Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 11/2013)

    K historii České republiky III

    Předválečné, válečné i poválečné paralely historie Česka a Palestiny, resp. ČR a státu Izrael

    Pozdrav ze Sudet. Repro archiv

    Nejde o to, kde kdy žilo jaké etnikum a v jaké promíšenosti s jinými, to je historicky nedosti prokazatelné. Podstatné je „historické právo“, tedy  jakému subjektu  v historické (doložitelné)  minulosti které území patřilo.

    Sudety byly odjakživa součástí českého státu, ať už tam kdy žil kdokoli: patřily k zemím „české koruny“. Podobně Palestina, „země zaslíbená“, patřila po staletí židovským královstvím, ať už tam žil kdokoli.

    Území tzv. Sudet bylo již za přemyslovského knížectví a zvláště pak za českého království vždycky součástí českého státu (pouze Chebsko připojil až Jan Lucemburský) – dokud český stát samostatně existoval. K zemím „české koruny“ patřily samozřejmě i pak.

    „Sudety“ byly vždy součástí českého státu – tedy od chvíle, kdy se z pohraničního hvozdu staly obydleným územím. Do té doby přesné vedení hranice nikoho nezajímalo. Původně byly osídleny velice řídce, snad Čechy. Na pozvání přemyslovských panovníků začali přicházet němečtí kolonisté a někdy od 13. století tam byla zřejmě Němců většina. Sudetští Němci byli poddanými českého krále nebo moravského markraběte a území, kde žili, bylo součástí příslušného státního celku. A tak to zůstalo i poté, co se české země staly součástí habsburského soustátí. V roce 1918 se změnilo jen to, že se nástupnickým státem Království českého a Markrabství moravského  stala Československá republika. Sudetští Němci se z poddaných krále/makraběte stali občany republiky. Území (nejen) jimi obývané se stalo součástí téže republiky. Nikdy (až na období mezi Mnichovem a koncem války)  žádnému jinému státu nepatřilo, takže se nic z tohoto hlediska nezměnilo.

    Němci žili ovšem i mnohde jinde v českém království. Řada Němců byla mezi kněžími a církevní hierarchií, byli i mezi členy řemeslnických cechů a konečně byli i u dvora – čeští panovníci se ženili z politických i ekonomických důvodů většinou z Němkami, a ty nepřicházely samy. Už takzvaného Dalimila to dost štvalo.

    Bohemia, Giovanni Iacomo Rossi, 1691. Repro archiv

    Před třicetiletou válkou Němci, luteráni i katolíci České království v podstatě ovládli. Po ní zůstali už pouze katolíci, češti (i němečtí) nekatolíci museli odejít. Český národ  v následujících staletích málem zanikl, na čemž se podepsaly i josefínské germanizační reformy. Během 19. století však proběhlo zázračné národní obrození a na jeho konci byl na dvojnárodnostním území Čech a Moravy (ponecháme-li stranou Židy, kteří se nejméně z poloviny hlásili k německé národnosti) vedle menšinových Němců i plně emancipovaný moderní český národ se všemi standardními náležitostmi: kulturou, včetně jazyka, školami, médii včetně divadel, knih a časopisů, s uměním a uměleckými organizacemi, s množstvím národních organisací jako Sokol; započato bylo už i s úsilím o samostatnou českou reprezentací na Olympijských hrách.

    /V roce 1912 Český olympijský výbor vyslal 45 českých sportovců, největší zastoupení měli šermíři (14) atleti (11) a tenisté (9). Po protestech vídeňské vlády česká výprava při zahajovacím ceremoniálu kráčela za vlajkou s rakousko-uherským orlem a tabulkou Autriche-Tchéques, ale pod červenobílým praporem s českým lvem. Družstvo šavlistů získalo čtvrté místo; v tenise podobně uspěli Ladislav Žemla v dvouhře a spolu s Jaroslavem Justem i ve čtyřhře./

    Za I. světové války byli Češi sice odváděni do armády Rakouska-Uherska, ale jednotky vytvořené na územích dohodových mocností z dobrovolně se přihlásivších emigrantů a posléze i ze zajatců – zahraniční vojsko, pojmenované až po válce souhrnně Československé legie –  bojovaly na vítězné protiněmecké straně.

