Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 13/2013)

    Před osmdesáti pěti lety se narodil největší český divadelní teoretik druhé poloviny XX. století Ivo OSOLSOBĚ (* 26. 3. 1928, † 27. 9. 2012).

    Zaměstnán jako dramaturg zpěvohry Státního divadla v Brně (až do důchodu 1989), příležitostný režisér tamtéž, překladatel muzikálových libret. Ze záliby sémiotik, estetik, teoretik a historik divadla. Jediný z českých teoretiků divadla, kteří jsou pravidelně citováni předními osobnostmi světové teorie.

    Vystudoval divadelní vědu a estetiku na FF MU (1947–53). Zabýval se historií a teorií hudebního divadla. Jeho „biblí“ byla Estetika dramatického umění Otakara Zicha (1931). Byl iniciátorem jejího překladu do angličtiny (Samuel Kostomlatský) a s Miroslavem Procházkou editorem jejího kritického vydání (1986).

    Od roku 1970 byl členem exekutivy International Association of Semiotic Studies, od roku 1985 čestným členem Society of Amerika a od roku 1990 též International Association of Visual Semiotics a dalších mezinárodních institucí. V letech 1990–2000 byl prezidentem čs. národního centra International Association of Theatre Critics.

    Na podnět Romana Jakobsona byl v r. 1971 kooptován do exekutivy právě založené Mezinárodní asociace sémiotických studií. R. 1972 s Karlem Palou, Miroslavem Procházkou a Bohumírem Palkem iniciovali zrod Pracovní skupiny pro sémiotickou a matematickou lingvistiku při Čs. kybernetické společnosti, nejdříve v Brně (zde stačilo obnovit Skupinu pro exaktní metody a mezioborové vztahy, založenou Jiřím Levým a zaniklou r. 1967 jeho smrtí), poté i v Praze pod záštitou Prof. Otakara Zicha ml. Aktivně se zúčastnil řady mezinárodních sémiotických setkání (kongresy Miláno, Vídeň, Barcelona – Perpignan, letní školy Tampa, Urbino, Lovaň). Léta 1980–81 strávil jako „fellow“ Nizozemského ústavu pro pokročilá studia ve Wassenaaru, r. 1993 jako stipendista Americké rady učených společností na Graduate School Městské univerzity v New Yorku. Byl čestným členem Americké sémiotické společnosti (1985) a Mezinárodní společnosti pro sémiotiku obrazu (1990). Od r. 1994 byl docentem JAMU. V roce 2001 byl jmenován profesorem v oboru teorie a dějin divadla. Jako a vtipný popularizátor byl spoluautorem série rozhlasových pořadů Tajemství muzikálu (1996).

    Měl jsem to štěstí, měl jsem tu čest.

    Celou druhou polovinu svého života jsem mohl být a byl přítelem Iva Osolsobě. Začalo to vlastně už roku 1972, když jsem skončil studia na FFUK. Kabinet českého divadla (Sovovy mlýny) při Ústavu pro českou a světovou literaturu ČAV (Strahov) chystal jakýsi slovník českých divadelníků. Zveřejnil heslář a vyzval teatrologickou veřejnost k práci.

    Byl jsem frustrovaný topič s doktorátem, který měl fůru volného času a žádnou seberealisaci. Ze zoufalství jsem začal hrát závodně šachy (za Dopravní podniky). Začít psát divadelní kritiky mě tehdy ještě vůbec nenapadlo a psát „to své“, totiž teorii, nebylo kam – revue Divadlo byla zrušena.

    Našel jsem si v hesláři „to své“, postupně napsal (ovšemže zbytečně a téměř zadarmo) hesla Josef Durdík, Otakar Hostinský, Otakar Zich, Max Brod a začal pracovat na hesle Ivo Osolsobě. Objektu svého zájmu jsem napsal o podklady. Rozvinula se čilá korespondence, ve které jsem záhy získal epitheton constans „Milý Biograf“. Slovník vyšuměl do ztracena, resp. byl časem transformován na Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního divadla, chystaný k Roku českého divadla (1983). Vyšel ovšem až pět let po (1988).

    Roku 1974 jsem se odpoutal od kotle a začal pracovat v Ústředí uměleckých řemesel (s odkazem na malé rigorosum z estetiky) a v tomto oboru postupně i publikovat. A po čase i o divadle. Divadelním kritikem ze zoufalství, z nemožnosti být vědcem – teoretikem. Občas jsem psal i o Divadle na provázku, zajížděl do Brna a seznámil se s I. O. osobně. To už jsem dávno nebyl v korespondenci „Milý biograf“, ale stal jsem se „Milým kolegou“.

    Kromě puzení k teorii divadla měli jsme s panem doktorem – vykat jsme si nikdy nepřestali – společné mnohé další. Jeho bratr byl za války, stejně jako můj otec, v zahraniční armádě v Británii – on ovšem v emigraci zůstal. Jiří Osolsobě (1918–1975) byl zahraniční letec RAF a autor válečných vzpomínek Zbylo nás devět (napsány 1947, vyšly 1988), které jsem jako recenzent notně oslavil.

