Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tomáš Jarkovský

    (1986) Ředitel Divadla DRAK Hradec králové, dramaturg. Vystudoval režii a dramaturgii na KALD DAMU pod vedením Ivana Rajmonta a Jana Borny. Od studií spolupracuje s režisérem Jakubem Vašíčkem, se kterým hostoval v řadě českých divadel, až nakonec zakotvili v královéhradeckém Draku. Vedle toho spolupracují s Divadlem Alfa v Plzni, pražským Minorem a dalšími českými divadly. Se spolužáky z DAMU založili ještě na škole nezávislé divadlo Športniki.

    Co vás přivedlo k divadlu/umění

    Delší a rozvernější odpověď zní, že za to může kamarád ze střední a jeho náklonnost k jedné mojí spolužačce. Kratší a serióznější je, že jsem k divadlu tíhnul odjakživa. Pravdivé jsou obě. V každém případě v mém rozhodnutí věnovat se divadlu sehrály zásadní roli divácké zážitky v hradeckém Draku a Klicperově divadle a praktická zkušenost z amatérského divadla Jesličky, odkud se nás na profesionální divadelní dráhu vydalo mnoho.

    Největší divadelní/umělecký zážitek

    Iniciačním diváckým zážitkem byl pro mě Kroftův Pinokio v Draku. Byl jsem tehdy malej, trochu vyděšenej a hodně zasaženej. Od té doby jsem do divadla chodil se zájmem. Další obdobnou „pecku“ jsem dostal v Klicperáku za morávkovské éry. To pro mě bylo zase zjevení. Pak jsem začal objevovat jiné, nezávislé, pankáčské divadlo, a to mě mezi divadelníky vtáhlo definitivně. Od té doby jsem měl naštěstí silných zážitků celou řadu. Jmenovat jeden „nej“ nedokážu.

    Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči

    Strašně rád bych si popovídal se Samuelem Beckettem. Třeba o mrkvi, o brukvi, o botě, co nejde zout, o jednom z lotrů, nebo o čemkoli jiném. Ani bych se ho na nic neptal, jenom bych poslouchal. A s Václavem Havlem. Taky s Le Corbusierem. A hodně by mě bavil mejdan s Duchampem a Malevičem. Nebo s Chačaturjanem a Jimem Morrisonem. Jinak si ale hlavně vážím těch rozhovorů, které jsem měl a mám možnost vést doopravdy. Jsem si vědom, že mám nejen v tomhle směru v životě štěstí. Jenom mě mrzí, že už si nemůžu povídat s Ivanem Rajmontem. A taky s Bornou a s Petrem Matáskem. A doufám, že si zase dám Bráník z petky s Honzou Kačenou.

    Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat

    Beckettovým Čekáním na Godota nebo třeba Murphym bych se někdy (znovu) zabýval moc rád. Ale nechci se bavit s žádnou agenturou o tom, jak si myslí, že by se to mělo dělat. V tomhle mi osud Beckettova díla přijde docela smutnej.

    Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte rád a kterým se naopak vyhýbáte a proč

    Jako posluchač jsem myslím otevřenej. Hudbu poslouchám velmi různorodou, od klasické napříč obdobími k jazzu, rocku, punku až k alternativním žánrům. Podobně to mám s výtvarným uměním i s literaturou. Jen ta ruská pro mě začíná až Dostojevským, ruský romantismus moc nezvládám. Obecně mě v literatuře zajímá hlavně dvacáté století a současnost. Uvědomuju si, že to je pořád strašně široký vymezení, ale vybrat si úžeji neumím. Každopádně moc důležitá je pro mě poezie. A zvláštní roli v mém životě hraje architektura a urbanismus. To je výtvarné umění, filozofie a sociologie v jednom. Naopak film mám rád, ale nemyslím si, že bych byl nějakej zvláštní fajnšmekr. Spíš si vždycky nechám něco doporučit, než že bych byl v současný filmový tvorbě bůhvíjak zorientovanej. Patřím ale rozhodně mezi potrefence současným fenoménem nové televizní tvorby – HBO, HBO Europe, Netflix… s tím mám spojených hodně probdělých nocí.

