Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 4/2013)

    Byl to můj přítel

    Před 90 lety, 15. ledna 1923, se ve slovenském Hlohovci narodil český básník, prozaik a překladatel Jan Vladislav (vlastním jménem Ladislav Bambásek). K tomuto výročí vydalo nakladatelství TORST knihu Otevřený deník 1977 – 1981, tisícistránkové Vladislavovo svědectví z třetího českého totalitního TEMNA XX. století (po Protektorátu a padesátých létech).

    Kniha plná nádherných, místy až dojemných pasáží. Například tato – o „metafyzické genialitě“ Jana Grossmana: V padesátých letech jsem si jednou rozhořčeně stěžoval Janu Grossmanovi na jakousi křivdu. Podíval se na mne těma svýma šedýma očima a pak mírně řekl: Ale to sis přece vybral ty sám, ne? (s. 15).

    I já jsem se po celý svůj život, od puberty málem do padesátky, masochisticky trápil tezí: Inteligence organismu spočívá v jeho schopnosti přizpůsobit se stávajícím podmínkám. Jsem tedy dvojnásobný hlupák, protože ačkoli jsem schopen ty podmínky analyzovat a dovedu i vyhodnotit, jak nejlépe se jim přizpůsobit, nedokáži to provést! Vybral jsem si to sám!

    Jan Vladislav v 70. letech

    Jan Vladislav FOTO ARCHIV

    Jeho dvě dospělé dcery odešly v roce 1968 do kanadského exilu. S jednou z nich tam započal „vážnou známost“ můj švagr. Tak se stalo, že jsme se (já a moje žena) v Praze s Vladislavovými seznámili a rychle i spřátelili. Mladí se sice asi po roce v dobrém rozešli a našli si jiné partnery, ale to už do Prahy žádný vliv nemělo, stýkali jsme se dál. V roce 1971 konzultovala např. moje žena s J. V. některé versologické problémy své diplomní práce: Una notte noc Amleto, Rippelinův překlad básně V. Holana.

    * J. V. v roce 1975 založil a až po odchodu do exilu řídil samizdatovou Edici Kvart, kde vyšlo přes 120 původních a přeložených knižních titulů. V rámci této edici publikoval hlavně různé nové překlady, ale i původní práce (např. Jiří Kolář: Očitý svědek). Kupoval jsem většinu titulů, po Listopadu jsem je dal do Gruntorádovy Libri prohibiti.

    * Ve velmi rozsáhlé tvorbě pro děti se Vladislav orientoval především na převyprávění pohádkových příběhů z nejrůznějších kulturních oblastí. Rozvíjí přitom zejména grimmovskou pohádkářskou tradici a její obdobu v dílech Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové.

    * Psal i hry pro loutkové divadlo: Pohádka z kufru (1962, prem. 1966, hráno též s tit. Komedie za tři facky); O měšci s dvěma grošíky (podle vlastního překladu knihy I. Creangăy, 1962, prem. 1963); Popelka (1969, premiéra VČLD DRAK, 1975). Po představení Popelky v rámci pražské stagiony v Divadle S+H v únoru 1977 byla inscenace textu „Chartisty“ východočeským KNV zakázána, divadlo ji muselo stáhnout z repertoáru.

    * V září 1976 se stal prvním čestným členem a jakýmsi „guru“ ineditní společnosti Societas Incognitorum Eruditorum II (12 – 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK), která od května 1976 do prosince 1988 vydávala v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. V SIE Jan Vladislav přednesl a v AI prvně „publikoval“ svůj esej Tři skicy k jednomu obrazu. (Osvícenská učená společnost toho jména – SIE – existovala v Olomouci 1746 – 52.)

    * V prosinci 1976 se J. V. stal jedním z prvních signatářů CHARTY 77. * V únoru 1981 byli Vladislavovi šikanou režimu donuceni k exilu do Francie, kde žili v Sèvres u Paříže. J. V. vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. V Paříži jsem jej prvně po sedmi letech viděl v létě roku 1989

    * V březnu 1986 spoluzaložil v Hannoveru Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury, které zanedlouho přesídlilo do Scheinfeldu na zámek Schwarzenberg. Roku 1987 se Vladislav stal předsedou tohoto střediska a společně s Jiřím Grušou a Vilémem Prečanem zde redigoval čtvrtletník Acta (1987–1989).

