Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 16/2013)

    Mezi klasická díla moderní americké literatury se vklínila natrvalo nezvykle brzy po svém vzniku novela (necelých 100 stránek) Trumana Capota (1924 – 84) Snídaně u Tiffanyho (Breakfast at Tiffany’s, 1958, česky 1969, přel. J. Fastrová, naposledy Odeon 2009). Jako „společenskou komedii“ ji zfilmoval v Hollywoodu Edwards Blake (1961) s Audrey Hepburnovou v hlavní roli (též evergreen Moon River). Dramatizace pod názvem Klíženec od Tiffanyho měla roku 1973 premiéru v pražském Divadle na okraji.

    Portrét rodiny Louise Comfort Tiffanyho (zcela vlevo) s rodiči a dcerami-dvojčaty Louisou and Julií na jejich klíně. FOTO ze sbírky Mitchell-Tiffany Family Papers, Yale University Manuscripts & Archives. Retouched by MarmadukePercy.

    Jako dramatizovanou četbu natočil novelu roku 1991 režisér Jan Berger. Na mp3 nahrávku vydalo koncem roku 2012 nakladatelství Audiostory. (Rozděleno na 15 slabých čtvrthodinek, stopáž necelé 3 hod). Na začátku je dokonce ohlášení: Audiostory uvádí…. Na přebalu se ale nikde nedočteme, že nahrávka vznikla před tuctem let.

    Pro Středoevropana vyvstává  otázka už s názvem dílka: Kdo to je ten Tiffany, u kterého lze snídat? Jako restauratéra jej totiž neznají anivzdělanci. Kunsthistorikové a ovšem i my, ctitelé secese – nejenom ve francouzském, ale i v anglosaském prostředí nazývané Art Nouveau (též ovšem modern style, waving style), německy Jugendstil, v Itálii někdy stile floreale, atd., atd. –  jej známe jako legendárního amerického výtvarníka a návrháře užitého umění a uměleckého řemesla, především v oblasti kombinace skla a kovu, šperků, bižutérie. Nejznámější jsou stolní lampy a lustry. (Pro divadelníky: ve hře Tramvaj do stanice touha je zmínka o čelence od Tiffanyho.)

    Louis Comfort Tiffany, circa 1908. FOTO archiv

    Louis Comfort Tiffany  (1848-1933) založil v roce 1893 v Coroně (Queens, New York) podník s názvem Sturbridge Glass Company, později Tifany Glass Furnaces. Vyráběl i originální vitrážová okna a dveře, též prostorové předěly. Na světové výstavě v Paříži v roce 1900 získal zlatou medaili za okna nazvaná Čtyři roční období (The Four Seasons).

    Jaro z Tiffanyho cyklu vitráží Čtyři roční období (1890). Repro archiv

    Z názvu knihy ovšem vyplývá, že Tiffanyho luxusní obchod na Manhattanu není pouze nejslavnější americké klenotnictví; je pro hrdinku především kýženou luxusní restaurací, jejíž návštěva potvrzuje společenský statut strávníka. Naproti tomu žádná lampa ani podobný produkt se v příběhu neobjeví. Jenom malý medailonek se sv. Kryštofem, patronem poutníků a cestovatelů.

    A very fine Tiffany „Daffodil“ leaded glass table lamp (shade shown), designed by Clara Driscoll, Louis Comfort Tiffany & Co. head designer, circa 1899-1920. (From a private collection, New York City.) FOTO archiv

    Holly Golightlyová je dívka lehčích mravů. Má za sebou tvrdé dětství a je rozhodnuta se společensky vyšinout. Za každou cenu – kromě práce. Člověk se může vycvičit, aby miloval skoro každého…. Vycvičila jsem se, aby se mi líbili starší muži. Kurtizána podle Stanislavského: nepředstírá, prožívá.

    Holly připomíná spoustu jiných pohledných mladých žen (literárních postav i skutečných) těžících ze svého exteriéru. Navenek září a oslňují, jsou vždy středem pozornosti, jako by kolem nich tančil celý vesmír. Ve skutečnosti tápou samy v sobě, marně hledajíce svou identitu. Stále na útěku před skutečností a navzdory množství ctitelů strašně samy.

    Její rodiče zemřeli, když ona i její milovaný bratr Fred byli ještě malí. Od té doby se sami protloukali životem. Jednou byli chyceni, když se vyzáblí a hladoví pokoušeli ukrást nějaké jídlo na farmě doktora Golightlyho. Byli ale posléze pokřesťansku přijati do domu a veterinář Golightly si malou Holly časem zamiloval natolik, že se s ní v jejích čtrnácti letech oženil. A tak dál žila i s bratrem Fredem na farmě, ale to nebyl život, jaký by nespoutaná Holly chtěla žít. Jednoho dne se sbalila a utekla.  Divokému zvířeti nesmíte dát své srdce – čím víc si ho zamilujete, tím je pak silnější a silnější. Až už je tak silné, že vám uteče do lesa.  Holly je krásná kočka (Audrey Hepburnová odpovídala literárnímu  popisu Holly dokonale) a New York je džungle.

    Kniha začíná někdy po polovině 50. let. Joe Bell, majitel baru na Lexington avenue, zavolá spisovateli, svému dávnému štamgastovi, a ukáže mu novinový výstřižek, kde je obrázek dřevěné plastiky – údajně portrétu Holly pořízený kdesi v Africe. Oba jsou tím upřímně šokováni, ačkoli představa spolehlivě identifikovatelné předlohy dřevěné sošky – podobizny vyřezané kdesi v africké chýši je všechno, jenom ne reálná. Tím spíš, že nejde o sošku samu, ale o její fotografii v novinách.