    No a co se divadla týče, snažím se být nepředpojatej. Tíhnu samozřejmě k alternativním žánrům, hodně se mi líbí Mikulkův termín „divné divadlo“, ale dokážu si užít leccos. Jenom klasický balet pro mě přes opakované pokusy zůstává nepřístupným. Vždycky nakonec zavřu oči a poslouchám hudbu.

    Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže, a – naopak – která je vám vzdálená

    Asi to bude působit samožerně, ale nejvíc se citově identifikuji s postavami z našich inscenací, protože je krom svých blízkých znám nejdůvěrněji. První takovou, která mi byla opravdu blízká, byl náš Hamlet(een) v Divadle Alfa. A od té doby přišlo ještě pár dalších. Ale abych z té otázky úplně neutekl, zůstanu u svých (ne)oblíbených básníků. Strašně jsou mi blízcí Jirous nebo Ernst Jandl. Taky Petr Hruška. Neokázalostí, schopností nebrat se vážně, a přitom se dotýkat vážných témat. Naopak přes všechen respekt k velkému talentu i šíři jeho díla mi zůstává protivnej Nezval. A zdaleka ne jenom kvůli té části jeho tvorby, na kterou snad nebyl pyšný ani on sám.

    Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

    Mám opravdu rád našeho psa. A vzhledem k tomu, že jsem nikdy žádného nechtěl, jsem překvapený jak moc.

    Etické či jiné hranice, za které byste nešel

    Myslím, že jsou povolání a obory lidské činnosti, kde je člověk vystaven daleko složitějším a naléhavějším etickým dilematům. Zatím se mi zdá, že životem v umění se dá docela dobře projít i s docela obyčejnou lidskou slušností a jistou osobní autenticitou. Nicméně umění je vztahováním a vyjadřováním se ke světu, a tak by tvorba neměla být v rozporu se životem. Když ten rozpor u tvůrce vnímám, tak mě jeho tvorba přestává zajímat, ať už si o takovém postoji moderní estetika myslí cokoli. Jinak si u sebe i u druhých vážím daru svobodné vůle, takže se mi obecně protiví manipulace. A s tou se bohužel člověk v divadle v různých podobách čas od času setkává.

    Umělecký/divadelní sen

    Jsem asi šťastlivec, protože se mi splnilo dost divadelních snů, které jsem přitom vůbec neměl nebo si je přinejmenším neuvědomoval. Nebo se splnily úplně jinak, než jsem si dokázal pomyslet. Takže snít budu dál, protože nesnít je koneckonců dost mrzutý, ale pojmenovávat svoje sny nechci. Asi ani pro sebe.

    Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu/umění

    Kdybych na to měl talent, hrál bych fotbal za Spartu. To je jistý. Přijetí na DAMU mě uchránilo od zklamání z nepřijetí na architekturu. Ale co bych dělal, netuším. Mě zajímá skoro všechno.

    Plus: Zajímá vás umělecká kritika?

    S kritikou to mám takhle: Potřebnou reflexi si beru od kolegů nebo dalších lidí bez ohledu na obor (kritiky a priori nevyjímaje), které znám, kterých si vážím a o nichž vím, že s nimi aspoň základně nějak souzním. Domluvit se stejně mohou jenom ti, kteří jsou už dávno domluveni. Tam sbírám reakce, na kterých mi opravdu záleží, které mě umí rozradostnit, zamrzet nebo dovést k nějaké sebereflexi. Umělecká kritika mě ale obecně zajímá jako myšlení. A jako psaní. Přičemž mi ani na vlastní adresu vůbec nevadí ironie, razance nebo jízlivost, natož provokativnost. Víc mě štve nemastná, neslaná a ještě k tomu blbě formulovaná myšlenková nuda. Respektive je mi hlavně lhostejná. Vynášet v pár větách soud nad českou divadelní kritikou by ale bylo stejně hloupé jako vynášet tentýž soud nad českým divadlem.

    • Autor:
    • Publikováno: 2. března 2020

    Komentáře k článku: Tomáš Jarkovský

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,