Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 15)

    Divadla  =˃ kina =˃ divadla =˃ divadla a artová kina

    Ve všeobecném a oprávněném hořekování nad diletantským chováním magistrátu vůči pražským divadlům zcela zanikl objektivní fakt, že divadlu se v našem hlavním městě daří už téměř dvacet let lépe než kdykoli v minulosti.

    Mánes / labutě / tančící dům… Foto JIŘÍ SLÁMA

    A není to dáno zdaleka jenom zvýšením počtu obyvatel Prahy, včetně těch divadlo autenticky oblibujících (jichž je maximálně evropsky běžných pět procent), ani lepší soukromou i veřejnou dopravní obslužností pro ty mimopražské, dokonce ani zástupy zahraničních turistů, pro které je pražské divadlo relativně levné (stejně jako pražské pivo či prostitutky) a mnohdy i srozumitelné (titulkovací zařízení mají už dnes i některé činohry, např. Švandovo divadlo).

    Divadla

    Divadlo Semafor získalo nový prostor v Dejvicích. Foto archiv

    Nových divadel (rozuměj: sál a přilehlé prostory s pravidelným divadelním provozem či paradivadelním, ve kterých se před rokem 1989 nehrálo a teď se tam hraje) vzniklo v Praze na desítky. V některých dokonce působí  stálé soubory (např. Semafor, Divadlo S+H, Divadlo Orfeus, Divadlo v Celetné, Minor, Malé Vinohradské divadlo, Divadlo na  Fidlovačce, Komorní Fidlovačka). Některé sály divadel byly za posledních 30 let modernizovány, přičemž zpravidla klesl počet jejich  sedadel (Národní, ABC, Divadlo v Dlouhé, Archa, Švandovo), ale přesto počet každovečerních pražských sedadel stoupl od roku 1990 sedmkrát – na dnešních 35 000 večer co večer, o víkendových dopoledních a odpoledních pro děti nemluvě, ani o dopoledních pro důchodce.

    Kina =˃ divadla

    Foto archiv

    V protisměru vůči vývoji po první světové válce se mnohé dosavadní kinosály změnily v divadla, zatímco film, jakožto převážně komerční kultura, se usadil především v multiplexech, odkud jej ovšem finanční krize, internet, televize a levné nosiče a přehrávače vytlačují do bytů konzumentů. Jenom na okraji zájmu žijí malá, nekomerční, tzv. artová kina, která si zaslouží dotace z veřejných prostředků podobně jako nekomerční divadla.

    Už v 60. letech minulého století se z prostor tehdejšího kina Moskva zrodilo Krejčovo Divadlo za branou (dnes Heřmánkovo Divadlo Bez zábradlí). Skutečná vlna obracení kin v divadla nastala však až po Listopadu. Na holešovickém Výstavišti vznikla Spirála (předtím tzv. panoramatické kino – přestavba získala prestižní cenu za architekturu); nové jsou divadlo Ponec nebo loutkové divadlo Minor, které působí v rozsáhlých prostorech původního kina Lloyd (Skaut) u Novoměstské věže; předválečné kino ROXY v Dlouhé (po válce studio FAMU) se proměnilo na klub téhož jména + NoD; z bývalého dejvického kina Svornost je Divadlo S+H a ze Sevastopolu Na Příkopech Divadlo Broadway; na Václavském náměstí se z kina Jalta stalo nejdřív Divadlo Jiřího Grossmanna, divadlo s pleonasmem v názvu Divadlo Palace Theater; z protějšího kina Blaník je Divadlo Blaník, z bývalého Kina mladých a posléze Kina Klub v Klimentské je dnes víceúčelové Studio Citadela, kde hrává Bohnická divadelní společnost; bývalé kino Metro na Národní třídě už od listopadu ´89 prošlo řadou změn vesměs divadelního rázu (hrál zde např. B. Hybner), dnes Divadlo Metro; Divadlo Radka Brzobohatého je v adaptovaných prostorách bývalého Divadla hudby, kde se navzdory názvu hrálo před Listopadem divadlo jen ojediněle, standardně se tam naopak promítaly obrázky, barevně se svítilo a pouštěla reprodukovaná hudba; divadlo Komorní Fidlovačka v Nuslích vzniklo z radikálně přestavěného kina Morava, žižkovské Divadlo Ponec zase v prostorách stejnojmenného předválečného kina.

