Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 26/10)

    Čistě ženské problémy (s muži)

    Přiznávám, jsem feminista a byl jsem jím dávno před tím, než jsem to slovo poznal. Vlastně už jako teenager. Nikdy jsem nesnášel ve svém okolí utiskování slabších, šikanu ve škole, podceňování žen v továrně (za stejnou práci míň peněz), šikanu za základní vojenské služby atp.

    Můj tehdejší feminismus byl vlastně pouze zvláštním případem odporu proti diskriminaci vůbec. Důsledek: ačkoli vždy nejmenší ve třídě, stal jsem se již ve třetí třídě obávaným rváčem, který nejenom že si od větších nenechá nic líbit, ale nestrpí ani šikanování slabších okolo sebe  a je ochoten se za to nemilosrdně, s nedětskou tvrdostí prát.

    Výsledek: v šestnácti jsem vstoupil do oddílu řecko-římského zápasu Slavoj Praha 7, Jatky, masný průmysl; na vojně jsem byl v Dukle Holýšov, první liga volného stylu, po vojně Bohemians Praha první liga volného stylu.

    Jako – pozdějšího – divadelníka mě vždy, i zde v Hradci, štvou fronty před dámskými toaletami. Neznám divadlo v Česku, kde by ze stejně fyziologických důvodů, jako jsou velice sníženy mušle na pánských toaletách v divadlech pro děti měly dámské toalety alespoň čtyřnásobnou kapacitu oproti těm pánským. Důsledkem jsou ony nedůstojné fronty. Hanba mě fackuje pokaždé, když jdu jako de facto privilegovaný okolo nich. Architekti i úředníci sepisující hygienické normy pro veřejné stavby jsou evidentně muži neschopní či neochotní nahlédnout některá praktická specifika žen v naší civilizaci. A feministky to nedovedou také, jinak by v tom už dávno něco udělaly.

    Zkrátka: Mám ženy rád nejenom jako heterosexuální muž, ale také jako ty slabší a hezčí z nás, lidí.

    Model hry Žárlivost je jednoduchý: tři ženy ve věku cca  25, 40 a 55 let si píší maily. FOTO TOMÁŠ ZEMAN

    V sobotu – v posledním den přehlídky – nabídli hostitelé „in the hot day afternoon“ ve Studiu Beseda představení divadelní inscenace původně rozhlasové hry německo-argentinské autorky Esther Vilar Žárlivost. Překlad Jiří Stach, režie a výprava Pavel Krejčí, hrály Martina Nováková, Kamila Sedlárová a Kristýna Kociánová.

    Navzdory úmornému vedru bylo hlediště narvané k prasknutí, ačkoli většina festivalových hostí už odjela – Hradečáci mají divadlo opravdu rádi. Čím to je? Mj. tím, že je v nich samozřejmá potřeba kvalitního divadla od dětství už přes půl století rozvíjena –  nedalekým Divadlem DRAK.

    Jako již 15 let jeden z mála pravidelných rozhlasových kritiků v tomto státě si snad mohu dovolit zobecnění: podmínkou nutnou a většinou i dostačující k úspěšnému převedení rozhlasové hry do divadelního tvaru je divadelní kontakt. Není třeba velkých vizuálních efektů, scénografických vymyšleností a pohybových aranžmá. Jako příklad si dovolím uvést úspěšný pokus režisérky Lídy Engelové, která  několik svých rozhlasových inscenací úspěšně, s nasazením minima divadelních prostředků, prezentovala v pražské Viole (kupř. text Američanky T. Kressmannové z let těsně předválečných, „dopisové drama“ Adresát neznámý, 2004). Protože divadelní zpětnovazebnost, trvalý kontakt herců s diváky, to je to esenciální, co odlišuje divadelní představení od rozhlasu, televize, filmu atd. Toto mé konstatování není samozřejmě žádný objev,  je to naopak poznatek až banální. Leč – kupodivu – stále ne absolutně samozřejmý (na nekontaktnost – nikoli na nevůli ministra kultury Tigrida, jak se občas traduje – dojelo před necelými 20 lety Krejčovo Divadlo za branou II).

    Model hry Žárlivost je jednoduchý: tři ženy ve věku cca  25, 40 a 55 let si píší maily.Většinou ve dvojicích, ale někdy i tak, že jedna přeposílá došlé té třetí. Tedy zdánlivý dialog až trialog. Plodné napětí pak spočívá právě v tom, že postavy nejsou na jednom místě ve stejném čase; především je každá jinde (ve svém bytě), takže na sebe navzájem nevidí, zatímco my je vidíme stále, tedy přinejmenším tu, která mluví (resp. „píše“ nebo „čte“ z obrazovky).

    Téma bouřlivé korespondence je prajednoduché: je to manžel nejstarší z žen, úspěšný podnikatel, pravděpodobně téměř šedesátiletý. Jinak o něm nevíme vůbec nic a vědět ani nepotřebujeme. Je prostě nevěrný nejdřív první s druhou, pak druhé se třetí. Nevěry se obligátně snaží tajit, ale pokaždé, když „prasknou“ (a dotyčné si o tom začnou psát), sbalí se a odstěhuje k té nové. Pointa: nakonec se dobrovolně vrátí k té první, která tím sice slaví veliké vítězství, ale zároveň, paradoxně, se jí zasteskne po vlastní žárlivosti, která se jí mezitím stala drogou. I prosí první z milenek, aby manžela opět začala svádět, aby si mohla „zažárlit“.

    Je to chytře vymyšlené a vtipně napsané, s takovou znalostí ženské psychiky a zákonitostí „ženského myšlení“, s jakou se u mužů setkáváme snad pouze u autorů invertních, jako byli  J. Cocteau nebo T. Williams. Zároveň je celá věc naprosto vyvázána z nějakých sociálních souřadnic – ženy jsou vesměs materiálně zajištěné, nemají děti a nemají žádné jiné důležité citové vazby, spíš je až nepravděpodobně postrádají (nikdy nepřijde řeč na příbuzné nebo přátele). V tom je vědomý a zřejmě záměrný schematismus hry: zjednodušení života na laboratorní model.

    Záminek k jakýmkoli akcím je minimum. Co mohou ženy u svých notebooků dělat? Měnit polohy (sedět, ležet, stát přecházet), pít, jíst či kouřit, něco si obléknout nebo svléknout. Jistě, mohly by, třeba se svým tělem, dělat ještě i jiné věci, ale režisér nás takového ornamentálního rozmělňování ušetřil. Děje se jenom to, co se dít musí. A ono to docela stačí.

    Tři herečky na nás něco přes hodinu chrlí sérii monologů (jakkoli si navzájem odpovídají, o dialogu v pravém slova smyslu tu mluvit nelze), terčem satiry jsou ženy i muži, každý  dostává, co mu patří.  Všichni jsou trochu vinni (nepřítomný muž ovšem nejvíc), ale všichni jsou i politováníhodní.

    Je to feministické divadlo? Mě, jako feministu nikoli fundamentalistického, to uspokojilo, jakkoli jsem si uvědomoval, že sedím tváří v tvář tzv. vyššímu bulváru. Prázdné, resp. nepříliš důležitě zaplněné jeviště a na něm tři hráčky. Je jenom na nich, zda své party za nepolevující pozornosti publika uhrají. Včera se to nesporně dařilo.

    On ten monolog, v klasice žel tak často škrtaný, má jedno veliké divadelní kouzlo: lze jej říkat přímo do publika, a tedy v kontaktu s ním.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 26/10)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,