Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tichý experiment

    Inscenace MUTE, která vznikla ve společné produkci Studia DAMÚZA a pražského Clubu Reduta, má nezvyklý charakter – režisér Karel Kratochvíl na ní spolupracoval mimo jiné se dvěma neslyšícími amatérskými herci. Při jejím vzniku se počítalo s tím, budou značnou část publika tvořit neslyšící.

    studio-DAMUZA-mute-1

    Sergej Josef Bovkun, Markéta Spilková, Petr Besta a Anna Schmidtmajerová v projektu MUTE FOTO ARCHIV

    Diváci, kteří dobře či jen trochu slyší, dostávají při vstupu do sálu sluchátka napojená na mikroporty. Dva slyšící herci do nich mluví v rámci svých rolí, nebo když překládají pasáže, jež se odehrávají ve znakovém jazyce. Mnoho se zde znakuje, herci bývají k publiku otočení tak, aby bylo odevšad vidět na jejich mimiku. Někdy navíc své promluvy pantomimicky ilustrují. Herci jsou oblečeni do černých teplákových souprav, téměř nepoužívají rekvizity. Herecké akce mají rychlé tempo a vytvářejí sled modelových kauzálně na sebe příliš nenavazujících situací. V nich se odrážejí různorodé problémy, na něž neslyšící narážejí při všednodenní komunikaci se slyšícími. Herci často přecházejí z role do role. Rozvíjejí se zde rovněž dva jednoduché příběhy se šťastným koncem. Zachycují vznik dvou mileneckých vztahů, pokaždé mezi jednou slyšící a jednou neslyšící postavou. Každá z nich je pojmenovaná křestním jménem herce, jenž ji představuje.

    Všechny slyšící postavy hrají profesionální herci Anna Schmidtmajerová a Petr Besta. Pokud se zrovna nejedná o pantomimický vstup, ztvárňují je jako typy, které se nedovedou příliš soustředit na smysl toho, co říkají nebo dělají. Po neslyšících hereckých amatérech (Sergej Josef Bovkun a Markéta Spilková), evidentně talentovaných, režie nechce o mnoho víc, než aby využili svou zkušenost s mimetickým charakterem znakové řeči, takže jejich výkony netrpí řemeslnými nedostatky. Neslyšící postavy často učí ty slyšící rozumět znakovému jazyku a objevovat jeho krásu – Pepa například v jednu chvíli učí svou přítelkyni Annu básnit ve znakovém jazyce. Jindy se neslyšící postavy vlivem svého handicapu stávají bezbrannými objekty, které na rozdíl od těch slyšících nemohou jednat. V tu chvíli neslyšící herci mnoho nehrají, ale setrvávají nějaký čas v trpné pozici, zatímco ti slyšící aktivně stavějí situaci.

    Slyšící postavy ve většině scén projevují vůli překonat komunikační bariéru, a proto se snaží zapamatovat si co nejvíc výrazů ve znakové řeči. Spíše by se ale měli naučit vyjadřovat rozhodněji. Nemá-li mluvčí zřetelný mimický výraz, zůstávají často i přesně provedené znaky nesrozumitelné. Naopak to ale neplatí. Markéta například neporozumí Petrovi, když se jí ve znakovém jazyce omlouvá a tváří se přitom tupě. Zatváří-li se ale Petr omluvně, chápe Markéta sdělení ihned. Jelikož tvůrci zasadili téma komunikační bariéry také do těchto čistě praktických souvislostí, naznačili, že souvisí s všeobecnou nedostatečnou obeznámeností se světem neslyšících, a nikoliv výlučně s ignorantstvím slyšící většiny.

    Nedostatek inscenace spatřuji ve schematickém vystavění některých scén, jako je například ta na hlučné diskotéce. Markéta sem bere na první rande Petra, svou internetovou známost, aby hned nepoznal, že neslyší. Petrovi sice nevadí, že se veškerá jejich komunikace omezuje na posunkování o tom, co si dají k pití, ale uteče, když se dozví o Markétině handicapu. Do té doby paradoxně nepotřeboval, aby mu něco říkala. Je škoda, že tvůrci scénu spíše „vyplňují“ tím, že slyšícím divákům ukazují, jak se ve znakovém jazyku vyjádří názvy alkoholických nápojů, než aby v rámci vlastních hereckých akcí rozehráli onen paradox, který situace obsahuje. Takto lze scénu lépe vychutnat až při zpětné racionalizaci, jež ale není podložená výrazným divadelním zážitkem. Přitom se ale téma tohoto paradoxu v inscenaci dále rozvíjí – scény, v nichž se páry skutečně sbližují, mají čistě pantomimický charakter a není v nich slov třeba.

    Tvůrcům se sice nepodařilo vyčerpat veškerý divadelní potenciál, který se nabízí, nelze jim to ovšem příliš vyčítat. Podařilo se jim do inscenace organicky vkomponovat znakový jazyk, učinit ji srozumitelnou a poměrně poutavou jak pro slyšící, tak pro neslyšící diváky, a navíc vypovídají o společensky významném tématu. Doufám, že budou v započatém experimentování pokračovat a svou divadelní výpověď ještě prohloubí a dotáhnou.

    Studio DAMÚZA – MUTE. Koncept, režie: Karel Kratochvíl. Premiéra 21. října 2014 Club Reduta, Praha. Psáno z reprízy 30. listopadu 2014.


    Komentáře k článku: Tichý experiment

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,