    Ruiny =˃ divadlo

    Divadlo Na Fidlovačce, Křesomyslova 625, Praha 4 – Nusle. Foto ZUZANA MUSÁLKOVÁ

    Konečně ruinou, určenou k demolici, byly zbytky Hudebního divadla v Nuslích, zrušeného 1978; až roku 1998 bylo zásluhou Tomáše Töpfera a Elišky Balzerové otevřeno staronové Divadlo Na Fidlovačce.

    Sály v domech =˃ divadla

    Divadlo Kámen sídlí v bývalé provozní a kancelářské budově v Nekvasilově ulici v Karlíně poblíž Invalidovny. Foto archiv

    Nejpočetnější jsou ale nová divadla, vzniklá jako dílčí prostory uvnitř starších budov:  Divadlo v Emauzích, Café Teatr Černá labuť, Palác Akropolis na Žižkově, Divadlo Kolowrat v podkroví Kolovratského paláce naproti Stavovskému divadlu, Klub Lávka, Klub Mlejn, Divadlo Rock Café, divadelní sál inovované Malostranské besedy, Studio Švandova divadla v suterénu téhož, Zkušebna Vinohradského divadla v podkroví, Zkušebna divadla pod Palmovkou, divadlem býval sklepní Řetízek KALD DAMU, Dejvické divadlo (bývalá tělocvična), Divadlo Kalich, Divadlo Kámen v Karlíně, Divadlo Na Jezerce, Divadlo Na prádle, Divadlo Semafor v Dejvicích, Divadlo Ungelt, divadlo Duncan Centre, Divadlo Kalich, Divadlo Dobeška, Divadlo Kámen, Divadlo Mana ve Vršovicích, Divadlo na Rejdišti, Malé Vinohradské divadlo, divadlo U Valšů, Divadlo Hybernia, v Paláci Akropolis, Pidivadlo na Letné (scéna VOŠH), Strašnické divadlo, Divadlo Image v Pařížské, Malé Nosticovo divadlo na Kampě, Lyra Pragensis v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí, a konečně i Vašinkovo Krytové divadlo na Smíchově.

    Nové budovy

    La Fabrika, Komunardů 30, Praha 7. Foto archiv

    Pokud jde o nové samostatné nebo přistavěné budovy, jsou to divadlo Alfréd ve dvoře (cena za architekturu) a Studio Disk ve dvoře DAMU (arch. Karel Hubáček). Započítat sem ovšem musíme i takové budovy, kde se dříve divadlo neprovozovalo a byly přestavěny k divadelním účelům, např. Pyramida v Holešovické tržnici nebo Divadlo Hybernia na Náměstí republiky. Určitý názvoslovný problém s holešovickým klubem, nazvaným La Fabrika. Ne že by nešlo o bývalou tovární budovu, ve které se často hraje divadlo, ale tento způsob jazykové globalizace postrádá jakékoli přirozené zdůvodnění. Všichni čeští návštěvníci sice znají české pojmenování fabrika, ale drtivá většina si určitě není jista, jaký  románský jazyk člen la v tomto případě navozuje a proč (La fabrica by bylo španělsky). Zkuste přesvědčit Katalánce, aby jakékoli kulturní zařízení v Barceloně  pojmenoval španělsky. Nevím, třeba nemám smysl to takový způsob humoru.

