Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O včelách, lidech, národech

    Horácké divadlo v Jihlavě zahájilo svou 79. sezonu, která se má nést ve znamení stého výročí vzniku Československé republiky, rodovou ságou ze slovenského Liptova Tisícročná včela. Jde o divadelní adaptaci stejnojmenného románu slovenského spisovatele Petera Jaroše, vydaného v roce 1979, se zásadním přihlédnutím k ikonickému filmu Juraje Jakubiska natočenému v roce 1983, z něhož jsou převzaty také základní hudební motivy.

    Scéna Jaromíra Ryšavého evokuje včelí úl, ale také hory strmící nad vsí FOTO IGOR STANČÍK

    Představitel hlavní postavy Milan Šindelář slušně ovládá bájivě moudré akcenty i apely v úvahách či replikách přemýšlivého zedníka „murára“, včelaře a otce rodu Martina Pichandy, ale postrádáme u něj nenapodobitelné magické prosvícení slov a gest a také nosnou znělost ryzí slovenštiny, jak je známe z podání Jozefa Krónera (nejen) v Jakubiskově filmu. Jeho ženu Růženu hraje Anna Bazgerová: je přirozená v mateřských projevech i ve výbuchu žárlivosti, mluví-li slovensky, tíhne její slovenština nepatrně k východňárskému nářečí. Hlas i podobu Tisícročné včele propůjčila Eva Kaplerová – stojí vpravo, mimo scénu, připomíná trochu světici ze svatého obrázku. Také ona poukazuje na pracovitost včel, na jejich tvrdé životní podmínky a schopnost přežití, ale také na jejich svornost a schopnost bránit v ohrožení královnu a rod. Ve druhé polovině 19. století byly podobné apely v Horních Uhrech (Felvidék) nanejvýš aktuální, neboť slovenský národ měl být postupně skutečně pomaďarštěn. Dnes nasloucháme vlídně naléhavému hlasu mytické včelí královny trochu tak, jako kdyby šlo o Pohádky ovčí babičky. Pomaďarštěný živel zastupuje v inscenaci Maďarón Pál Szokolik Belányi – škoda, že Jakub Škrdla postavu se šavličkou, bičem a na dětském koníčkovi zbytečně přehrává do příliš názorného záporáctví – přitom několik zdařilých situačně komických momentů a gagů svědčí o tom, že se výklad osoby hanebného odrodilce mohl ubírat i jinou cestou.

    Genealogický strom

    Scénu tvoří důmyslná pyramida vytvořená ze stolků a přepážek připomínající obrovský úl. V úvodu jsou herci rozestoupeni na všech úrovních konstrukce – ta pak vytváří dojem genealogického stromu, ale patrně má evokovat i hory strmící nad slovenskou vsí. V popředí stojí stůl a několik židlí, v pozadí za konstrukcí herci (není tam na ně dobře vidět) zpívají většinou slovenské lidové písně. Někdy zpěv přirozeně zapadá do děje nebo volně propojuje jednotlivé obrazy, ale většinou nehrozí nebezpečí, že by se dění na scéně rozpadlo na klipový kaleidoskop. Zpívání nejlépe vyznívá ve scéně, kdy se dvě matky dozvídají o smrtelném úrazu syna a zetě: první sloku lidové písně Slniečko horúce spíše jen intonují, ale druhou zapějí v plné síle – a čistě. Postupně jsme vtahováni do osudů několika generací – lidé přicházejí na svět, žení se a vdávají, prožívají lásky šťastné i nešťastné, umírají nejen staří, ale i mladí lidé – při práci, ale i při sociálních nepokojích a posléze také v první světové válce. Slovenský Rok na vsi s márquezovskými záblesky? Ty záblesky nevyvolává včelí mystika, ale spíše je občas indukuje širší celospolečenský a celosvětový rámec. Zedníci vyrážejí za prací (na „muračky“), rodiny se stěhují do Ameriky, do života lidí vstupuje válka.

