, naplnit své touhy, prožít lásku. Zahnala ho do kouta. Lidé a Viktor Frankenstein ho donutili páchat ty šílené zločiny.

    Ve Švandově divadle jste se taky znovu setkal s Danielem Špinarem. A to v inscenaci Hamlet, kde jste si zahrál menší roli – Rosencrantze. Jaká to byla práce?

    Já mám Dana jako režiséra velice rád a nesmírně si ho vážím. Baví mě jeho inscenace, to, jak vede herce, jak jim fandí. Je to vynikající režisér. Rozumím si s ním, máme společný humor, společný náhled na věci. Myslím si, že když se herec Danovi odevzdá, nikdy to nemůže dopadnout špatně. On přesně ví, co dělá. Zkoušení Hamleta mě bavilo, i to, jak hru oprostil od všech historických nánosů, které oslabují příběh. Rosencrantz je sice malá a ze začátku vtipná postava, ale pak ho spolu s Guildensternem okolnosti semelou. Účastní se věcí, o kterých nechtějí vědět. A také prozřou, když se v podstatě stanou spolupachateli vraždy Polonia.

    O kousek dál, v A Studiu Rubín na Malostranském náměstí, jste hrál – opět jako první představitel – v několika původních českých hrách: Svrbí, Úl, Error, Dáma s camelkami, Zvrhlá Margaret, Drunk Enough To Say I love you?. Divákům doslova na dosah ruky. Jaké to je?

    Mně v podstatě vyhovuje, když jsou diváci na dotek. Představení je daleko intenzivnější pro obě strany. Daleko intimnější, čehož ve velkém prostoru nemůžete dosáhnout.

    Hry uváděné v Rubínu jsou daleko ostřejší než v LETÍ. Vstupují vám zvláštní, narušené či vykloubené postavy do života?

    Herec by podle mě neměl úplně podlehnout postavám, které hraje. Kdybych do důsledku prožíval všechny bolesti, které v sobě nese třeba Netvor nebo Sam z Drunk Enough To Say I Love You?, a vláčel je do svého běžného života, odvezou mě za chvíli do Bohnic. Samozřejmě se ale herec jejich vlivu úplně nevyhne. Když zkouším, postava mi pořád leží v hlavě a přemýšlím o ní. Ale po premiéře to pro mě končí. Pochopitelně že hraním se postava vyvíjí a po reprízách zase přemýšlím, co se povedlo a co ne, co musím zlepšit. Ale rozhodně postavám nepodléhám. Duševní hygiena je nutná.

    V dnes už kultovní inscenaci Olga hrajete jednoho z Václavů Havlů, ale také mnoho dalších postav, a dokonce zvířat.

    Na Olgu jsme se dost důkladně připravovali. Dívali jsme se na dokumenty o Olze Havlové, režisérka Martina Schlegelová s dramaturgyní Marií Špalovou měly navíc Olgu neuvěřitelně zmapovanou. Znaly podrobnosti jejího života s Václavem, dozvěděli jsme se neuvěřitelné situace z jejich života, věděli o jejích názorech, myšlenkách. Takže jsme měli skvělý background. K tomu jsem se na jevišti potkal po dlouhé době s mojí kamarádkou a vynikající herečkou Pavlínou Štorkovou a to byla radost.

    Čekali jste, že to bude takový hit?

    To jsme nepředpokládali. Ale doba sama přispívá tomu, že tento příběh zůstává aktuální a silný. Dnes ve veřejném prostoru fungují lidi, kteří mají páteř stokrát ohnutou, a po charakteru a slušnosti nikde ani stopy. Stačí se podívat směrem k Hradu a na Úřad vlády. A tak je jasné, že lidi kolem sebe podvědomě hledají opravdový charakter, kterého se mohou chytnout. A to ta inscenace umožňuje. Olga měla spoustu chyb, jako kdokoli z nás, ale zároveň měla neuvěřitelný morální kredit, odvahu, slušnost, zodpovědnost.

    V politické satiře Bang – novince Divadla LETÍ – jako malý diktátor, který si nenechá od nikoho nic líbit (ani od kolegy Richarda Fialy) Foto Alexandr Hudeček

    Divadlo, které nenechá v klidu

    Spolupracoval jste s mnoha režiséry různých generací – od Pitínského, Františáka, Friče, Pokorného, Špinara přes Petrželkovou, Deákovou, Schlegelovou po Amslera a Holce. A to nejmenuji všechny. Co vám při zkoušení vyhovuje – volnost, či přesné neměnné aranžmá?

