Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 43)

    Česká státnost: dožije se stovky?

    V souhrnu všech dnešních států světa patří ten náš mezi typická dítka války. Pomyšlení na něj bylo před I. světovou válkou pouze teoretické. Kdyby nás Rakousko-Uhersko do té války nenahnalo (což mu ovšem legionáři oplatili), nebylo nám v něm, přiznejme si, nejhůř. Už dlouho žádný „žalář národů“.

    Velký státní znak Rakousko-Uherska v letech 1915-1918. Repro archiv

    Konstituční monarchie není zas až tak špatným systém, jinak by jich po Evropě nebylo dodnes tolik. Jistě, mohli bychom argumentovat, že stejnými dítky války jsou i Maďarsko a Rakousko, ale málo platné – legitimními dědici a tudíž následníky Rakouska-Uherska jsou oni, zatímco my, Poláci, Slováci a další jsme jen „váleční odtrženci“. („Válečnými dítky“ jsou ovšem i o pouhých půl století starší Německo Itálie.)

    Československo bylo do značné míry postaveno na krvi a obětech dobrovolníků, kteří vyměnili své zahraniční existence (ať už civilní nebo v zajateckých lágrech) za riziko frontových vojáků. Obětí bylo hodně a národ je pak dvacet let vděčně slavil.

    V krizovém roce 1938 se k překvapení mnohých českých vlastenců ukázalo, že další pokračování mladé První republiky – ČSR – si v její dosavadní formě přeje jenom málo přes polovinu jejích obyvatel. Rozhodně ne většina Slováků, Němců, Poláků a Maďarů (Romové se v tom asi subjektivně moc neorientovali, jejich objektivním zájmem byl ovšem demokratický stát se zaručenou elementární občanskou rovností.)

    Vznikla tzv. Druhá republika (září 1938 – březen 1939). Tehdejší oficiální spojenci nás s lehkým srdcem položili na „oltář míru“ a sousedé (Němci, Poláci, Maďaři) si nás radostně rozebrali. Slováci se sebezáchovně i oportunisticky „udělali pro sebe“.

    Českých kolaborantů nebylo málo; bohudík, na rozdíl od těch slovenských, v Protektorátu nesměli arizovat, což značně limitovalo český antisemitismus..

    Po válce bylo obnovené Československo opět „do značné míry postaveno na krvi a obětech dobrovolníků“, zahraničních i domácích. Všechny tyto oběti byly ale už slaveny jen necelé tři roky, potom se oslavovalo už jenom výběrově, především ne legionáři a vojáci čs. armády ve Velké Británii a jí ovládaných územích (Palestina, Tobruk a pod.). Mnozí z těch, kteří přežili, byli následujících 40 let pronásledováni a diskriminováni i s celými rodinami.

    Náš nový spojenec, do jehož náruče se vrhl president Beneš traumatizovaný Mnichovem, se hned úvodem „převedl“ nejenom tím, jak si u nás během osvobozování počínali jeho vojáci a KGB, která okamžitě odvlékla řádné čs. občany ruské národnosti do sovětských gulagů, včetně generála čs. armády (Beneš na to nic, vláda i parlament – mrtvý brouk.)

    Pošlapáním mezinárodního práva bylo následné uchvácením Podkarpatské Rusi, založené na fingovaném plebiscitu. Třetí republika (květen 1945 – únor 1948) se potácela v polodemokratických poměrech (institut Národní fronty, poslanci zbavováni mandátu za kritiku SSSR – poslankyně ČSL H. Koželuhová – odmítnutí Marshalova plánu a d.)

    Čtvrtá republika (nebo to byl Druhý protektorát?) nastolila po únoru 1948 v plné režii SSSR totalitní režim, který provozovala s mocí kolaborantské organizace zvané KSČ. Její členové jej poslouchali na slovo a když v roce 1968 trošičku zaváhali, přišla nová varianta Mnichova: Naši spojenci a sousedé nás vojensky okupovali – tentokrát už bez územních nároků. Jenom Slováci si po srpnu ´68 vzpomněli na devětatřicátý a prosadili si federalizaci.

    Po listopadu roku 1989 vznikla Pátá republika. SSSR, Varšavská smlouva a Československo se rozpadly.