    Po této expozici (cca 10% textu) začne vypravěč vzpomínat na dobu před patnácti lety prožitou v blízkosti Holly Golightlyové. Pozadím příběhu je sugestivně zachycená atmosféra New Yorku počátku čtyřicátých let, zcela apolitická, do níž se jenom stopově promítá skutečnost, že země je ve válce. Vypravěč coby mladý, začínající spisovatel přijel do New Yorku, aby zde napsal svoji prvotinu. Tento silně autobiografický moment vyprávění je v moderní americké literatuře dosti běžný. Setkáváme se s ním v prózách Ernesta Hemingwaye a dalších příslušníků tzv. ztracené generace, kupříkladu u kdysi u nás populárního, dnes kupodivu pozapomenutého románu imigranta, rumunského Žida Abena Kandela Město se vzdává (City for Conquest, česky 1937) nebo v již klasickém  politickém muzikálu Boba Fosse Kabaret. Předlohou mu byla divadelní hra Já jsem kamera od Johna Van Drutena (1901-57) z roku 1951 podle povídky z knihy Berlínské příběhy Christophera Isherwooda z roku 1945.

    Audrey Hepburn ve Snídani u Tiffanyho (r. Blake Edwards, 1961). FOTO archiv

    Vypravěč vzpomíná, jak si pronajal malý byt v jednom činžáku a jak nad ním bydlela dívka, na jejíž poštovní schránce stálo: Holly Golightlyová – na cestách. Chodila vždy perfektně upravená, s velkými černými brýlemi na nose, pořádala u sebe v bytě divoké večírky nebo byla venku pozdě do noci, a když se vracela domů, zvonila na nájemníky, aby jí otevřeli, protože ztratila klíče. Tak se seznámila i s vypravěčem, kterému následně začala říkat Freddy, protože jí připomínal jejího milovaného bratra.

    Holly nepracuje, ale ví, jak přijít k penězům. Cizopasí na mohovitých a naivních pánech, ale také třeba chodí každý čtvrtek do věznice navštěvovat mafiána Sallyho Tomata, tvrdíc falešně, že je jeho neteří. Zjednal ji k tomu jeho advokát. Vždycky si s ním popovídá a nakonec převezme nějaký vzkaz typu V Palermu už zase prší. Za to dostává každý týden sto dolarů. Samozřejmě netuší, že nejde jen o nějakou nevinnou psychohygienu…

    Tiffany Studios: „Venetian“ desk lamp, cca. 1910-1920. Overall: 19 1/4 x 13 in. ( 48.9 x 33 cm ), Gilt bronze, glass. Gift of Dr. Egon Neustadt. New-York Historical Society N84.28. FOTO archiv

    První polovina novely se jeví jako „poezie všedního dne poamericku“. Impresionistické popisy se střídají s roztomilými dějovými banalitami, lyriku střídají neotřelé metafory: Zobali její vtipy jako holubi nasypanou kukuřici. Postavy žijí sice skromně, popřípadě příživnicky, ale nijak dramaticky. Nikomu moc neubližují a od nikoho jim také nic moc nehrozí.

    Pak ale přece jenom zasáhne válka – Holly se dozvídá, že bratr padl, a reaguje hystericky. Vzápětí se objeví její starý manžel, doktor Golightly, a sotva je odbyt, zasahuje policie: Holly je zatčena, protože předávala z vězení šifrované zprávy k řízení organizovaného zločinu. Holly to prostě s bohémstvím přehnala a její ctitelé jí nechtějí nebo nemohou pomoci. Advokát za ni sice zaplatí kauci, ona se může vrátit z vazby domů, ale krize není zažehnána.

    Přes veškeré zlehčování a podceňování svých přečinů volí  nakonec zdánlivě iracionální „dáma bez kamélií“ nejbezpečnější řešení: Vzdá se snu posnídat u Tiffanyho, vypustí ve španělském Haarlemu svého milovaného „bezejmenného kocoura“ do divočiny velkoměsta, kauci nechá propadnout, opustí New York, odlétá do Rio de Janeira a definitivně mizí. Je nám jí líto? Moc ne, ale soucítíme s vypravěčem, který ji již dlouho beznadějně miloval a sloužil jí.

    Repro archiv

    Jiří Adamíra  vypráví příběh v ich-formě tak, jak je napsán. Popisy krátí, introspekce a líčení aktivit postav, tedy co si myslí a jak se při tom tváří, většinou vynechává, dlouhá souvětí rozděluje. Vkládá vysvětlující slova: …otevřel automatickou (sčítací) pokladnu; …je to (jenom) shluk chýší... Kromě přímých řečí vypravěče interpretuje v dialozích i druhou mužskou postavu, barmana Joe Bella. Holly mluví Hana  Maciuchová. Oba si občas upravují přímé řeči do mluvnější podoby. Literární Holly údajně hraje hezky na kytaru a doprovází se zpívajíc. Když ale zazpívá H.  Maciuchová, doprovází ji nepochopitelně klavír.

    Atmosféra je čím dál, tím nostalgičtější. Opuštěný vypravěč jde nakonec hledat kocoura, o kterého slíbil se postarat. Po delší době jej nachází, ovšem na okně nového domova. Seděl mezi kytkami v květináčích, zarámovaný čistými krajkovými záclonkami, na okně pokoje, který vypadal útulně… Už je někde, kam patří. A doufám, že i Holly, v africké chýši nebo kde.

    Happyend? Lepší v sladké nejistotě sníti… jak básní český klasik.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 16/2013)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,