    Rodová sága ze slovenského Liptova zobrazuje osudy několika generací (na snímku jsou Milan Šindelář a Anna Bazgerová) FOTO IGOR STANČÍK

    Fatální chyba

    V Zapomenutém světle, jímž divadlo zahajovalo loňskou sezonu, odbanalizoval a zvnitřnil Matěj T. Růžička hlavní postavu faráře Holého tím, že do jeho vroucích a zároveň zoufalých modliteb vložil pasáže z Demlova Zapomenutého světla (Michálkův film má s básníkovým textem společný v podstatě pouze název) – a právě v těchto momentech byl v kněžské roli silný Stanislav Gerstner, který v Tisícročné včele hraje Pichandova syna Sama. Na druhou stranu režisér vše pokazil tím, že se sprostý lid v jeho inscenaci chová a mluví jako ve druhém, třetím nálevu z nějakého Válčili jsme za Čepičky, což ostatně výrazně a zcela zbytečně snížilo kritický rating celého představení. Pomineme-li náběhy, ale jen náběhy, k podobné prvoplánové trivializaci v Tisícročné včele – například divácky jistě vděčné honičky a dialogy náruživé Stázky (Tereza Slámová) s jejím mužem Jurem Matlochem řečeným Ryba (Ondřej Šípek) na téma „trtkajda“ – se tentokrát stejného osudového šlápnutí vedle vyvaroval, ale vybral si (společně s dramaturgyní Simonou Petrů) svůj přešlap bohužel jiným způsobem. Co je horšího než zločin? V politice to má podle lorda Actona být chyba, v divadle to bude zvnějšku aplikovaný pouhý nápad, u kterého se zůstane. Směs češtiny a slovenštiny (slyšíme například: Nenapísal mi ani řádok), jakási čechoslováčtina (až na výjimky špatně vyslovovaná, kterou dobrotivý autor románové předlohy považoval za variantu slováckého nářečí) měla být poctou první republice, ale prakticky vyzněla spíš jako pozornost Andreji Babišovi. Někteří mladí lidé považovali na premiéře tento jazyk za slovenštinu, tak jsme se za dvacet pět let po rozdělení společné republiky od sebe vzdálili. Třeba se i dal vytvořit pro dramatizaci Tisícročné včely umělý dialekt, ale právě pro zdůraznění české a slovenské vzájemnosti je to zbytečné. A hlavně se nedá postupovat tak, že se z vybraných pasáží románu něco „přeloží“ do češtiny a něco ponechá v originále. K tomu musí být velký talent a také políbení Múz. Jestli se nemýlím, naposledy se něco takového podařilo J. A. Pitínskému ve hře Matka před třiceti lety. Ale proč ničit krásný a konkrétně smyslový slovenský jazyk? A proč absurdně do neslovenštiny-poločeštiny nutit slovenskou herečku Alexandru Palatínusovou (nová akvizice Horáckého divadla), která roli Kristiny odvedla s reliéfní výrazností a noblesou – obzvlášť silný je okamžik, kdy se jako dcera Pichandových dozvídá o smrti muže a potrácí jejich vymodlené dítě, nebo momenty, kdy jako mladá vdova vzdoruje domluvám i svodům. Jaká úleva, když se v závěrečné části už mluví normálně – tj. česky a slovensky.

    Přestože se na scéně vystřídá celý jihlavský ansámbl, objevují se někteří herci v přes tři hodiny trvajícím představení (se dvěma přestávkami) v několika rolích. Šárka Čermáková (dříve Býčková) hraje židovskou dívku Martu, ale ve své kůži je až s „viktorkovskou“ figurou Matildy. Petr Soumar, jemuž se v Zapomenutém světle povedl sochař Klíma, zvládá krom stereotypně pojednaného Faráře také místního „ožrana“ Oškaru. V něm je nepoměrně živější a také může uplatnit své komické dispozice, například ve scéně s usazováním zemřelého Martina Pichandy do příliš krátké rakve.

