Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tiká tiká…: Zvuky se ozývají z různých stran

    Jiří Adámek se pokouší spojit v jednu hudební skladbu prvky akustické, dramatické a prostorové. Inspirátora v současnosti našel v Heineru Goebbelsovi, v minulosti v E. F. Burianovi. Všechny tři bych si troufnul nazvat divadelními snílky: všichni hledali a hledají krásu bez ohledu na praktickou upotřebitelnost díla.

    Neuköllner Oper Berlin – Jiří Adámek: Changemakers FOTO MATHIAS HEYDE

    Z EFB si Adámek vzal poučení v nakládání s textem, tedy jak z hlásek a slov, na které rozpitval věty a delší sdělení, stvořit cosi na způsob tzv. konkrétní hudby. Rozumějme hudby vznikající nikoli ze zvuků hudebních nástrojů či zpívajících hlasů, ale z běžných nehudebních zvuků, organizovaných do hudební struktury – a takovými zvuky je i lidská řeč. Jenže ta sděluje také významy, to je její hlavní smysl, a Adámek neváhá zahrnout do své kompozice i tuto stránku řeči – to je zdroj dramatického podílu na jeho kompozicích a zase můžeme vzpomenout E. F. Buriana, jehož voicebandové skladby se také rozkládaly mezi literaturou, divadlem a hudbou.

    Spojitost s Goebbelsem vidím především v nakládání s prostorem, v němž se kompozice odehrává nejen fyzicky, neboť všechno se musí dít v prostoru a čase, ale zase i kompozičně: zvuky se ozývají z různých stran, v různé intenzitě, jsou v záměrném pohybu vůči divákům – posluchačům, i vůči sobě navzájem, pokud jich v daném okamžiku zaznívá víc. Stejně jako u Goebbelse Adámek rozehrává prostor analogicky i vizuálně, s hereckými (dá-li se to tak vůbec nazvat) akcemi zachází jako se zvuky a dává jim i základní významy. Z jiného úhlu nahlíženo je jeho umění abstraktní i konkrétní, formálně estetické i věcně komunikující.

    Stejně jako E. F. Burian, k němuž má myslím blíž než ke Goebbelsovi, neváhá Adámek komponovat i pasáže řekněme hudebně tradiční – v daném projektu například nízké hlasy vytvářejí drženými tóny základní harmonický souzvuk, do něhož zaznívá ve vyšší poloze cosi na způsob melodie. Adámek ji odvozuje z deklamačních principů, tedy z rytmicky a melodicky výrazně vykroužených „replik“, princip zase známý od E. F. Buriana. Burian své postavy nechal někdy přímo zpívat a činí tak i Adámek. Leč Adámek nekopíruje, formuje svoji originální mluvenou hudbu zcela nezávisle na estetice Buriana: jestliže ten mluvenou řeč nejčastěji přirovnával k dobovému jazzu, Adámek nemá žádný analogický úběžník, alespoň o něm nevím. Lze však vystopovat použití obvyklých a zavedených hudebních postupů, především rytmické figury, ostinata, které jsou vedle „melodií řeči“ nejnápadnějším hudebním prostředkem. Ale používá i princip opakujících se motivů jako další ze základních prostředků hudební architektury. Když už tak pozitivisticky vypočítávám, zmiňme i zvukomalbu.

    Hudbou jsou už samotné „party“ jednotlivých postav – aktérů, bez nichž by nebylo možné interpretovat většinu pasáží, postavených na „souhře“ rytmické, tempové, dynamické. Až po již zmíněné souzvuky, sóla znějící nad „sborem“ a podobné věci. Soubor berlínské opery je skvělý, už zapamatovat si tu kompozici bez jakéhokoli nástrojového doprovodu je krajně obtížné, a na rozdíl od mnohých soudobých skladeb tady se pozná, jestli interpreti výrazněji chybují – nechybovali. Ta kompozice potřebuje školené hlasy, školené hudebníky, na rozdíl od Burianových voicebandů, přitom interpreti nevystačí s hudebními vokály, musí i volně hovořit, používat fistuli, syčet, pukat, místy i hudebně dýchat. Když vystřihnou úryvek gospelu, nejsou to operní, ale stylové gospelové hlasy. Ostatně stylových kontextů by bylo víc, nepřeslechnutelné jsou buddhistické modlitby, které zase skladbě dodávají duchovní rozměr. V tom spočívá zmíněné propojení abstrakce s konkrétnem, Adámek přesně vystihl, že nemůže po hudbě chtít popisný realismus do detailů, ale také ví, že bez duchovního rozměru, bez významového rámce ztrácí každá hudba na působivosti.

    V němčině nejsem schopen posoudit, nakolik je skladba „dramatická“, nakolik realizuje sdělení tématu literárně-hereckými prostředky. I když směsice vážného, tragického, groteskního, věcného, komického byla evidentní a že se v takové kompozici člověk může spontánně pousmát, možná i zasmát, považuji za ohromující – žádné třeskuté důstojenství, ta skladba je plná života, který poznáváme kolem sebe. Vnímal jsem inscenaci jako podivuhodnou hudebně výtvarnou kompozici, uprostřed níž jsem se díky prostorovému řešení ocitl, která na mě působila ze všech stran a působila mi nesmírnou libost. Nepraktickou, jak už jsem zmínil v úvodu, neboť její významové přesahy byly pro mne upozaděny formálním řešením. Nádherným řešením!

    Neuköllner Oper Berlin – Jiří Adámek: Changemakers. Scénář a režie Jiří Adámek, hudba Ondřej Adámek, choreografie Zuzana Sýkorová, výprava Andrea Bolte, dramaturgie Bernhard Dauenhauer. Světová premiéra 17. února 2001 v Berlíně, česká premiéra 6. května 2011 Teatro NoD Praha.


    Komentáře k článku: Tiká tiká…: Zvuky se ozývají z různých stran

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,