    1. ledna 1993 vznikla Šestá republika, ve které zbylo už opravdu minimum těch, kteří by si existenci samostatného českého státu vysloveně nepřáli; je v ní ale dost těch, kteří si ji naopak vysloveně přejí a jsou pro ni ochotni i něco obětovat? Státy se udržují nejenom „idejemi, na kterých vznikly“ (Masaryk; proto s idejí čechoslovakismu – jednotného československého národa – zaniklo i Československo), ale především uznáváním, ctěním a následováním obětí, které byly za jejich existenci položeny.

    ČR vstoupila do NATO a zdálo se, že se začíná psát nová kapitola naší národní státnosti. Státnosti, bezpečnostně opřené o vojenskou alianci, jejíž členské státy nás dokola obklopují. Alianci vedené vojensky nejmocnějším státem světa, jehož prezident nedávno prohlásil na Hradčanském náměstí, že USA se k nám nikdy neobrátí zády. To znělo hezky, ale pochybovačný Čech, který pár dní předtím slyšel z Ruska výroky o naší příslušnosti do Východní Evropy (a tedy „sféry ruských zájmů“) nemusí příliš zpytovat svědomí aby si uvědomil, že spojenecké závazky mají vždy dva konce, a že jejich aktuální plnění může u sebe doma prosadit i nám přející politik pouze tehdy, může-li argumentovat naší skutečnou loyalitou. Jsme my opravdu tak loyálním spojencem, kterému se má jít na pomoc? Nakolik se my obracíme ke svým spojencům v NATO čelem a ne zády?

    Nevím jak odborníkům, ale z veřejných zdrojů informovanému občanu ČR se to musí jevit temně:

    * Armádu jsme sice zprofesionalizovali, ale s jejím technickým vybavením je to sporné. Pořídili jsme si nadzvuková letadla, která nemá ve výzbroji žádný stát NATO. Pořizujeme obrněná auta, která vyrábí jeden z mála států EU, který není členem NATO. Za velké peníze skladujeme své podzvukové bitevníky, o které žádný člen NATO (a bohužel ani nikdo jiný) nemá zájem. O transportních letadlech CASA darmo mluvit. Krátce: kvůli podezřelým kšeftům kašleme na kompatibilitu výzbroje naší armády s výzbrojí armád NATO.

    * Se zahraničními misemi naší armády jsou v parlamentu opakované potíže, ačkoli, opakuji, jde o profesionální a nikoli odvedeneckou armádu.

    * Jaké jsou možnosti českých kariérních vojáků ve strukturách NATO? Může dnešní český vlastenec bez vnitřních pochyb poslat syna nebo dceru do armády?

    * Potíže jsou už s pouhou myšlenkou na stálou přítomnost zahraničních vojáků NATO na našem území. Takže: „Až budeme napadeni, tak nám přijďte na pomoc, ale jinak nám sem nelezte a držte se raději dál!“ (Antiradaristé.)

    O tom, že nějakou zahraniční záruku své bezpečnosti potřebujeme nemůže být pochyb, nemůžeme si hrát na Švýcarsko nebo pokrytecké Rakousko. Naše členství v NATO má u nás mnoho odpůrců, ale co nabízejí místo něj? Finlandisaci? A co když se s ní Rusko, které nás má beztak „na rourách“ (naftových i plynových) nespokojí? Nic jiného než NATO opravdu nepřipadá v úvahu, je to za posledních 50 let jediná stále existující vojenská aliance na světě, jejíž žádný stát nebyl nikdy z venku napaden (ponechme stranou krátkodobé výjimky typu Falkland).

    Jsme to my, kdo členství v NATO potřebuje. Jsme to ale my, koho potřebuje aliance NATO? Co jsme ochotni za svou solidární obranu nabídnout? Co jsme schopni zaručit? Jaké je u nás převládající naladění veřejnosti vůči NATO? Je tu stále to vědomí sebeobětující se statečnosti, která stála za vznikem a obnovou státu po světových válkách? Byla by považována za standardní a slušnou rodina, která by svého syna či dceru nasměrovla na vojenské vzdělání v NATO a příslušnou profesionální dráhu?

    Chceme stále opravdovou „národostátní samostatnost“, srovnatelnou s ostatními státy EU, malými nebo velkými, anebo už nám stačí jen co nejpohodověji přežívat?


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 43)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,