    +

    Po roce 1989 jsme se publikačně potkávali m.j. na stránkách Českého deníku, Lidových novin, Literárních novin aj.

    Dopis (strojopis) J. V. napsaný před 22 lety:

    Milý Petře,

    četl jsem s potěšením, co jste mi napsal. Už z toho, co a jak píšete je patrné, že tam u Vás v Praze a v Čechách skutečně vládne jiné podnebí. Něco o tom už samozřejmě vím, ale každá zpráva z úst nebo pera či psacího stroje konkrétní osoby tomu dává zvláštní autentičnost. Viděl jsem to ostatně už při práci na knize, která v tyto dny vyjde – bude zaplňovat celý třetí ročník našich ACT o kterých snad víte; právě tak asi víte, že jsem předsedou toho Čs. dokumentačního střediska pro nezávislou literaturu které ACTA vydává. Jejich název byl vynucen tak trochu okolnostmi, protože vycházejí nejen česky, ale i anglicky a bylo nutné volit název, který by se nemusel překládat. Samozřejmě jsem při volbě toho názvu vzpomínal na Vaše ACTA; a máte pravdu, že by patřili do našeho archívu. Myslíte, že byste je mohl pro nás opatřit? (Už k tomu nedošlo. ACTA INCOGNITORUM, jsou dnes uložena ve Státní knihovně ČR, v Libri Prohibiti J. Gruntoráda. Pozn. pp)

    …že to vezme takový spád, to jsem tušit nemohl – a ani jsem nedoufal, že se toho dožiju. Je to velká satisfakce – i když trochu trpká, protože zmařený čas a šance – u mne od roku 1948 – nikdo nikomu nevrátí. A nenahradí je ani případné dodatečné pocty či uznání zásluh.

    To byl taky tak trochu důvod, proč jsem se do Prahy nehrnul, jako mnozí: nechtěl jsem vypadat, že si jedu pro výslužku a zároveň si zajišťovat místečko či smlouvy. (Sám, jako uchazeč o místo pedagoga na KDV FFUK, jsem tehdy nemohl pochopit, proč Katedra romanistiky nenabídla J. V. okamžitě místo profesora. pp.)

    …je pravděpodobné, že s tím svazkem o Horkém lednu 1989 do Prahy pojedeme, abychom ho přivezli a předvedli. Snad se také setkám s V. Havlem apod.

    Ostatně neztratil jsem tady čas, za těch devět let jsem měl možnost udělat leccos pro naši věc, jednak na vysoké škole, kde jsem přednášel (o čs. paralelní literatuře), jednak v časopisech (francouzských a anglických) kde jsem uveřejnil řadu článků o skutečném stavu věcí, zejména pak o tom, že duchovní i jiný odpor proti stalinismu u nás nezačal až po okupaci, jak to hlásají v zahraničí bývalí členové politické a kulturní nomenklatury (včetně M. Kundery), ale hned po únoru 1948, a že bylo už tenkrát rozsáhlejší, než se myslí a ví: patřila k němu nakonec i poslední kniha Halasova a nové sbírky Seifertovy, Holanovy, Kolářovy a dalších z padesátých let. Svědčí o tom fakt, že dlouho nesměly vycházet, a že některé (například Kolářovy, ale i moje) nevyšly dodnes vůbec, nebo byly, pokud vyšly (například Seifertovy), okleštěny cenzurou.

    Nakonec se podařilo vydat ve Francii i Havlovy eseje, kterým zdejší intelektuálové dlouho nemohli přijít na chuť, protože nebyly ani dost levé, ani dost pravé, ba dokonce oba tyto pojmy odkazovaly do starého železa a minulého století. Posléze vyšly v pravý čas – v říjnu 1989 (s mou předmluvou). Teď se dokonce chystá masové vydání v edici Livre de poche.

