Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 29)

    Parlamentní volby 1992 – vlastenci versus národovci

    Dvě desítky let už uběhly od voleb, které zrušily Československo.


    Kdo byli v roce 1992 v Československu vlastenci a kdo byli národovci? Vlastenci byli čechoslovakisté, protože Československo bylo jejich společnou vlastí. Naopak radikální národovci, neřku-li nacionalisté, byli separatisty – chtěli národní svébytnost umocnit ustavením národního státu na národem obývaném území. Právo na tuto vůli jim nebylo možno legitimně upírat, stejně jako právo na její prosazování – získají-li pro to ve svém národě a na „jeho území“ demokraticky většinu.

    „Sametovost“  dalšího vývoje byla do značné míry dána šťastnými vstupními okolnostmi: politicko-geografická hranice mezi Českem a Slovenskem byla historicky zažitá (Království české – Horní Uhry; Předlitavsko – Zalitavsko; Protektorát – Slovenský štát; Česká republika – Slovenská republika, jako součásti federace ČSFR), nebylo o ní až na drobné výjimky sporu; osídlení území Čechy a Slováky tuto hranici dosti přesně kopírovalo. Nebyly tedy důvody pro spory o území, tak, jak je známe z Jugoslávie nebo z Palestiny.

    Podzim 1991. V parlamentu se schvaluje rozpočet na příští rok a ČNR namítá proti výšce přerozdělování ve prospěch Slovenska. Hrozí, že rozpočet nebude schválen. Kdo nakonec přesvědčil nejrůznějšími argumenty, včetně dlouhodobě ekonomických, poslance ČNR, že i pro ČR bude výhodné, když pro rozpočet zvednou ruce? Federální ministr financí čechoslovakista Václav Klaus!

    Jaro 1992. Rozbíhá se předvolební kampaň, separatistické tendence na Slovensku kulminují. Slováci chtějí mezinárodní subjektivitu, zřizují de facto vlastní ministerstvo zahraničí (s trochu jiným názvem, šéfem je Milan Kňažko, v té době ohnivý Mečiarovec). Bylo jasné, že ať už na Slovensku vyhraje volby kdokoli, určitě to bude někdo z těch, kteří mají v programu samostatné Slovensko.

    Mlčící menšina versus hlasitá většina

    Dlouho byla u nás mediálně prosazována fikce o slovenské tiché čechoslovakistické většině. České přání otcem myšlenky, říkal jsem si tehdy, po občasných návštěvách Slovenska! Ale možná, že jsem se mýlil. V článku Velká slovenská výhra (Respekt XXIII, 2012, 28, s. 48) píše M. Šimečka: V září 1992 průzkum ukázal, že 60% obyvatel cítilo strach z budoucnosti a odpůrců rozdělení federace bylo více než zastánců samostatnosti. A ještě v březnu 1993 tvrdilo 50% lidí, že kdyby bylo na podzim 1992 referendum, hlasovali by pro zachování společného státu. Nevím, ale „zvonka to vyzeralo inak“.

    Byla v té době na Slovensku nějaká politická síla, která stála za společnou vlastí, ať už na levici nebo na pravici? Pokud ano, byla odsouzena k demokratické porážce. Příklady:

    – Upřímný a neskrývaný Čechoslovakista byl A. Dubček. Sociálnědemokratická strana Slovenska, jejímž byl předsedou, ve volbách naprosto propadla.

    – Čechoslovakistické byly dvě slovenské občanské strany: Demokratická únia (zbytková VPN – po odtržení Mečiarova HZDS) a Maďarská občanská strana. Česká ODA jim navrhla vytvoření společné celofederální předvolební koalice. Obě s nepředstíraným smutkem odmítly a odpověděly: spojení s jakýmkoli českým politickým subjektem by vedlo k volební katastrofě. (Obě strany ovšem propadly stejně nedostaly do sněmovny.

    – Byla ustavena slovenská  ODS, za kterou V. Klaus objížděl slovenská města a řečnil na náměstích. Kdyby neusiloval o zachování společného státu, jistě by to nedělal. Příznačné je, že Václav Havel, který včas rozeznal slovenskou nevůli setrvat ve společném státě a rezignoval na funkci federálního prezidenta, nikdy v záležitosti rozdělení státu Václava Kaluse nekritizoval, jakkoli jindy tak činil často.

    – Byli jsme svědky toho, jak v roce 1991 V. Mečiar „roztrhal“ nacionalistu Markuše z Matice slovenské v televizní polemice, a to z čechoslovakistických pozic. Mečiar byl ovšem především bytostný populista. Jakmile vycítil na co zdrcující většina slovenského voličstva slyší, otočil na obrtlíku, vytrhl J. Čarnogurskému prapor slovenské státnosti z ruky a pod ním pak slavně zvítězil. Čarnogurský po volbách s hořkostí mluvil o svém „smíchu skrze slzy“: s jeho dlouholetou ideou v programu zvítězil politický soupeř, který si ji osvojil před pár měsíci. J. Čarnogurský jenom poznamenal, že on by ještě několik let s tou samostatností počkal. Sarkasticky, ale trefně to pojmenoval M. Macek jako snahu o „samostatný slovenský stát s českou pojišťovnou“.