    Soubory

    Echt Street Puppets – divadelní soubor sídlící v Praze a specializující se na prezentaci vlastních gignatických mechanických mobilních loutek ve veřejném prostoru. Foto archiv

    Ještě větší překvapení než výčet prostorů, kde všude se dnes v Praze divadlo hraje, přináší pohled na počet profesionálních souborů či skupin. Těch je pochopitelně daleko víc než divadel – míst. Získat přehled i o těch amatérských je obtížné, ale profesionální soubory podchyceny jsou, a to standardní ročenkou Divadlo v České republice 2004-2005 Divadelního ústavu Praha (vyd. 2006, pouze na CD, novější není). Z ročenky vyplývá, že ve sledované sezóně bylo v Praze téměř 120 registrovaných a fungujících profesionálních divadel a divadelních a tanečních skupin.

    Tento seznam není úplný a také nevypovídá nic o umělecké kvalitě produkcí, nehledě k tomu, že nezahrnuje tvorbu amatérů, která komerční profesionály mnohdy kvalitativně překonává. Kvalitu samozřejmě žádná statistika nepodchytí: od inscenací umělecky úspěšných, nebo alespoň o umění poctivě, hledačsky usilujících, jejichž tvůrci právem očekávají podporu z veřejných zdrojů, až po produkce minimalizující riziko diváckého neúspěchu hrou na „jistoty kýče“, tedy naprostou komerci s ambicemi jednostranně ziskovými. I takové divadlo má jistě právo na existenci, ale nikoli na podporu z veřejných prostředků. Neschopnost odborně, zasvěceně odlišit tyto dvě sféry je dlouholetým problémem pražského zastupitelstva, vlastně už předlistopadovým, kdy se ještě ani o zastupitelstvu, ani o komerci v plném slova smyslu nedalo hovořit. Obávám se, že dnes jde do značné míry o úmyslnou neochotu, spojenou s hlubokým nezájmem místo hlubokého pochopení, s korupcí nebo střetem zájmů.

    Kunstbezogen

    Grant byl samozřejmě udělen. Foto archiv

    Naše odborná veřejnost se sice neshodne v mnohém, ale na rozlišení produkce komerční a produkce, která je „kunstbezogen“, se shodne snadno nejméně z devadesáti procent. Ono to není tak těžké, zvážíme-li, že soustavně píšících a publikujících (tedy veřejností průběžně kontrolovaných) divadelních kritiků je Praze maximálně dvacet a jen zcela výjimečně se některý z nich „utrhne“ a zlomí kopí za něco, co je „pod lajnu“, zpravidla tehdy, když je přímo finančně zaangažován. Samozřejmě tím okamžitě sníží svou věrohodnost v divadelním světě, a to se pak dlouho a obtížně napravuje. Tak třeba Jiří P. Kříž (oranžové Právo) jako jeden z týmu magistrátních „hodnotitelů“ jako jediný doporučil před lety udělení několikamilionového čtyřletého grantu naturalizovanému Srbu Todoru Rističovi, Al Caponovi českého loutkářství polistopadové éry. Grant byl samozřejmě udělen, komise komunálních poslanců na toto „alibi“ vysloveně čekala.

    Nebo jinak seriózní Marie Reslová se svého času prakticky zapojila do produkce Excalibur v Ta Fantastice J. Kratochvíla a L. Bílé v režii tehdy hradeckého, dnes brněnského Vladimíra Morávka. Kratochvílova žaloba k EU na město Praha (o rovný přístup k veřejným financím se všemi ostatními pražskými divadly) plynula zřejmě z toho, že pan Kratochvíl má spíše americké než evropské divadelně provozní zkušenosti (původně herec pražské Ypsilonky, emigroval do USA v roce 1980).

    Podpora z veřejných zdrojů

    Národní divadlo zezadu. Foto archiv ND

    Rozlišování komerční a nekomerční produkce (a s ním i diferenciace finanční podpory z veřejných zdrojů) je v celé Evropě nejméně sto let vžitou praxí, jakkoli konkrétní mechanismy jsou v různých zemích různé. Paušalizace, vyjádřená rovnostářským požadavkem dotace na vstupenku, je katastrofálním nesmyslem, který nebere v úvahu nejenom kvalitativní rozdíly, ale dokonce ani rozdíly kvantitativní. Pro komerční provoz jsou výhodnější větší hlediště (nad 800 sedadel), výhodnější je i tzv. sériový provoz (hraje se jen jedna inscenace) oproti repertoárovému.

