Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 1)

    V úterý 3. ledna v časných ranních hodinách zemřel Josef Škvorecký. Co o něm rychle napsat, jak na tuto zprávu zareagovat? Odešel nylonový věk…

    Převzali jsme (bez překladu) nejprve agenturní zprávu Reuters a obsáhlý – u nás nepublikovaný – rozhovor s Johnem Glusmannem: Adieu Danny Smiřický. Nyní nám přišel „memoárfejeton“ Petra Pavlovského, ve kterém rekapituluje svůj vztah k Josefu Škvoreckému a jeho nakladatelství. Jelikož s Petrem Pavlovským jsme na začátek roku chystali na i-DN otevřít i jeho blog, rozhodli jsme se tento jeho text zavěsit jako úvodní díl. Další (a po čase i tento) najdete vždy na straně blog DN.

    Můj život se Sixty-Eight Publishers Corp.

    Memoárfejeton

    Začít nutno, jak jinak, na jaře 1968. V dubnu uzavírá  čtyřiačtyřicetiletý JOSEF ŠKVORECKÝ se socialistickým nakladatelstvím Čs. spisovatel smlouvu na vydání rukopisu Tankový  prapor.

    V téže době, jako čtyřiadvacetiletý student prvního ročníku Katedry divadelní vědy na FFUK v Praze, uzavírám také „dohodu“, a to s dvacetiletou studentkou druhého ročníku romanistiky tamtéž: v září se vezmeme.

    Moje minulost „manuála“, od roku 1960, kdy jsem byl vyloučen ze všech středních škol v ČSR , konkrétně z tzv. Laguarďáku, později letenské dvanáctiletky Nad štolou (srov. I. Dousková: Oněgin byl Rusák) byla ovšem krajně odrazující. Ne náhodou jsem měl za svými vrstevníky – ročníkem 1944 – pětileté zpoždění: oni už na vysokých školách na podzim roku  1967 absolvovali, kdežto já jsem teprve studovat začal. (Ovšem měl jsem již odkroucenou povinnou základní vojenskou službu, zatímco mé vrstevníky ještě čekala roční postvysokošloská vojna.)

    1968, srpen: přichází „bratrská pomoc“. Rodiče a bratr mé snoubenky odcházejí do kanadského exilu. My ale „jak řekli, tak udělali“: v letenském „dřevníku“ – ONV Prahy 7 v provizorní protektorátní přízemní budově, sloužící ještě roku 1991 jako středisko kuponové privatizace – uskutečňujeme naplánovanou svatbu.

    1969, léto: Škvorečtí odcházejí do amerického exilu. I my dva jsme v pokušení, hlavně během třínedělních prázdnin, trávených s mojí rodinou v Itálii. Při  návratu přes NSR zjišťujeme, že Mnichovská universita nabízí Čechům vysokoškolská stipendia,  i na romanistiku, ale také na obor Theaterwissenschaft, dokonce uznává ročníky uzavřené na FFUK, moje žena má už dva! Jenomže já prakticky neumím vůbec německy a moje žena, ačkoli z němčiny maturovala,odmítá exil principielně („já jsem tady doma, ať odejdou oni“).

    1970, listopad: J. Škvorecký, toho času již pedagog torontské university, dostává dopis od básníka a ředitele nakl. Čs. spisovatel Ivana Skály, že Tankový prapor nakladatelství  nevydá.

    1971, listopad:  Zdena Salivarová, už třináct let Škvorecká, dcera pražského nakladatele a knihkupce Jaroslava Salivara (1902–1969), zakládá vydáním Tankového praporu nakladatelství Sixty-Eight Publishers Corp.

    1972: Absolvuji prací Česká teorie divadla u Durdíka, Hostinského a Zicha. Moji kolegové si hledají a nacházejí místa , ale mně nabízí normalizační šéf katedry, prof. ing. arch. Miroslav Kouřil, místo interního aspiranta.

