Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Echo nepřeslechnutelného hlasu

    V Dublinu zemřel ve věku 83 let významný irský dramatik Tom Murphy.

    Překládat hry Toma Murphyho není snadné. Překladu jeho textu Bailegangaire vděčím za to, že jsem se s ním potkal a brzy i spřátelil. Začalo to tak, že jsem potřeboval pomoc s výkladem některých obtížnějších, čistě irských, dějových nebo lyrických pasáží a požádal jsem ho – prostřednictvím jeho agentky – o vysvětlení. Odpověď jsem dostal obratem, od agentky: jak si dovoluji překládat hru od Murphyho, aniž by ona o tom věděla! Hledal jsem tedy jiné spojení a nakonec jsem získal telefonní číslo. Murphyho nečekaný telefonát překvapil, ale mluvil se mnou velmi ochotně a skoro hodinu. Obdivuhodné nebylo jen to, jak přesně a jednoduše mi vysvětloval všechny nejasnosti situační a jazykové, ale také čistě irské reálie, z nichž čerpal. Pozoruhodné bylo, že si bez přípravy a do posledního detailu pamatoval – po patnácti letech od napsání – celou hru, souvislost každé repliky, co replika znamená v daném kontextu a co vypovídá o celkové situaci a o postavě a proč je v textu právě na tomto místě. Jenom v jediném trochu zašvindloval – tvrdil, že popis dětských i dospělých her během únavného bdění nad mrtvým pochází z jakési obskurní knihy o irských lidových pohřebních zvyklostech z poloviny dvacátého století. Brzy po dokončení překladu mě pozval k sobě domů do Dublinu a řečenou knihu půjčil. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, hry se slepou bábou na lopatě a další ztřeštěné hry a rituály jsem v etnografickém pojednání nenašel a dodnes podezírám Toma, že si je úplně vymyslel.

    Když přijel v říjnu 2000 do Prahy na premiéru, která se v režii Karla Kříže konala v Divadle Kolowrat, měl jsem pocit, že se potkávám s člověkem, kterého znám dlouho a důvěrně. Občas jsem mu tlumočil – například když otevřeně vysvětloval studentům DAMU, jaký byl pracovní postup při psaní Věčného světla (Sanctuary Lamp), hry, která mu evidentně přirostla k srdci, přestože – nebo spíš právě proto – jeho útoky na církevní instituce vedly k tomu, že z každého představení v Abbey Theatre v Dublinu předčasně odcházelo dvacet až třicet pobouřených diváků. Ale doopravdy jsme se sblížili, když projevil přání vidět Pražské Jezulátko, v Irsku národní ikonu; prohlížel si kostel v Karmelitské ulici a obdivně pravil: Jak na to koukám, byl by to krásný námět pro film o lupičích. A začal na místě vymýšlet ne zcela jednoduchý děj. Při jiné příležitosti vyprávěl o tom, jak v dětství s obdivem sledoval české dělníky, kteří v Irsku budovali cukrovar, jak závodili s irskými dělníky o to, kdo dál dohodí velký, na poli nalezený kámen. Nebo jak s Ivanem Passerem připravovali scénář pro nikdy neuskutečněný film o malé lokální rozhlasové stanici, projekt, který přerušil rok 1968.

    Byl jsem také svědkem toho, jak se Tom Murphy stal aktérem situace, která jako by vypadla z klasického irského dramatu. Bylo to u příležitosti veřejného interview v divadle Abbey, které moderoval slavný londýnský divadelní kritik Michael Billington. Když přišel čas na dotazy z publika, zvedl se v hledišti mladý muž a velmi pomalu pronesl: Může… nám… pan… dramatik… vysvětlit… jak… chce… sloučit svou… rádoby… uměleckou práci… s povinnostmi vůči své vlastní rodině? Pronést těch necelých dvacet slov mu trvalo skoro dvě a půl minuty – a na jevišti je to, jak známo, doba nekonečná. Murphy odpověděl pohotově: Vysvětlím ti to doma. Mělo to všechny rysy generačního konfliktu syna s otcem (ano, byl to Murphyho syn) a současně souboje archetypálních irských Titánů, z nichž jeden z nich – otupený alkoholem – svou velkou životní chvíli promarnil. A podobně jako v klimaxu scén v Murphyho hrách nedošlo k bitvě. Jenom pocit velké chvíle – či příležitosti – zhořkl.

    Doteď slyším Murphyho měkký, tvrdý, zklamaný a zároveň smutný hlas, kterým svému synovi odpovídal. Proto to píšu hned, než se mi jeho ozvěna rozplyne v hlavě a zapomenu.


    Komentáře k článku: Echo nepřeslechnutelného hlasu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,