    Teoreticky je umělecká kritika (jakékoli porotcování či hodnotící grantové komise jsou jen jejím zvláštním případem) záležitostí subjektivní, ale lze prokázat, že při „větších číslech“ je tu značná intersubjektivita. Příklad: Cena Aflréda Radoka za nejlepší inscenaci je u nás udělována již od listopadu 1989. Její generování je neměnné a zcela transparentní: redakce vždy osloví asi šedesát odborníků z celé republiky (tedy zdaleka ne jenom píšící kritiky) a ti zašlou své tipy, přičemž je mohou, ale nemusí stručně zdůvodnit. Tipy se pak jen prostě sečtou a vznikne pořadí. Je to neanonymní, naopak, vše se po vyhlášení výsledků zveřejní v revue Svět a divadlo. Nikdo si proto nedovolí tipovat něco, za čím by si nemohl či nechtěl stát, nikdo nechce mít ostudu. Proti vítězi nikdo nikdy neprotestoval, zesměšnil by se. Divadlo Ta Fantastika mělo za celou tu dobu  jen jediný tip – M. Pavlíček byl v první trojici za hudbu k muzikálu Excalibur. Taková statistika už přece má výpovědní hodnotu!

    Následkem nedostatečného rozlišování v kvalitě produkce je neblahá skutečnost, že námitky některých divadelních podnikatelů mají i jisté racionální jádro. Kupříkladu produkce divadel jako Divadlo na Fidlovačce, Divadlo na Jezerce, Divadlo Ungelt či Divadlo bez zábradlí je, co do umělecké úrovně, s některými tzv. statutárními divadly (obecní divadla se zajištěnou stálou roční dotací) zcela srovnatelná.  Některá ji dokonce vysoce překonávají – bez nároku na úplnost: Dejvické divadlo, Divadlo Orfeus, Ponec, Alfred ve dvoře, Divadlo Archa, Divadlo v Celetné /Kašpar/ či Divadlo Komedie. Automatické dotace měst svým divadlům lze proto z ekonomického hlediska leckdy označit za narušování trhu, nekalou konkurenci, zralou na podání stížnosti k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Je to podobné, jako kdyby bylo ve městě několik pivovarů vařících pivo více-méně téže kvality, ale jeden byl obecní, a tak by měl odpuštěny daně nebo by byl přímo dotován a prodával pak svůj nápoj pod výrobní cenou tzv. dumping.

    Statutární divadla

    Divadlo na Vinohradech – 1938. Repro archiv

    Ale opět: kdyby každé pražské statutární divadlo dejme tomu každých pět let u příležitosti rekonkursu komplexně zhodnotila dejme tomu třináctičlenná, výhradně odborná komise, bylo by tomu možno zabránit. (A ne měnit neúspěšné vedení narychlo až po devíti letech, jako se teď děje v Divadle na Vinohradech.) Musela by ale být průhledně a reprezentativně vygenerovaná z lidí, kteří se problematikou hluboce, soustavně a doložitelně na profesionální úrovni zabývají, svou práci zveřejňují v médiích, takže podléhají průběžné veřejné kontrole. Vyloučena by musela být účast diletujících úředníků, komunálních politiků a osob se střetem zájmů, které se ještě nerozhodly, na které straně „barikády“ stojí, zda jsou to kritici nebo tvůrci.

    Zdeněk Digrin: Divadlo učenců a diplomatů, vyd. Divadelní ústav Praha, 1995. Repro archiv

    Vedle standardní divadelní kritiky pak existují i některá další, objektivnější, nezávislejší a mimopražská kritéria, například pozvání na prestižní divadelní festivaly nebo k zahraničnímu zájezdu.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 15)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,