    Po I. světové válce byl historický český stát obnoven a rozšířen na Československo, tedy o území se Slováky a Rusíny (a také s Maďary, karpatskými Němci a slovenskými a východňárskými Židy).  Sudety přirozeně zůstaly součástí tohoto státu. Sudetským, ale ani jiným českým Němcům se to přirozeně nelíbilo, a proto vytvořili čtyři německé „provincie“, které pod Wilsonovským heslem „národní sebeurčení“ vyhlásily autonomii. Češi a Slováci, účelově prohlášení za jediný „národ československý“, kteří se do té doby Wilsonovským heslem oháněli také, uplatnili najednou jako vyšší „právo historické“, poslali na demonstranty armádu, a ta jich několik zastřelila.

    Sudetští Němci samostatnost nezískali. Stali se ale – proti své vůli – občany  demokratického státu. Někteří raději odešli (nejčastěji do Rakouska) – nikdo jim samozřejmě nebránil, mohli si s sebou vzít i veškerý majetek, popř. peníze stržené za prodej nemovitostí –  ale mnozí z nich demokracii dosud nebývalou začali využívat. Začali bojovat za „právo na národní sebeurčení“ demokratickými prostředky. Jejich separatistická Henleinova strana získala ve volbách roku 1935 nejvíc hlasů ze všech čs. stran (15,2%, druzí byli agrárníci – 14, 3%). Byla ovšem zatlačena do opozice koalicí stran českých a slovenských.

    Repro archiv

    V roce 1938 se většina sudetských Němců přidala na stranu německé (ale i rakouské) nacistické diktatury a ztotožnila se s ní. Po Mnichovu vypukly tři „malé odsuny – vyhnání“:

    1. Nejdříve museli utéci menšinoví Češi do vnitrozemí. Kdo neutekl, byl perzekvován, místy i lynčován. Pravda, několik sedláků i s rodinami první „divoké začlenění do Říše“ přežilo. Ti tam pak celkem v klidu dožili konce války jako „občané Protektorátu, trvale žijící na území Říše“. Byli trpěni, protože vytvářeli potraviny pro Říši. Jejich synové nemuseli rukovat do Wehrmachtu, což vyvolávalo závist a další nenávist německých sousedů.

    2. Potom byli„odsunuti“ do koncentráků sudetoněmečtí komunisté, sociální demokraté a další antinacisté (někteří katolíci, některá liberální inteligence).

    3. Konečně byli na smrt „odsunuti“ všichni Židé – pokud nestačili včas utéci. Jejich majetek byl arizován.

    Zůstali pouze loyální (alespoň navenek) občané Říše, z nichž mnozí po březnu 1939 pomáhali okupovat zbytek Česka: dávali se do služeb policie a dalších  protektorátních složek, využívali znalosti prostředí a jazyka, podíleli se na zatýkání a další persekuci Čechů i Židů, arizovali židovské podniky (Češi naštěstí, na rozdíl od Slováků, arizovat nesměli). Čeští Němci se většinově ztotožnili (opakuji: ne všichni) s nacistickým Německem, v jehož dlouhodobém plánu bylo Čechy vyhladit.

    Začala válka, ve které mnozí Češi bojovali proti německým nacistům (naopak němečtí antinacisté tvořili úplně první osazenstvo koncentráků). Německo tu válku prohrálo. Vítězní Češi bez rozlišování, „kolektivním trestem“, vyhnali z Česka téměř všechny Němce. Sudety (to byla v tu dobu de facto prázdná země) se staly Čechy „okupovaná území německé Říše“. Vyhnaní Němci to tak rozhodně chápali a mnozí jejich potomci to tak chápou dodnes.