    Slovenští národovci demokraticky zvítězili – ve volbách uspěly strany separatistické, prohrály strany čechoslovakistické. Posledním hřebíkem do rakve federace pak byl až zrcadlově protikladný výsledek voleb: zdrcující vítězství pravice u nás a stejně zdrcující vítězství (nacionální) levice na Slovensku. Ani po volbách ale ještě neplatilo, že by většina Čechů chtěla utilitárně hodit Slováky přes palubu a ulehčit si tím plavbu k západní prosperitě. Bylo tomu přesně naopak a to byl právě důvod, proč nebylo rozumné o rozdělení uspořádat celostátní referendum: Češi by Slováky přehlasovali a ti by se opět – právem – cítili ukřivděni, protože by zase nemohli rozhodnout sami o sobě. Jediné smysluplné referendum by bylo oddělené a stačilo by realizovat je pouze na  Slovensku. Přívrženci okamžité samostatnosti by v něm po mém soudu hladce zvítězili (podle Šimečkou citovaných průzkumů ne).

    Paradoxní je důvod, proč takové referendum vedoucí slovenští politikové neprosadili: Na jedné straně se chtěli národu prezentovat jako ti, kteří mu přinesli samostatnost –  „vybojovali“ ji oni, ne národ sám.  Na druhé straně ale vedoucí slovenští politikové nechtěli, aby „vina“ za rozpad federace byla jednoznačně na Slovensku, chtěli, aby šlo o oboustranně schválené rozdělení státu a ne o jednostranné vystoupení Slovenska z federace (v reálu doložené např. jednostranným vyhlášením ústavy SR). To se jim de iure nakonec i povedlo, i když tu jako symboly toho, jak to bylo de facto, zůstaly: 28. říjen je náš nejdůležitější státní svátek, Slováci to neslaví; československá vlajka se stala vlajkou ČR, jakkoli do roku 1918 vypadala česká vlajka jinak.

    Česká jednota versus slovenská „téměřjednota“

    Na české straně byla v této otázce vzácná jednota. Nebyla tu ani jediná relevantní politická strana, která by prosazovala rozdělení státu. Žádná to neměla v programu a žádná se uskutečněným rozdělením také později nechlubila, ačkoli za jeho způsob si V. Klaus pochvalu zaslouží jako za málo co. Dokonce ani extremisticky šovinističtí Sládkovci, kteří, podobně jako několik dalších českých stran, měli slovo československý v názvu – Republikánská strana Československa (podobně Československá strana lidová, Československá strana národně socialistická, Československá strana sociálně demokratická). I čeští komunisté se z KSČ přejmenovali na KSČM až poté, kdy slovenští vystoupili ze společné strany a přejmenovali se na SDĹ.

    Naopak na Slovensku neměl už od Listopadu marku Československa v názvu nikdo. Proč se OF nemohlo rozšířit i na Slovensko, proč tam muselo vzniknout něco alespoň podle jména jiného – VPN? Proč slovenští političtí katolíci – KDU – nechtěli mít nic s těmi českými – KDS, ČSL – ačkoli katolíci by měli být už z názvu internacionální (katolická – všeobecná)? Na politické scéně prostě nebyl jediný celostátně působící subjekt, který by byl také celostátně úspěšný. Z dobrovolných organizací byla celofederální už snad jen fotbalová liga.

    Naopak na Slovensku měly osamostatnění tak či onak v programu téměř všechny strany, které ve volbách 1992 uspěly. Však se tím také po volbách chlubily a sbíraly politický kapitál.

    Oboustranná nezištnost

    Proces dělení Československa  byl racionálně vzato až nepravděpodobně nesobecký, byl oboustranně spojen se značným altruismem. Zatímco v Česku dělení prakticky nikdo nechtěl, jakkoli existence „penězovodu“ na Slovensko byla všeobecně známá až do dosti přesného vyčíslení, na Slovensku chtěla samostatnost zjevná většina, ačkoli pouze zaslepení fanatici věřili blábolům o tom, že na Česko Slováci doplácí. Srovnejme to s jinými, separatismem dlouhodobě rovněž ohroženými státy jako jsou Belgie, Itálie, Španělsko. Jedním z hlavních důvodů, proč separatisté ve frankofonní provincii Quebec zatím všechna referenda usilující o její vystoupení z Kanady prohráli je to, že jeho účastníci dobře věděli, že by  si rozdělením státu ekonomicky pohoršili.

    Vladimír Mečiar a Václav Klaus FOTO ARCHIV

    Klausovo jednání s Vladimírem Mečiarem v brněnské vile Tugendhat by se dalo charakterizovat třemi slovy: Když jinak nedáte… Bylo to realistické nahlédnutí marnosti dalšího jednání o možnostech společného „dvojdomku“ (u většiny Čechů nepopulární metafora P. Pitharta).

    Na české straně nejvíce litovala rozdělení státu levice, která tím přišla o silnou podporu svých idejí většinou slovenských voličů. Naopak vrchol altruismu předváděla pravice, která moc dobře věděla, že jakékoli liberální ekonomické reformy budou slovenskou levicí na federální úrovni brzděny. V povolební situaci 1992 viděli dokonce mnozí Slováci analogii roku 1946: Tenkrát jste nám vnutili komunismus, teď nám chcete vnutit kapitalismus.

    Když mě na jaře 1990 historik Prof. František Černý, jakožto tehdejší děkan FFUK, přijímal na katedru divadelní vědy, pravil na téma aktuálních česko-slovenských vztahů s děsivou jistotou: Tohle už pamatuji z Druhé republiky; Slováci se zase udělají pro sebe. Nevěřil jsem mu tehdy ani trochu, tolik mi to připadalo absurdní.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 29)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,