    …(…)…

    Sám nemám žádné ambice krom jediné: vydat něco z toho, co jsem napsal a co nesmělo vyjít – tedy soubor mých básní – … dále dva soubory esejí, Portréty a autoportréty, které měly vyjít 1969 v Odeonu a už nevyšly, a portréty a posmrtné masky, což je sled vzpomínkových podobizen takových lidí, jako J. Patočka, V. Černý, J. Čep, J. Marčanová, J. Kolář, G. Ungaretti, E. Montale, P. Emmanuel atd., atd.

    Navíc jsem z článků a rozhlasových pořadů pro Svobodnou Evropu sestavil celkem šest svazků, kterým říkám čítanky. Je v nich leccos dodnes aktuálního, ale nemám, kdo by to v Česku prosazoval a sám na to nemám čas ani energii, protože chci hlavně psát. A konečně tu jsou dva rozsáhlé otevřené deníky, první pražský (1977-1980), druhý pařížský…

    Dík za přání do nového roku a k mému výročí – je už trochu vysoké vzhledem k tomu co bych ještě rád dokončil…

    Váš Jan V., Sèvres 7.  ledna 1990

    Jan Vladislav FOTO ARCHIV

    Roku 2003, uprostřed příprav na repatriaci, Jan Vladislav ovdověl. Pokračoval ale v záměru a vrátil se do Prahy. Publikoval své starší původní práce i překlady, k vydání připravoval svůj Otevřený deník 1977–1981 a Pařížský deník 1981–1989. Zase jsme se vídali a psali si, už ale jen elektronicky. Tenhle dopis je poslední:

    From: Jan Vladislav [mailto:jan.vladislav@centrum.cz] Sent: Thursday, January 15, 2009 11:46 PM To: petr.pavlovsky@tiscali.cz Subject: Re: Gratulace

    Milá Stello, milý Petře,

    dojalo mne, že jste si na mne vzpomněli – tím víc, že mám za sebou dost špatný rok; a ještě horší snad byl začátek toho nynějšího – : hned 5. ledna jsem šel na běžnou kontrolu do Thomayerovy nemocnice, kde jsem byl loni v květnu a pak znovu v listopadu operován kvůli rakovině měchýře, a oni si mne tam okamžitě nechali a operovali potřetí. Teď jsem v rekonvalescenci… Jsem rád, že tolik lidí, jak se dovídám, poslouchá to moje vyprávění a že i vás zaujalo. Musím ovšem říct, že to je taky velká zásluha zvukaře a režiséra, kteří u mne strávili několik dopolední a kteří to nakonec zřejmě dobře sestříhali. Slíbili, že mi to přinesou na CD. Já to neposlouchám, protože jsem kvůli té operaci přišel o začátek. Poslechnu si to, až to budu mít po ruce celé. Jsem zvědav… Mějte se oba dobře a někdy se zase ozvěte nebo přijďte!

    Zatím vám přeju tak VŠECKO NEJLEPŠÍ!

    Váš JV

    Zmínka „…moje vyprávění“, které „zaujalo“ se týká pořadu Osudy Českého rozhlasu 3. Spatra vyprávěné memoáry Jana Vladislava vysílala k jeho narozeninám Vltava celý týden a já je též v únoru recenzoval: Exil jako osud, Divadelní noviny XVIII, 2009, 3.

    Nebylo to zdaleka poprvé, co si rozhlas na repatriovaného básníka vzpomněl a co jsem o tom referoval. Například o rozhovoru, natočeném šéfredaktorem revue Prostor Milanem Hanušem v rámci cyklu ČRo 6 Pamětníci, jsem psal dva roky předtím (Estetické cítění, vkus a etické postoje, Týdeník rozhlas XVII, 2007, 7).

    Vždyky to byl veliký zážitek poslouchat autentické, nepřipravené a neupravené vzpomínky, které přesto zněly zela plynule, nádhernou češtinou, přirozeně jako když člověk dýchá.

    Jan Vladislav zemřel 3. III. 2009.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 4/2013)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,