    Podle dnešního chápání lidských práv Češi neměli právo šmahem všechny Němce vyhnat, jakkoli šlo o občany nepřátelského okupanta – Říše. (Srov. předvolební diskusi K. Schwarzenberg – M. Zeman.) Pokud neuznávali Mnichovskou dohodu, měli neuznat i tu změnu občanství (ne vždy dobrovolnou). Pak ovšem by měli právo ty Němce, kteří se, jakožto čs. občané, dopustili vlastizrady a navíc mnohdy i zločinů proti lidskosti na Češích, antinacistech a Židech, prostě kolaborace se zločinnou okupační mocností, postavit před soudy. To je ovšem pouhá teorie, protože je sporné, zda to vůbec bylo při tom množství – cca 3 miliony lidí –  technicky možné.

    Vylidněná „okupovaná území Říše“ – Sudety, začali Češi postupně osídlovat. Zabydlovali stávající a začali stavět i nové domy – pro Čechy samozřejmě, např. pro Volyňské Čechy, navrátilce ze SSSR. Vyhnaní Němci to z Rakouska a ze SRN sledovali s nelibostí, nelíbí se jim to dodnes a dodnes si na to stěžují. Dlouho se jich NSR a Rakousko zastávaly, dnes už moc ne. V každém případě je ale u sebe integrovaly, nenechaly je hnít v utečeneckých lágrech. Z hlediska dnešního chápání lidských práv jsou ale Sudety dodnes „sporná území“.

    Palestina

    Palaestina in XII Tribus divisa cum Terris Adiacentibus… (mapa Svaté země Palestina, 1750)

    Analogie se situací v bývalém britském mandátu Palestina je do očí bijící. Po tisíce let tam žili Židé, měli tam své státy, svá království. Pak území dobyli Římané, a Židé začali utíkat do diaspory. Počátkem středověku území dobyli mohamedáni a další Židé utíkali do diaspory. Za křižáckých válek byli zbylí Židé masově vražděni křižáky (např. při dobytí Jeruzaléma). Další Židé utíkali do diaspory. Pak celé území opět dobyli mohamedáni a přeživší Židé opět utíkali do ciziny. Mohamedáni, naposledy Turci, okupovali Palestinu až do I. sv. války.

    Potom ji začala, jako své mandátní území, spravovat Velká Británie. To už se tam ale od konce 19. století stěhovali sionisté, kteří si od Turků a Arabů KUPOVALI pozemky a stavěli domy a vesnice. Začali – na KOUPENÉM POZEMKU – stavět i Tel-Aviv. Arabům se to nelíbilo, a začali terorizovat jak nově příchozí, tak i starousedlé Židy (úplně „judenrein“ nebyla Palestina, včetně Jeruzaléma, nikdy), tak i Araby, kteří prodávali své pozemky či domy Židům. Některé za to i zabíjeli (a na tzv. palestinských územích tak činí dodnes).

    To se ovšem zase nelíbilo Britům, kteří ctili soukromé vlastnictví. Stejně jako v Británii měl každý vlastnit a svobodně obývat tu nemovitost, která mu ze zákona patřila, pokud jí nabyl legálně, např. koupí. Arabové (i ti v okolí) zareagovali tím, že se – podobně jako většina českých Němců – pokusili za války přidat k Hitlerovi.

    Po II. sv. válce začalo být jasné, že oba národy, PROMÍŠENĚ OBÝVAJÍCÍ PALESTINU (Češi s Němci v Česku tolik promíšeni nebyli), se navzájem nesnesou, a že každý musí mít svůj vlastní stát (ačkoli palestinští Arabové jej vlastně měli – bylo to Jordánsko). Teoreticky to vyřešilo VS OSN, když na podzim 1947 odhlasovalo vznik arabského a židovského státu na území Palestiny a narýsovalo jejich PŘESNÉ HRANICE. Britové Palestinu s ulehčením v květnu 1948 opustili.