    1973, leden: Dostávám písemné sdělení z děkanátu, že na aspiranturu nejsem přijat, „vzhledem k tomu, že neodpovídáte požadavkům, kladeným na interního aspiranta.“ (19.I. 1973, doc. PhDr. František Mužík, CSc., proděkan pro vědeckou práci.)  M. Kouřil mi vysvětluje, že příčina je v tom, že nemám žádnou praxi, že jsem čerstvým absolventem (v podmínkách konkursu se o praxi nic nepravilo)

    1973, únor: 5. II. píši s. Mužíkovi  odvolání. Zdůrazňuji v něm:

    – od 16 let jsem byl postupně 4 roky dělníkem v ČKD Sokolovo, pak vojákem ZVS a další rok topenářem v OPBH Praha 3;

    – teprve v 23 letech věku jsem maturoval, a to na večerní střední škole pro pracující (Wilhelma Piecka 1, dnes arcibiskupské gymnázium);

    – od prvního roku studia jsem  externě pracoval jako statista v činohře ND, zúčastnil se zkoušek a téměř všech repríz více než 15 inscenací; získal jsem při tom zkušenosti, které bych stěží mohl získat kupř. po dvouleté praxi lektora, dramaturga či asistenta v oblastním divadle nebo redaktora v novinách (běžná nástupní místa absolventů KDV)

    – bude mi 29 let, z toho 7 let jsem měl statut dělník.

    1973, únor: 23. II. mi píše proděkan Mužík: „…trváme na původním našem  rozhodnutí a nevyhovujeme vašemu odvolání, a to pro malou politickou angažovanost.“

    Audience u soudruha děkana: Co míníte, spectabilis, malou politickou angažovaností? Nestačí, že jsem od šestnácti let nepřetržitě členem ROH? Který absolvent FFUK má takovýto „třídní profil“? Odpověď: Vy jste ale nevstoupil ani do SSM, natož do KSČ! Replika: Je mi skoro 29 let, jaký SSM? Odpověď: Tak tedy do KSČ! Replika: Dodnes mě tam nikdo nepozval! Atd., atp., ad infinitum.

    Začínám hledat práci, ale vše je již obsazeno, nehledě k tomu, že jakmile v kádrovém dotazníku vyplním rubriku příbuzní v zahraničí – bez souhlasu ČSSR, přestávají se se mnou kdekoli bavit. Je to absurdní, jsem trestán za, na způsob pana profesora Klause řečeno, „neemigraci“. Moje žena zatím učí, ale já mám nesmazatelnou „kádrovou skvrnu“. Za každý mravný skutek musí zřejmě následovat spravedlivý trest.

    V Kanadě se zatím má nakladatelství Sixty-Eight Publishers čile k světu, hlásí se četní exiloví abonenti. Mezi nimi je i rodina mé ženy, kupují téměř každý titul, některé i víckrát – dárky. Nám je ovšem  neposílají, nedostali bychom je!

    1973, podzim: konečně získávám zaměstnání (OZAP Praha), je to obligátní místo disidentů (kterým ovšem nejsem) – topič. Při přijímání se oháním svým posledním předstudijním zaměstnáním, topenář;

    1973, podzim: jednoho časného, temného listopadového rána, zatímco zatápím pod oběma kotli,  přijíždí náklaďák vrchovatě  naložený koksem. Pásový dopravník má rozbitý, a tak fůru sklápí na betonový dvorek nad okénky kotelny a odjíždí. Dvorek je do výše pasu plný, neprůchodný; dělníci budou chodit na šestou. Navíc mám v 9 hodin dělat na FFUK rigorosní zkoušky.

    Avšak: já jsem v letech 1960 – 68 provozoval na tehdy vrcholové úrovni  zápas řecko-římský a volný styl; ještě po promoci jsem jednu sezónu bez jediné porážky zápasil II.ligu  za Vršovice. Kondice tu tedy ještě byla.

    Nastal boj s časem. V šest hodin je třetina koksu dole, k vrátnici lze projít. V osm je dvůr prázdný. Nakládám oba kotle vrchovatě, teď vydrží 6 hodin bez přikládání. Odcházím  domů, sprcha, snídaně a jízda bicyklem na „náměstí okupačních armád“.

    „Malá ríga“ z marxistické filosofie a z estetiky a obecné teorie umění proběhla hladce, u velkého z teatrologie se tvrdě střetám s prof. ing. arch. Miroslavem Kouřilem na téma, co ještě je a co už není divadlo. Létají jiskry. Až po letech jsem pochopil, že on měl vlastně pravdu (divadlo v širším slova smyslu je každé umění, při kterém dochází ke zpětné komunikaci – kontaktu – mezi tvůrci a konzumenty); bohužel ji neuměl dobře a přesvědčivě formulovat, a proto trvám na svém příkladu: W. Matuška, zpívající lidem v Lucerně, není divadlo. Trvalo mi 32 let, než jsem se teoreticky pokusil dokázat, že i tohle divadlo je a vetknul tuto tezi do svého životního díla, Teatrologického slovníku (2004).

    V montrealském bytě manželčiných rodičů je už pěkná knihovnička z produkce Sixty-Eight Publishers, tchán a tchýně se se Škvoreckými setkali i osobně, v rámci exilového života; tchán se stává starostou montrealského Sokola.

