Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 22)

    Národní socialismus jako politický směr zdiskreditovali Hitler a jeho NSDAP – Národně socialistická  strana německých pracujících. Na samotný národněsocialistický politický koncept neměli ovšem patent, pouze jej dotáhli do obzvláště odporné podoby.

    Národní socialismus je stále živý! Repro Widerstandstreetart

    Nacionální socialismus by tu byl – a jak se pokusím ukázat i je – i bez nich, a to v podobách pro mnohé docela příjemných. Jakkoli má někdy tendenci ve jménu národa i socialismu omezovat demokracii, dokáže se prosazovat i ve státech relativně demokratických; jeho vítězství – na rozdíl od fašismu – nemusí hned vyústit v diktaturu.

    Ke konotačním komplikacím v českém kontextu může dojít tehdy, použijeme-li počeštěnou mezinárodní (national socialism – nacismus), nikoli českou (národní socialismus) formu pojmenování.

    Svět je doleva

    Svět jde doleva, pravil na počátku XX. století jasnozřivě T. G. Masaryk. Ano, svět doleva šel, ale zdaleka ne pouze marxisticky, internacionálně. Počet evropských politických stran, které kdy měly v názvu slovo „socialistická“, je až neuvěřitelný. V každé zemi byla alespoň jedna a mnohde je to tak dodneška (srov. socialistickou frakci v parlamentu EU), navíc i ve státech Blízkého východu (např. BAAS nebo izraelská Labour party). Je samozřejmé, že pod socialismem si nepředstavovaly všechny socialistické strany totéž, ale levicový trend byl společný: šlo o zmenšení sociálních nerovností, a to nejenom narovnáním příležitostí pro všechny, ale i větším či menším vyrovnáním majetků a zisků, zjednodušeně řečeno – přerozdělováním majetku. Národně socialistický koncept měli a dodnes mají sionisté.

    Václav Klofáč (1868-1942), zakladatel českého národního socialismu a jeden z otců Československé republiky. FOTO archiv

    Svět šel ve XX. století doleva v zásadě dvěma způsoby: nacionálním a internacionálním. Kdo si přečte úvodníky našich novin z doby po uzavření paktu Ribbentrop – Molotov, dozví se o příbuznosti, ba partnerství obou cest mnoho zajímavého. Za II. světové války se ovšem obě cesty rozešly a po jejím skončení se zdálo, že tu zůstala pouze ta druhá, internacionální. Bylo to ale jen pouhé zdání. Národní socialismy se záhy ozvaly mimo Evropu – v Severní Africe, na Blízkém východě, ve Střední a Jižní Americe, ve východní Asii.

    Sovětský model

    Především je nutno zpochybnit čistotu internacionality sovětského modelu. Ruský šovinismus z něj vystrkoval rohy až příliš často, a to jak uvnitř SSSR, tak i navenek. Téhož v bleděmodrém jsme dodnes svědky v Číně, viděli jsme to v 80. letech i v Bulharsku a v Rumunsku (útlak jinonárodních menšin).

    „Největší Chorvat“, zakladatel a dlouholetý president Socialistické federativní republiky Jugoslávie Josip Broz Tito na známce SSSR z r. 1982. Repro archiv

    Autonomní, na balkánském slovanství založený kurs nabral ihned po válce socialismus jugoslávský a provozovala jej i naše Třetí republika (1945-48) neblahé paměti – znárodnění, druhá pozemková reforma, Němci a Maďaři pryč! Nedělejme si o ní iluze! Byl to stát, ve kterém byly pravicové strany prakticky zakázány a ty ostatní měly vesměs  tzv. znárodňování v programu. Konečně i za První republiky byla míra účasti státu a obcí na podnikání z dnešního hlediska neuvěřitelná. (Srov. různé státní monopoly a monopoly státních podniků jako např. monopol Orbisu na výrobu  školních pomůcek.)

    Národní socialismus, charakteristický nejenom nacionalismem, ale i značnou ingerencí státu do podnikání a ekonomiky vůbec, není zdaleka věcí minulosti. Je tu stále a je dokonce nesmírně živý. Je ovšem velice pružný a flexibilní. Úbytek socialismu je schopen kompenzovat přírůstkem nacionalismu, ekonomický podíl státu může být nahrazen ekonomickým vlivem politických stran, které stát „vlastní“ apod. Politická vitalita národního socialismu nás nemůže překvapovat, uvědomíme-li si, jak bytostně populistické jsou obě složky jeho ideologie, na jak elementární struny v cítění mas hraje: nacionalismus (běžně dokládaný např. chováním sportovních fanoušků) a majetkové rovnostářství propojené se závistí.

    Národní socialismus vidíme především v mnohých postkomunistických státech, od asijských republik bývalého SSSR až k nám. Příznačné: odpor k odstátňování, a když už, tak privatizace do „národních rukou“. Všechny ty „české cesty“ spojené s půjčkami od státních bank přece tak krásně umožňovaly tunelování! Naopak vstupy zahraničního kapitálu mu brání. Vytunelovat Poldovku, Škodu Plzeň, pražskou ČKD, Chemapol a mnohé další, zadlužené u státních bank, byla hračka. Udělat totéž s mladoboleslavskou Škodovkou prodanou Volkswagenu by bylo obtížnější. Chtít po domácím privatizátorovi desátek do stranické pokladny je snadné. Chtít totéž po zahraniční, popř. mezinárodní společnosti je složitější. Nejlepší by bylo mít své vlastní, na cizině zcela nezávislé zákony. Pak by nás debakl mezinárodních arbitráží nemohl potkat. (Nikdo by u nás ovšem také neinvestoval.)