    Osolsoběho tatínek učil na brněnské technice mého tchána, prof. ing. V. Zajíce (1917, od roku 1968 s celou rodinou v kanadském exilu). Příbuzní v nepovoleném západním „zarubeži“, to byl po celou Čtvrtou republiku (1948 – 89) letech dost nemilý škraloup na „kádrovém profilu“ pro něj i pro mne.

    Shodli jsme se samozřejmě i na lásce k hudebnímu divadlu, operetě i muzikálu. (Jako teenager jsem měl kamaráda, jehož tatínek byl komunisty zahnán k práci kulisáka Karlíně; dostávali jsme volňásky a já tak byl mezi spolužáky bílá vrána, či černá ovce, která znala lépe hudbu operetní než rockovou.) Proto jsem se nijak nezdráhal, když mě tehdejší divadelní redaktor Tvorby, „Lunochod“ Miloš Vojta vyzval, abych jel (na účet listu) do Brna a napsal recenzi z obou čs. premiér Kabaretu (v tom druhém obsazení hrála jeho neteř, v prvním excelovala „česká Liza Minelli“ Eva Veškrnová). Dramaturgem, překladatelem, ale i úspěšným režisérem byl I. Osolsobě a já s radostí napsal kritiku Politický muzikál (Tvorba 1978, 8). Po premiéře mě vzal I. O. do blízkého hotelu Opera, kam pozval svého přítele Oldřicha Nového. Obrovský zážitek: osmdesátiletý mistr suverénně zanalyzoval představení v jeho kladech i záporech a navrhl řadu vylepšení. Okamžitě nám bylo jasno: Kabaret měl režírovat on!

    Teorie divadla se u nás tehdy nikde nedělala (v letech 1967 – 72 jsem za studií na Katedře divadelní vědy FFUK neslyšel jedinou přednášku z teorie divadla, jenom jedna jediná – historika Jana Kopeckého – se teorie částečně týkala). Mezi mnou a „Ivošem“ se rozvinula na toto téma intenzívní korespondence. Psal dlouhé, čistě teoretické dopisy, řádkování 1, od kraje do kraje, jsou to desítky a desítky stránek. Já odpovídal rovněž dlouze, často v bouřlivých polemikách. Pro mne byl „genus proximum“ pojmu divadlo pojem umění, kdežto jemu pojem komunikace (o umění prohlašoval, že jej ani trochu nezajímá).

    Nakonec jsme se ale vždy souhlasně sešli na poli jménem sémiotika (sémiologie). Po listopadu vyšla knižně jeho zásadní studie Mnoho povyku pro sémiotiku (1992), kterou jsem na cca 25 stránkách recenzoval v Divadelní revui IV, 1993, 2 (Světlo za trnitou houštinou).

    V květnu 1976 jsem s tuctem přátel založil, resp. obnovil Societas incognitorum eruditorum /in terris austriacis – původně 1746-52/, která na bázi hravé mystifikace vyvíjela intenzívní činnost, včetně vydávání samizdatového měsíčníku Acta Incognitorum (nepřetržitě až do konce roku 1988, dnes v Libri Prohibiti J. Gruntoráda). Mezi zakládajícími členy byli mj. i filmový historik a kritik Jiří Cieslar se svou budoucí chotí Evou Frídovou, dcerou filmového historika Myrtila Frídy), historik Jan Hozák (dodnes v Národní technickém muzeu), později vstoupili např. Odilo I. Štampach (dnes religionista), kunsthistorička Marie Černá (Judlová, Klimešová), ke konci i Jaroslav Etlík.

    Společnost se na svých pravidelných přednáškových „salonech“ – každý druhý pátek – seznamovala i s pozvanými osobnostmi z řad starší generace, některým bylo nabídnuto i čestné členství. Mezi prvními byli Jan Vladislav, Myrtil Frída, Ivan Vyskočil, Ota Roubínek a Ivo Osolsobě. Při té příležitosti proslovil každý „vstupní přednášku“, která pak „vyšla“ v měsíčníku.

    Ivo Osolsobě u toho ale, na rozdíl od ostatních nezůstal a publikoval v našem samizdatu i dál. A tak v něm vyšly český překlad německé předmluvy Olega Suse k německému reprintu Zichovy Estetiky dramatického umění, Osolsoběho rozsáhlá polemika s ním (1986), české překlady Osolsoběho cizojazyčných studií (např. z francouzštiny – překládala romanistka Alena Bahníková, prof. Jazykové školy v Praze).

    Byl jsem nadšeným fandou Pospíšilova Dětského studia Divadla na Provázku, kde hrál, mj. Osolsoběho syn Petr (*1962); v Bramborovém dni na kontrabas. Dnes profesor FF MU, filosof a estetik.

    K I. Osolsoběmu jsem přišel až po studiích a tak, bohužel, nebyl mým učitelem. Byl to starší kolega a hlavně – byl to PŘÍTEL, dlouho jediný, kterého jsem mezi teatrology měl. Naše bohaté soukromé teoretizování došlo nakonec i praktického naplnění, a to Osolsoběho hesly ve slovníku Základní pojmy divadla (2004), jejichž jsem byl redaktorem a místy i spoluautorem (český muzikál). Se žádným z těch čtyřiceti autorů slovníku jsem se tolik nenakorespondoval, ale výsledek stojí za to: hesla podepsaná io jsou brilantní!


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 13/2013)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,