    Režiséra při zkoušení potřebuju, neobejdu se bez něj. Potřebuju s ním vést dialog. Nemám rád direktivní vedení, když mi režisér nakrokuje, nachoreografuje každý pohyb. Je to nefér vůči herci a hrozně mě to omezuje. Chápu, že režisér má svoji představu, ale herec také. Režisér by měl vycházet ze svých herců, z toho, co mu nabízejí, a ne je znásilňovat. Důležité je, aby herec měl šanci vyslovit svou představu, a naopak by měl vyslechnout režiséra a snažit se porozumět jeho vizi. Je to o vzájemné důvěře a respektu. Vyhovuje mi, když mám určitou míry svobody. U režisérů mám rád, když mě nechávají dýchat.

    Proměnil se výrazně váš pohled na divadlo?

    Samozřejmě. Před deseti lety jsem vůbec netušil, jak funguje divadelní provoz, zkoušení… Naučil jsem se v tom chodit a hlavně jsem zjistil, jaké divadlo bych rád dělal.

    A to jaké?

    Takové, které má lidem co říct, které člověka zasáhne, nenechá ho v klidu. Unavují mě a naprosto mě nebaví inscenace, které jsou tak nějak nablble mile prvoplánové. Když tam má být les, je tam les, když tam mají být čtyři židle, tak tam jsou. Líbivé věci mě nudí.

    Co tedy má divadlo nabízet?

    Divadlo má mít určitě nějakou zábavnou funkci, ale nemůže to být jen zábava. Divadlo by podle mě mělo nabízet lidem témata k zamyšlení. Ne aby si sedli a koukali a pak řekli: Jo, bylo to pěkný, takové pohlazení po duši. Myslím, že divadlo nemá jen hladit po duši. A jsem rád, že jsem pracoval na projektech, které naštvaly, které diváci nesnášeli a odcházeli z nich rozhození. Já nechci lidi nějak zraňovat, ale provokovat je k zamyšlení. To se děje jak v LETÍ, tak ve většině dalších projektů, kde jsem hrál. A taky bych rád dělal divadlo s lidmi, kteří jsou kreativní a inspirativní.

    Pan M. ze Zpovědi masochisty ve Švandově divadle Foto Ivana Tučková

    Princezna Serafína Divadla LETÍ

    Tohle je potřetí, kdy jsem byla vyzvána, abych krátce uvedla do kontextu jistou divadelní osobnost. Prvními dvěma byli moji kmenoví režiséři a blízcí přátelé Marián Amsler a Martina Schlegelová. Třetím je Tomáš Kobr – a nic nedává větší smysl.

    S Tomášem jsme se seznámili před deseti lety, když ho do Divadla LETÍ doporučil herec Michal Kern (za což mu patří obrovský dík). Naší první společnou inscenací byl Domeček pro buzničky u Matky Kapavky v režii Dana Špinara. Zkoušeli jsme po nocích v Paláci Akropolis a Tomáš dostal na přivítanou naprosto nevypočitatelnou a těžko uchopitelnou postavu Princezny Serafíny. Musím se přiznat, že jsem dlouhou dobu nevěděla, co si s touhle princeznou, která si jednoho dne oblékla šaty své mrtvé matky a už je nikdy nesundala, počít. A Tomáš to měl možná velmi podobně. Ale hledal, hledal sám, hledal s námi a v jeho podání byla Serafína nakonec plnokrevná, vtipná i dojemná, ale především naprosto konkrétní postava. A tam to celé začalo. Tomáš od té doby v LETÍ nazkoušel patnáct inscenací a nespočet scénických skic a stal se naším kmenovým a srdcovým hercem. Těžko se mi vybírá jen jedna z inscenací, ale ta nejzásadnější byla rozhodně Zpověď masochisty, v níž Tomáš během neuvěřitelných tří týdnů nastudoval nesmírně náročnou titulní postavu v komplikované sikorovské větné stavbě. A i díky němu byla inscenace na repertoáru tři roky a hostovala nejen v Čechách, ale i za hranicemi, kde je nyní její text s obrovským úspěchem pravidelně inscenován.

    Počet povolených znaků se mi krátí, a proto musím zestručnit. Tomáš patří mezi mé nejoblíbenější herce nejen proto, že podle mě patří k nejvýraznějším představitelům českého moderního herectví své generace; nejen proto, že každou sebemenší roli bere jako výzvu a přistupuje k ní s totálním nasazením; nejen proto, že spolu dokážeme rozjet ty nejlepší mejdany a táhnout je až do rána, i když už jsme často nejstarší v baru; ale taky proto, že je pro mě důkazem toho, že se herec může vypracovat na špičku ve svém oboru, aniž by vystudoval akademii a během studií si vytvořil síť kontaktů; a taky toho, že být hercem na volné noze může být obrovským privilegiem. Tomáš po deseti letech nastupuje do angažmá, ale slibuje, že nezávislé scéně zůstane věrný. Nevím, jak vy, ale já se na to fakt těším!

    Marie Špalová


    Komentáře k článku: Tomáš Kobr: U režisérů mám rád, když mě nechávají dýchat

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,