Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavovského (No. 19/2013)

    Před 130 lety se v Praze narodil jeden z nejvýznamnějších estetiků první poloviny XX. století Emil Utitz (* 27. 5. 1883 –  † 2. 11. 1956). Pocházel z židovské německojazyčné rodiny, po absolvování gymnázia v Praze studoval práva v Mnichově, potom filosofii na německé univerzitě v Praze. Zde k jeho učitelům patřili především A. Marty a Ch. von Ehrenfels, u něhož Utitz psal svou disertaci o W. Heinsovi (PhDr. 1906).

    Utitz, snímek z roku 1900

    Emil Utitz. FOTO archiv

    Svou univerzitní dráhu zahájil  roku 1910 habilitací na filosofické fakultě v Rostocku a ještě za války, roku 1918, byl jmenován císařem Vilémem II. profesorem filosofie. V letech 1924–34 přednášel na universitě v Halle, odkud se – kvůli nastupujícímu antisemitskému nacismu – vrátil do Prahy, kde na německé větvi Karlovy univerzity dostal místo jako profesor filosofie, psychologie a estetiky. Po okupaci byl z university vyloučen (příznačné: V Ottově slovníku naučném nové doby / Dodatky  už nemá heslo) a v letech 1942–45 vězněn v koncentračním táboře Terezín. Po válce spolupracoval s Filosofickým ústavem po sovětském vzoru nově vzniklé ČSAV v Praze. Pozvání na profesorské místo v Rostocku už nevyužil – zemřel za přednáškového pobytu v Jeně, pohřben je na židovském hřbitově v Praze.

    Nejvlastnějšími obory Emila Utitze byly estetika (včetně jejích dějin – důraz kladl na pojetí katharse), teorie umění a teorie kultury. Velkou pozornost věnoval i psychologii umění. Po celý svůj vědecký život byl velmi činný nejen publikačně, ale i organizačně. Roku 1906 spoluzakládal Zeitschrift für Aesthetik und allgemeine Kunstwissenschaft (který do r. 1942 řídil Max Dessoir), který do středoevropského uměnovědného diskursu prosadil zásadní rozlišení mezi estetikou a obecnou teorií umění. V roce 1924 založil časopis Charakterologie (orientovaný na celostní pojímání lidské psychiky), podílel se na myšlence pořádat světové estetické kongresy (v r. 1927 organizoval a řídil kongres v Halle, v roce 1956 byl na IV. kongresu v Benátkách jako nestor evropské estetiky zvolen čestným předsedou), spolupracoval s Pražským lingvistickým kroužkem (R. Jakobson, J. Mukařovský, V. Mathesius, J. Veltruský a d.), byl při vzniku německo-českého Cercle philosophique de Prague, který u nás přispěl k propagaci i rozvoji fenomenologie.

    Po II. světové válce našel i české posluchače svých (soukromých) přednášek – mimo strukturalismus to byl ve 40. letech jediný relevantní estetický nemarxistický směr u nás. Jako ke svému učiteli se k němu vždy hlásil prof . Jaroslav Volek – od roku 1969 krátce vedoucí Katedry estetiky a obecné teorie umění na FFUK Praha. Jeho památce dedikoval svou první uměnovědnou knihu K otázkám předmětu a metody estetiky a obecné teorie umění (AUC, Praha 1963).

    Odlišoval zásadně estetiku od obecné teorie umění (vědy o umění), protože se zabývá i mimouměleckými jevy (kdežto věda o umění přesahuje estetiku zase tím, že se zabývá i fenomény mimoestetickými). Umění chápal jako produkt svébytné oblasti lidské aktivity, jenž může a má být vědecky studován; tzv. „vciťování se do uměleckého díla“ však k adekvátním metodám nepočítal. Tvrdil, že na uměleckém díle (jehož smyslovou formu považoval za „způsob danosti jeho duchovní stránky“) se má zkoumat jeho látka, umělecké založení (může být konzervativní nebo novátorské, apollinské nebo dionýské, kontemplativní nebo aktivní), způsob ztvárnění (klidný, excitovaný, humorný…), hodnota ztvárnění (etická, estetická, náboženská, národní …) a způsob danosti (jazyk, forma použitého stylu).

    Uměnovědná problematika se mu přitom spojovala s otázkami etiky a teorie kultury vůbec. Vyšel z Brentanovy školy (byl také nějaký čas Brentanovým sekretářem), později se pokoušel aplikovat fenomenologickou metodu. „Ve spolupráci s Pražským lingvistickým kroužkem se přiblížil celostním teoriím kultury se strukturními a sémiotickými aspekty“ (A. Horová). Po válce přihlížel i k marxisticky orientované estetice a teorii umění, k jejich důrazu na sociální aspekty umění. V češtině vycházely jeho práce zřídka, pozoruhodné jsou jeho stručné úvahy o antické řecké estetice Dějiny estetiky, Praha 1968.

    Literatura:

    A. Horová: Třicáté výročí úmrtí E. U., Estetika XXIII, 1986


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavovského (No. 19/2013)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,