    Mimo Evropu

    Národní socialismus můžeme dobře shledávat i mimo Evropu. Například v islámském světě je charakteristický především pro státy ovládané stranou BAAS. Ta byla původně panarabská, ale dnes má – příznačně – v různých státech své nacionální, a tedy separátní odnože.


    The Arab Socialist Ba’ath Party was a political party founded in Syria by Michel Aflaq, Salah al-Din al-Bitar and associates of Zaki al-Arsuzi. The party espoused Ba’athism, an ideology mixing Arab nationalist, pan-Arabism, Arab socialist and anti-imperialist interests. Ba’athism calls for the renaissance or resurrection and unification of the Arab world into a single state. Its motto—“Unity, Liberty, Socialism“ (wahda, hurriya, ishtirakiya)—refers to Arab unity, and freedom from non-Arab control and interference. Repro Wikipedia

    Nacionálně socialistický režim ovládá i Alžírsko. Všimněme si, že v těchto státech je utlumen i islámský fundamentalismus. Přirozeně: nacionální socialisté nemají rádi nadnárodní (nadstátní) instituce, oni chtějí být suverénními pány na svém území. Nic nového: církve (zvláště ty mezistátně působící) pronásledoval jak komunismus, tak i nacismus, s církvemi nejsou zadobře ani dnešní národně socialisticky orientovaní politikové (nebyl Mečiar, není Lukašenko). To je též jedno z řady rozlišení od fašismu, který se k témuž totalitnímu pólu blíží z opačné strany, zprava: je často procírkevní, někdy až klerikální a bigotní.

    Pro národně-socialisticky orientované strany je příznačný nejenom izolacionismus států, ve kterých jsou u moci, ale též velice omezená nadstátní kooperace těchto stran samotných. Samozřejmě: národněsocialistická internacionála je protimluv. A tak, zatímco jsme již více než sto let svědky tu těsné, tu volnější spolupráce stran sociálnědemokratických, zatímco se už po půl století rozvíjejí i nadnárodní svazky stran křesťanských (lidovci), konzervativních či liberálních, národní socialisté zůstávají všude sví. Maximálně v konkrétním případě podpoří představitel jedné představitele druhé. (Někdy se též vzájemně podpoří s fašisty či neofašisty.)

    Národně socialistické totality

    Repro Widerstandstreetart

    Režim národního socialismu může v krajnosti nabýt až totalitního charakteru, to historie ukázala. Tak daleko to ale nemusí dojít. Jsou tu i nejrůznější formy autoritativních režimů a režimů s omezenou demokracií. Takovým byla i naše Třetí republika (1945-48) se svou Národní frontou (afinita V. Klause k E. Benešovi je zjevná, stejně jako afinita ODS k naší předválečné Nár. soc.), konečně tzv. opoziční smlouva se svým pokusem o změnu ústavy byla také pokusem o národněfrontovní omezení demokracie na strany, které se snažily mezi sebe už nikoho nepustit. (Maskovalo se to ovšem anglosaským většinovým systémem.)

    Národní socialismus v XXI. století

    Určitou míru socialismu (ve smyslu státní pomoci chudším vrstvám obyvatelstva) musí v moderním státě připustit i ten nejkovanější pravičák. Zdaleka ne všichni věkově dospělí jsou dospělí i mentálně, aby unesli odpovědnost za sebe a své děti. Stát například nemůže nikoho nechat umřít hlady, a to ani tehdy, když výslovně prohlásí, že odmítá pracovat, popř. odmítá živit své děti. O nutnosti sociálních podpor prostě nemůže být pochyb. Otázka je ovšem kdy, komu a kolik. A zde jsme u velkého a bytostného hříchu národních socialistů: mají sklon ke krajnímu populismu, který je v radikálním rozporu s občanskými zájmy. Paradoxně až teprve české sociálně-demokratické vlády – vedle řady jiných pravicových kroků (privatizace bank) – přikročily k omezení sociálních přídavků nezaměstnaným. Neměly to ale udělat spíš a dřív vlády pravicové? Komunisté nadávali našim národním socialistům do pravičáků. Obávám se, že neprávem. I národně socialistický koncept (pod jakoukoli nálepkou) zůstává svou podstatou populisticky levicový – srov. předvolební program Věcí veřejných.

    ///

    Česká strana národně sociální (historie)

    Repro Scanzen.cz

    Proměny domácích názvů:

    Česká strana národně sociální – duben 1897

    Česká strana socialistická – jaro 1918

    Československá strana socialistická – po vzniku republiky 1918

    Československá strana národně socialistická – od roku 1926 do roku 1938

    Československá strana národně socialistická – obnovena po válce 1945


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 22)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,