    The United Nations Special Commission on Palestine (UNSCOP) recommended that Palestine be divided into an Arab state and a Jewish state. The commission called for Jerusalem to be put under international administration The UN General Assembly adopted this plan on Nov. 29, 1947 as UN Resolution (GA 181). The plan for „partition with economic union“ divided the land into several cantons. Both the Jewish state and the Arab state had 3 cantons each that touched each other south of Nazareth and near Gaza. The borders of this plan are shown in the map. Repro archiv

    Židé uposlechli rozhodnutí VS OSN a v hranicích, jež jim byly určeny, vyhlásili 15. V. 1948 stát Izrael. Na jeho území žilo samozřejmě i mnoho Arabů, ale nikdo je sebeméně nevyháněl, stali se plnoprávnými občany Izraele. V zápětí byl ale nový stát napaden všemi svými sousedy: Egyptem a Jordánskem (-království), Sýrií, Libanonem; navíc i Irákem.

    V tuto kritickou chvíli se Palestinci zachovali zcela analogicky se sudetskými Němci po Mnichovu: přidali se na stranu agresorů. Nikdo je odnikud nevyháněl. Je známo, že např. v Haifě Židé přímo přemlouvali tamější arabské vůdce, ať Arabové neodcházejí (také proto, že doufali, že Haifa, napůl obývaná Araby, nebude s ohledem na to útočníky bombardována), ale nebylo to nic platné: Arabové z území Izraele houfně utíkali pod argumentem emisarů útočících armád: Bombardování ani dělostřelba si nevybírají; utečte, my to dobudeme, Židy vyženeme a vy se za pár dní vrátíte domů a zaberete si i majetek vyhnaných nebo zabitých Židů. Jak emisaři řekli, tak izraelští Arabové většinově udělali. Místo „mírového spolužití“ s Židy raději společně s 5 arabskými státy na Izrael zaútočili s cílem jej zničit.

    Židé ale válku vyhráli, a oni se už nikdy nemohli vrátit. Samostatnost prohráli i mimoizraelští palestinští Arabové – jejich území, tzv. Západní břeh a Gaza, se stalo součástí Jordánska.

    Tohle se v roce 1967 opakovalo v bleděmodrém. V šestidenní válce bojovaly proti Izraeli tytéž státy (posíleny navíc několika brigádami z Maroka). Též neizraelská  Palestina – ještě stále součástí Jordánska (Předjordánsko). Je nevyvratitelně dokázáno, že Izrael nejenom varoval, ale přímo prosil krále Jordánska, aby se k válce nepřipojoval, aby na Izrael nezaútočil – pokud vím, nikdo  z arabské strany se to dodnes ani nezkusil popřít.

    Nebylo to nic platné, jordánská tanková vojska vtrhla do Izraele a zamířila  i k Jeruzalému, jehož východní část Jordánsku patřila. Jeruzalémská jordánská posádka zahájila boj proti západnímu (izraelskému) Jeruzalému. Palestinští Arabové – de facto Jordánci – kteří zahájili organizovaný boj proti Izraeli, vytvořili několik divizí.

    Do šesti dnů byly všechny arabské armády poraženy. Výsledek: Izrael obsadil Předjordánsko, tedy historickou Judeu, historické území židovských  království, území biblických měst jako východní Jeruzalém, Betlém, Jericho ad. To jsou dnes ta tzv. „okupovaná území“.

    Na rozdíl od Čechů, kteří když na Němcích znovu dobyli Sudety, tak je odsunuli-vyhnali, Židé Araby (Jordánce?, Palestince?) nevyhnali. Nechali je tam, kde byli i před šestidenní válkou. Ovšem na těch neobydlených místech Západního břehu, která byla zcela pustá a neúrodná, začali zakládat osady a začali tam stavět domy – pro Židy. V Jeruzalémě začali Židé od Arabů kupovat domy; někteří jim je opravdu prodali (a pak rychle utekli, aby je souvěrci nezavraždili).

