Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 15/2013)

    Před 120 lety se narodila a před 30 lety zemřela legenda moderního tance Jarmila Kröschlová (*19. 3. 1893 Praha, †9. 1. 1983 Praha). Ústav pro taneční vědu HAMU uspořádal při této příležitosti 19. 3. sympozium, ČRo 3 v cyklu Páteční večer uvedl 22. 3. komponovaný pořad Evy Ociskové Neviditelná poselství Jarmily Kröschlové, ve kterém režisérka Markéta Jahodová použila i řadu archivních nahrávek s hlasy pamětníků včetně samotné J. K. A samozřejmě i hudbu, ať už ze Sukovy svity Radúz a Mahulena nebo z děl Bohuslava Martinů, tedy hudbu, která doprovázela taneční opusy J. K. Z žijících jsme slyšeli např. Pavla Jurkoviče, filmového dokumentaristu Josefa Platze, Evu a Ivana Vyskočilovy.

    JJarmila Kröschlová (*19.03.1893, † 09.01.1983) FOTO archiv

    Jarmila Kröschlová zrála lidsky i umělecky na počátku minulého století, své umělecké působení rozvinula po I. světové válce. Už před ní ale české umění začalo prorážet do světa a přispívat i vlastními, originálními přínosy: plakáty A. Muchy, budovy architektů Kotěry, Jurkoviče, Janáka, Gočára, obrazy Fr. Kupky, hudba Leoše Janáčka a B. Martinů, později český poetismus.

    V roce 1923 založila J. K. taneční Skupinu Jarmily Kröschlové, kterou vedla až do roku 1947. Umělecky spolupracovala s mužskými  představiteli české avantgardy (E. F. Burian, Jiří Frejka, Jindřich Honzl, Iša Krejčí, Jaroslav Křička, Bohuslav Martinů), udržovala kontakty s tanečním děním v Evropě, zejména v Německu. Jako choreografka patřila k předním osobnostem evropského výrazového tance.

    Vlevo nahoře: Jarmila Kroschlová tančí Toccatu J. S. Bacha (Mozarteum, 1929). Vpravo nahoře: Záběr ze Zelené flétny na hudbu z Mozartových skladeb upravených Nilsonem (1931). V roli Černokněžníka J. K., v roli Čarodějníka Jožka Šaršeová. Dole: Jarmila Kröschlová a Naďa Kröschlová v postavách pávů z choreografie Podvečer parného dne (hudba Václav Smetáček). Na mezinárodní choreografické soutěži A.I.D. v Paříži získal tanec bronzovou medaili (1932). FOTO archiv

    Moderní hudba se odkláněla od „hudby programní“, malířství spělo k abstrakci. Kupkovy obrazy nesou názvy jako Amorfa, Symfonie hnědé čáry či Teplá chromatika. Podobně i první choreografie J. K.: Bílé světlo, Zelené světlo. Estetikové (ještě O. Zich) mluví o umění zobrazivém a nezobrazivém. Teprve moderní sémantika ukáže, že každé umění je „jednotou zobrazení a výrazu“ (J. Volek) a že není díla (znaku) bez významu. Sémantika hudby je protějškem sémantiky moderního „výrazového tance“, i toho zdánlivě zcela „bezpředmětného“.

    V inscenacích J. K. se od počátku projevuje veliké umělecké sebevědomí a velká víra v možnosti tance jako takového. Hned v prvních choreografiích jej emancipovala od hudby. Ne snad, že by si hudby necenila, ale nebyla pro ni primární. Řada choreografií se bez hudby obešla zcela, jindy si zase autorka netradičně pomohla mluveným či zpívaným slovem.

    Většina insenací sice hudební složku měla, ale tanec tu v žádném případě nebyl v podřízeném, služebném postavení. Tanec, to nebylo „vyjádření hudby pohybem“, ale naopak: hudba byla vyjádřením pohybu zvukem! Dobře to lze ukázat na genezi slavné Kuchyňské revue. Na počátku byl choerografický syžet, „kuchyňský příběh“, který na způsob moderního loutkového divadla vnitřně antropomorfizoval běžné předměty (hrnec, poklice, smeták, utěrka, kvedlačka), a tak udělal z rekvizit dramatické postavy. Teprve pak předala  umělkyně libreto Bohuslavu Martinů a požádala jej o scénickou hudbu „na míru“. A dostala ji. Slavný skladatel se ukázněně zcela podřídil požadavku choerografky, v libretu nezměnil ani čárku!

    Nad vším, jako úplná samozřejmost, stálo něco zdánlivě všedního: důsledné mravní postoje, solidarita, statečnost a spolehlivost. FOTO archiv

    V pořadu padla i řečnická otázka: Kde se vlastně téma Kuchyňské revue vzalo, jak k němu umělkyně přišla? Nabízí se ta nejjednodušší odpověď: kuchyň, to je přece archetyp ženského světa, prostředí, kam muži až donedávna vstupovali pouze jako profesionálové – kuchaři. Svět „alternativního tance“ J. K., to je přece svět povýtce ženský. Zatímco její současníci vytvářeli choreografie i pro tanečníky (K. Joos), v dílech J. K. se muži objevovali velice sporadicky (spíš byli mezi frekventanty kurzů pro amatéry).

    V roce 1931 J. K. založila  soukromou pedagogickou Školu pohybové a taneční výchovy. Ta fungovalo na různých místech až do roku 1959, kdy ji přebrala Osvětová beseda a posléze Kulturní dům hl. m. Prahy. Ve výuce i taneční tvorbě pokračovala soustavně i po 2. světové válce. Ovlivnila řadu tanečních tvůrců (Alena Skálová, Zdena Kyselá, Jiřina Mlíkovská, Zora Šemberová) i mnohé pedagožky (Eva Blažíčková). Generace děvčat k J. K. chodily a později cvičily podle jejích metod pod vedením jejích přímých či nepřímých žákyň.

    Sledujeme-li životaběh J. K. i její celoživotní snažení, může se nám zdát, že konečným úběžníkem všeho byla krása. Jsem ale přesvědčen, že tomu tak nebylo. Nad tím vším, jako úplná samozřejmost, stálo něco zdánlivě všedního, něco, co vlastně tak či tak zaznělo prakticky v každé, i v té nejkratší vzpomínce: důsledné mravní postoje, solidarita, statečnost a spolehlivost. Marie Tomášová to pojmenovala jako morální sebevědomí.

    ///

    Pozn. red.: Divadelní noviny chystají na podzim životní vzpomínky dcery Jarmily Kröschlové, taneční pedagožky Evy Kröschlové.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 15/2013)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,