Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 42)

    Respekt jako zdroj dezinformací?

    Diletantský, odbytý článek Jana H. Vitvara a Ondřeje Nezbedy Češi sobě (Respekt 2012, č. 41, s. 53 – 55)  obsahuje řadu zavádějících polopravd a dokonce i omylů, v rozporu s historickými fakty. Autoři se nenamáhali ani nahlédnout do některé z desítek divadelně-historických studií a knih posledních sto let, kupř. do běžně dostupných „bílých“ akademických Dějin českého divadla (do II. svět. války). Nic z toho autoři zřejmě neviděli, pletou si věci známé každému studentu divadelní vědy v Praze, Brně i Olomouci. Konečně jenom na letošních stránkách elektronických Divadelních novin byly o pražských operách popsány desítky stránek!

    Portál pražského Národního divadla. FOTO archiv ND

    Hlavní lapsy:

    1. Není pravda, že Státní opera „přežívala jako pohrobek scény, určené před válkou německým Pražanům“.

    2. Není pravda, že Státní opera (resp.  její budova) „…po válce až do sametové revoluce patřila pod Národní divadlo“.

    „Němečtí Pražané“ měli totiž v Praze svou operu  o sto let dřív, než „čeští Pražané“, totiž od roku 1783 (ve Stavovském divadle); od postavení Neues Deutsches Theater (1888 – té dnešní budovy mezi Muzeem a Wilsonovým/Hlavním nádražím) měli dokonce, až do roku 1918 (divoký zábor „jejich“ Stavovského pro české ND) operní budovy dvě, jakkoli s jedním souborem.

    Češi pak měli v Praze svou operu od roku 1862 (v Prozatímním divadle, pak v Národním divadle), 1920 – 1932 tu byla ještě Vinohradská opera s vlastním souborem. Druhou operu (nejenom budovu, i instituci!) měli pak v Praze Češi ještě v letech 1945-48 (Velká opera V. května – v dnešní budově Státní opery), než ji Zdeněk Nejedlý svévolně a v rozporu s veškerou odbornou i laickou veřejností v léte roku 1948 připojil k ND; a pak do třetice od 1. IV. 1992 – Státní operu. Nikdy ovšem nebyla v Praze ani jedna opera, kterou by zřizovalo město Praha, na rozdíl od ostatních českých oper, které jsou vesměs institucemi městskými.

    Od roku 2003 se ve Státní opeře Praha koná Ples v opeře. FOTO archiv SOP

    Praha vždy sobecky spoléhala a spoléhá na stát, na ostaní daňové poplatníky! V sezóně 1944/45 se na nacisty okupovaných územích divadlo hrát nesmělo, ale už v sezóně následující byly v Praze opět dva operní soubory, totiž ND a Velká opera 5. května se jmény Kašlík, Ančerl, R. Brock, Radok, Jernek. Unesla-li dřívější (1862 – 1948) Praha  s daleko menším počtem obyvatel a s nesrovnatelně menší návštěvností mimopražského i zahraničního publika (nesrovnatelná je např. kapacita pražských hotelů!), dvě až tři opery, proč by dnes „dva samostatné domy v Praze nedávaly smysl“ (Havlíková)?

    Suma sumárum: ze 150 let, od roku 1862 do dneška, byly v Praze nejméně dva operní domy plných 105 let, totiž 1862-1944, 1945-48 a 1992-2012. Je to tedy většinový, normální stav. Za exces, vděčící komunistické diktatuře, je nutno naopak považovat situaci IV. republiky 1948–89 s přesahem přes větší část republiky V. (1989-92), kdy byl – 44 let – v Praze operní soubor jenom jeden. Krátce: Za Rakouska, za Rakouska-Uherska, za První i Druhé republiky, za Protektorátu, za Třetí republiky (1945-48) i za Šesté republiky (od 1993), celkem 106 let,  měla Praha vždy dva samostatné operní soubory.

    Po mém soudu má Praha morální povinnost se konečně přinejmenším pokusit o svou operu. Už 22 let utápí daleko větší peníze v daleko méně perspektivních podnicích.

    Více na: www.respekt.cz


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 42)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,