Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 26/2013)

    Před 90 lety se narodil Jaroslav Volek

    (15. července 1923 Trenčín – 23. února 1989 Praha) – český estetik, muzikolog a semiotik

    Jaroslav Volek. FOTO archiv

    Jaroslav Volek (1923-1989). FOTO archiv

    V roce 1938, po Mnichovu, se jeho rodina přestěhovala do Prahy. J. V. studoval za Protektorátu na konzervatoři klavír, po válce muzikologii a estetiku na FF UK. Soukromě v Praze konzultoval s Terezína se právě navrátivším  německo-židovským nestorem evropské estetiky Emilem Utitzem, ke kterému se i později hlásil jako k svému učiteli (zatímco jeho vrstevníci se většinou hlásili k Janu Mukařovskému). Jako mladík psával hudební kritiky (hlavně do deníku Mladá fronta). Učil na Katedře estetiky a obecné teorie umění na FFUK, po náhlé smrti J. Sychry se stal roku 1969 jejím vedoucím. Po tzv. prověrkách v KSČ byl roku 1972 byl sesazen a zbaven i místa šéfredaktora prestižního čtvrtletníku Estetika, který založil.

    Z FF UK ale vyhozen nebyl, jakkoli měl až do svého pensionování zapovězen styk se studenty. (Konzultoval naopak povinně s aspiranty – ti byli normalizačně „prokádrovaní“, takže nehrozilo, že by je „ideologicky pomýlil“.) Po odchodu do důchodu mu bylo dokonce několikrát povoleno vycestovat na Západ, odkud soustavně dostával pozvání k přednáškám.
    Jaroslav Volek m.j. rozvinul teorii modální hudby, která obsahuje myšlenku polymodality a modifikace hudebního záznamu – tu nazývá „ohyb“ – ze které vzešel systém tzv. flexibilní diatoniky. Svoji teorii aplikoval na díla Leoše Janáčka a Bély Bartóka.

    Mimo jeho rozsáhlé dílo muzikologické jsou významné především Základy obecné teorie umění (Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1968), práce založená na jeho semiologické koncepci. K osmdesátému výročí narození vyšla studie Hranice pojmu umění (P. Pavlovský – J. Volek, in Divadelní revue XIV, 2003, 3) rozvíjející některé jeho myšlenky z této knihy.

    Panton, 1969 - Počet stran: 268 Kniha, která vznikla na základě bohatých vědeckých a pedagogických zkušeností autora, přednášejícího na filosofické fakultě UK v Praze, je v současně době jedinou prací přehledového typu z oboru dějin estetických teorií a názorů vnaší literatuře. Obsahuje dějiny estetiky evropského okruhu od antiky až po začátek 20. století, v nichž Volek hledá smysl nauky o krásnu a sleduje přínosy jednotlivých osobností na pozadí dobového života společnosti. Repro archiv

    Jaroslav Volek: Kapitoly z dějin estetiky, Panton 1969. Repro archiv

    Je zakladatelem české taxonomie umění (viz Otázky taxonomie umění, Estetika VII, 1970, 3, 4 a Estetika VIII, 1971, 1, 2). Nejrozšířenější je jeho několikrát vydaná kniha Kapitoly z dějin estetiky (poprvé Panorama, Praha 1969) s instruktivní úvodní teoretickou kapitolou o předmětu a metodě estetiky a obecné teorie umění.

    V roce 1979 přijal čestné členství v ineditním spolku Societas Incognitorum Eruditorum  (sdružení 12 – 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK, hravou formou navazující na první učenou společnost v habsburské monarchii, jež  existovala v Olomouci 1746 – 52). Od května 1976 do prosince 1988 SIE vydávala v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum (dnes v Libri Prohibiti J. Gruntoráda). Volek v SIE několikrát  přednášel (též o své cestě do USA) a v AI též publikoval, např. nekrolog zakázaného brněnského estetika Olega Suse.

    Jaroslav Volek byl můj „guru“, ve třetím ročníku studia (1969) jsem si přibral estetiku jako další obor a roku 1973 jsem z ní dělal i „malé rigorosum“. Volkova obecná taxonomie umění mě přivedla  k pochopení a taxonomickému pojmenování podstaty divadla. Při četných neoficiálních konzultacích na katedře estetiky (on, zakázaný pedagog, já topič a mnohé další), po letech i přátelských polemikách při různých příležitostech (hrávali jsme spolu též šachy a tenis) mi znovu a znovu vyvracel moje divadelně „šovinistické“ přesvědčení o druhové postatě divadla s poukazem na to, že divadlo nemá žádný specifický, absolutně nutný materiál vyjadřovacích prostředků. (Z opačné strany mě o témž přesvědčoval v korespondenci můj přítel Ivo Osolsobě.) Definitivně za pravdu jsem mu ale dal, žel, až deset let po jeho smrti při psaní ústředního hesla Teatrologického slovníku Základní pojmy divadla (Praha 2004), díla, které by bez Volkova „backroundu“ nemohlo vzniknout.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 26/2013)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,