    1974, březen: Poštou mi přichází od našeho rodinného přítele, jednoho z prvních signatářů Charty 77, Jana Vladislava, ručně psaná gratulace k získání doktorátu. …Tím cennější, tím větší smysl má ten Váš titul, který u tolika jiných neznamená než kousek papíru (27.III.). Ano, vystačil mi do dneška.

    1977: Nakladatelství Sixty-Eight Publishers, do té doby soukromý majetek manželů Škvoreckých, je transformováno na „non profit company“, podporovanou i nově vzniklou firmou Prague Typesetting, která se specializovala především na přípravu neanglických textů, později i jejich tisk.

    1986, léto: Dostali jsme nějakým zázrakem výjezdní doložky k cestě do Montrealu za ovdovělým tchánem.  Návštěva přítele v Torontu. Jdeme se podívat na dům Sixty-Eight Publishers, za výlohou je obrovský olej, na něm J. Š. v křesle, s kočkou na klíně. Roku 1984 dostal cenu guvernéra Kanady (reprezentant britské koruny) za  anglickou verzi Příběhu inženýra lidských duší (česky 1977) jakožto nejlepšího kanadského románu roku. Vejít dovnitř se bojíme, předpokládáme, že dům je našimi „orgány“ sledován, popř. i filmován; kromě toho bychom jistě obtěžovali.

    Cesta autobusem Greyhound z Montrealu do N. Y. Krajina je… nevím jaká, neustále čteme a čteme. Na páteční cestě jakbysmet.

    Pakujeme zavazadla k odletu. Vézt či nevézt, to je oč tu běží! Dvě veliké tašky jsou naplněny knihami Sixty-Eight Publishers, zakrytými špinavým prádlem. Žena si navěšuje nápadné suvenýrové náušnice z levného zlata.

    Celní kontrola na budoucím Letišti Václava Havla: Máte, mladá paní, ty náušnice v celním prohlášení? – Samozřejmě! Vzadu se hrbím já pod tíhou zavazadel. Oryngle se prostě líbí. Vycházím od přepážky zbrocen potem, ne ale kvůli váze pašované spisby.

    1990, březen: Po úspěchu v konkursu nastupuji jako „teprve šestačtyřicetiletý odborný asistent“ na Katedru divadelní a filmové vědy FFUK, přijímá mě kdysi oficiální oponent mé diplomové práce, stávající šéf katedry a děkan FFUK, prof. dr. František Černý.

    1990, květen: V Památníku národního písemnictví byla otevřena výstava k dějinám torontského nakladatelství.

    1991, jaro: Nakladatelství Sixty-Eight Publishers ohlásilo v Kanadě „ročník na rozloučenou“ sestavený v intencích jeho programu převážně z titulů, napsaných ještě před listopadem 1989. Mám za sebou zimní semestr školního roku 1990/91, učím se učit.

    1993, leden: Nakladatelství Sixty-Eight Publishers vydává svůj poslední, 227. titul, sborník Zdeny Salivarové -Škvorecké Osočení. Dopisy lidí ze seznamu. Tři oznámené knížky nevyšly, nakladatelství vydalo celkem 224 titulů.

    1994, květen: Nakladatelství ukončilo činnost.

    V platnost vstoupila novela vysokoškolského zákona o tzv. rekonkursech. Stávám se (na nelehkých 14 let) vedoucím Katedry divadelní a filmové vědy FFUK (od jejího rozdělení v roce 1996 už pak jen divadelní).

    1999, jaro: Můj tchán (*1917) se definitivně vrací do ČR. Veškerý svůj kanadský movitý majetek mohl v Kanadě klidně zanechat švagrovi, kromě jediného: téměř kompletní produkce Sixty-Eight Publishers. Tu, bohudík, obsahuje do Mělníka připluvší kontejner také.

    2000, duben: U příležitosti akce Nonstop čtení z díla J. Škvoreckého se koná v pražském kostele sv. Salvátora výstava knih ze Sixty-Eight Publishers.

    Pro mé manželství byly ty knihy velikým obohacením a posilou. I manželství Škvoreckých nám bylo v mnohém vzorem a je i dnes.

    Psáno o adventu  L. P. 2011

    Petr Pavlovský (1944), v letech 1994 – 2007 vedoucí Katedry divadelní vědy – teatrologie na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, člen redakční rady dvouměsíčníku Loutkář, dlouholetý a pravidelný autor Divadelních novin.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,