    Repro archiv

    Krátce:  Sudety, stejně jako  dnešní mimoizraelská Palestina, jsou „sporná území“ pouze v tom smyslu, že  Sudety byly po staletí většinově obydleny Němci a Palestina byla po staletí většinově obydlena Araby. Němci byli vyhnáni, Arabové ne, ačkoli se na pokusu vyhladit Židy podíleli jejich vůdci úplně stejně, jako se vůdci Němců podíleli na pokusu vyhladit Čechy. Češi dnes staví v Sudetech domy pro Čechy. Židé stavějí v Palestině domy pro Židy.

    Takže: Jaká „okupovaná území“ v Palestině? Jsou území původně židovská, stejně, jako jsou „okupované Sudety“ území původně česká. PRINCIPIÁLNÍ ROZDÍL ZDE NENÍ!

    Zeď nářků. FOTO archiv

    Stoický klid, s jakým světová veřejnost už po celá léta naslouchá válečnickým tónům mulláhovského režimu z Teheránu, že „hanebná skvrna Izraele musí zmizet z mapy“, je s to naladit Izrael ke kompromisu stejně málo jako to, co nedávno o svých záměrech prohlásili syrští salafité: Až dobudeme Damašek, potáhneme na Tel Aviv! Jiné tóny nezaznívají ani ve výrocích egyptského prezidenta Mursího nebo palestinského prezidenta Abbáse, ani v učebním programu palestinských škol. Turecký premiér Erdogan se teď vyslovil jasně: Sionismus (hnutí za existenci státu Izrael) je zločin proti lidskosti. Jinými slovy: Izrael musí být zničen. Mezi všemi národy na světě jediní Židé nemají právo na vlastní stát, byť je veliký jen jako Morava a většinu tvoří poušť a holé skály.

    Izrael nemůže zavírat oči před skutečností, že pro islám je zásadním problémem židovská suverenita, i kdyby se týkala sebemenšího kousku „islámské půdy“. Demokraticky oprávněné vítězné tažení islamistů v rámci „arabského jara“ má velice konkrétní účinky na izraelskou existenciální orientaci. Svobodně demokratické právní uspořádání podle západních měřítek nikde v arabském světě nelze identifikovat ani v náznacích. Smutnou skutečností zůstává, že veškerá území, ze kterých Izrael ustoupil, se stala ohniska teroru: Sinaj, jižní Libanon i pásmo Gazy. A jak by to dnes, za běsnící občanské války, asi vypadalo na severních hranicích Izraele, kdyby byl v devadesátých letech kvůli míru se Sýrií postoupil Golanské výšiny Assádovu režimu?

    Je na čase, aby si národy euroamerické civilizace uvědomily, kdo je jim svým společenským uspořádáním bližší, zda Izrael nebo Palestinci a arabské státy okolo. Aby si uvědomily, že Izrael, přes všechny vazby na antickou minulost židovských království, vytvořili především EVROPŠTÍ ŽIDÉ k obrazu svému, tedy k obrazu evropské liberální demokracie (krajně poměrný volební systém, naprostá občanská svoboda, rovnost všech před zákonem, emancipace žen atd.).

    Je třeba přestat se oportunisticky dívat na to, kdo má naftu, přestat se zbabělým mnichovanstvím, appeacementem („usmiřováním“ agresorů) a strachem z islamistů. „Mnichovanství“ je v izraelském politickém diskursu tak běžným pojmem, že jej užívají i ti, kteří málem nevědí, že nějaké Československo kdy existovalo. Ne náhodou jsme byli z celé EU jediní, kteří v OSN hlasovali proti přiznání suverenity Palestině – a pak že se v EU nesvéprávně „rozpouštíme“!

    Je třeba postavit se jednoznačně za NAŠI CIVILIZACI, jejímž je na Blízkém východě reprezentantem Izrael! Podpořit VŠECHNY SKUTEČNÉ ARABSKÉ DEMOKRATY, jakkoli jsou, zdá se, zatím v menšině. V PALESTINĚ SE BOJUJE ZA EVROPU!

    /Veřejná diskuse není otevřena. Kdo chce, může posílat soukromé maily autorovi./


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 11/2013)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,