    V závěru, časově jsme v roce 1918, promlouvá z amplionu hlasem Miloslava Mejzlíka samotný Tomáš Garrigue Masaryk. I z dnešního stoletého odstupu a čtvrtstoletí po rozdělení společné republiky mívám pocit, že Slovensko je v mysli mnohých Čechů stále jen jakási „Slovač“ a že Slovákům pořád chceme u výkladu vzniku a smyslu našeho společného státu (1918–1938) vnucovat naši „čehúňskou“ perspektivu. Zásluhy TGM o vznik ČSR jsou nepopiratelné, ale podíleli se na něm také významní Slováci (například Jozef Murgaš). Ostatně když se v roce 1928 Andrej Hlinka u příležitosti desátého výročí republiky upomínal o právo Slováků na sebeurčení, usadil jej tehdy prezident slovy: Kdybych vás neosvobodil, byli z vás dnes Maďaři. A když začátkem třicátých let probíhalo v ČSR sčítání lidu, stačilo, aby Maďar projevil znalost několika slovenských slov, a byl zaregistrován jako Slovák. Všechno se už poměrně brzy začalo „zvracet ve svůj protiklad“.

    Alexandra Palatínusová a František Mitáš v inscenaci Tisícročná včela Horáckého divadla Jihlava FOTO IGOR STANČÍK

    Je v Jihlavě na co se těšit?

    Několikrát jsem už psal, že se Horácké divadlo zbavuje oblastní patiny a pověsti a nejde jen o to, že se v Jihlavě povedlo v poslední době několik inscenací. Tak tomu bylo koneckonců i v minulosti. V dramaturgických plánech minulé a nové sezony se výrazně projevila pevná ruka uměleckého šéfa divadla Pavla Šimáka, který přišel do Jihlavy v roce 2015, ale v nové sezoně už divadlo nepovede, jeho nástupcem je Michal Skočovský. Šimákovy představy mají synergický tah a představují malou „jednotu v rozmanitosti“. Minulá sezona znamenala přihlášení se k „modernímu, živému divadlu“, divadlo se vedle příběhů s obecně lidskou platností chce věnovat i příběhům vyrůstajícím přímo z paměti a kořenů drsné Vysočiny. Nezůstalo jen u slov na papíře. „Kontroverzní“ představení Bůh je žena, které prý vzbudilo u obecenstva po léta uvyklého na příliš tradiční inscenační výklady silnou nevoli (což zčásti platí i pro nekonvenční inscenaci Racka), jsem nestihl. Ale zbývající premiéry jsem měl možnost zhlédnout všechny. Racek v režii Ivety Ditte Jurčové pro mě znamenal nejen vážný pokus vybřednout z oblastního průměru, ale překvapil mě originálně vyřešeným závěrem. Wildeův Obraz Doriana Graye v dramatizaci a režii Pavla Šimáka mě přesvědčil invenčním výkladem, nezatěžovaným povrchními aktualizacemi, a překvapil i výraznými hereckými výkony (především Jan Burda v roli hlavní). Po připomenutí tragického životního příběhu básníka Jana Zahradníčka v dramatizaci Alžběty Michalové a v režii Michala Skočovského Jeden život jsem se přimlouval za to, aby divadlo v podobných prezentacích pokračovalo: region Vysočina je přece přímo přeplněn významnými uměleckými osobnostmi – od Jakuba Demla nebo Bohuslava Reynka po Jana Zrzavého či Gustava Mahlera.

    V Tisícročné včele vystupuje prakticky celý ansámbl, při děkovačce jsem napočítal pětadvacet herců. Výkony skvělé, dobré i průměrné. Ale nikdo nebyl vyloženě slabý, jen do počtu. Divadlo touto inscenací nepřecenilo své síly, herecké, inscenační ani výtvarné. Včely neuletěly. V letošní sezoně označené jako „československá“ chystají kromě divácky vděčných Šakalích let a Školy základu života hru Lenky Lagronové Svatý Václav – nejde o hagiografické drama, ale o pokus reflektovat současné zacházení s odkazem svatého knížete. A také budou hrát Žebráckou operu Václava Havla. Je na co se těšit.

    Horácké divadlo Jihlava – Peter Jaroš, Matěj T. Růžička, Simona Petrů: Tisícročná včela. Autor románu Peter Jaroš, režie Matěj T. Růžička, scéna Jaromír Ryšavý j. h., kostýmy Kateřina Bláhová j. h., hudba Petr Hapka. Česká premiéra 8. září 2018.


    Komentáře k článku: O včelách, lidech, národech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,