Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    This is war

    Strach. Úzkost. Brutalita. Agrese. Válka. Šílenství. Krev. Svoboda? Demokracie? Národ? To jsou nejdůležitější slova, která mě napadají k nové inscenaci Válka režiséra Jana Friče ve Strašnickém divadle. Jak se dočteme v programu, německý dramatik Rainald Goetz se často vyjadřuje k současnosti, společnosti, kritizuje média a konzum. Jan Frič prostřednictvím jeho trilogie zpodobňuje zdeformovanost systému Evropy i celého lidského pokolení.

    valka

    Válka ve Strašnicích – porozumět všemu nelze, přesto na vás všechno působí a vyvolává to příslušnou emocionální reakci. FOTO ARCHIV DIVADLA

    Promluvy, výkřiky, dialogy, slova a věty plynou v nesouvislém pořadí. Jde o roztříštěné uspořádání jednotlivých scének (dá se říci i skečů), které jsou ovšem k sobě pevně navázané, přechod z jedné do druhé je neviditelný a kauzální. Tempo inscenace je neuvěřitelné. První část má hodinu a půl, druhá jen půl hodiny. Ani na chvíli nemá divák čas vydechnout. Akce střídá akci, slovo slovo. Jako ve válce.

    Palčivé téma uprchlíků, islamistů a dalších v současné „svobodné“ a „demokratické“ Evropě vztahují Goetz a Frič k totalitním režimům 20. století. V čem se vlastně liší současnost s demagogií nacistů? A co s tím dělají zástupci členských států EU? Vedou diskusi ve jménu humanitárních zásad, lidských práv a svobod, demokracie a moderního člověka vedou nekonečné debaty plné nafouklých slov, které nic neznamenají, protože lidé, kteří ony debaty vedou, vůbec nerozumí tomu, co se děje. Svůj multikulturalismus demonstrují módním popíjením kávy z plantáží kdesi v neznámých končinách Afriky a podobnými současnými trendy. Do toho přichází malý (český?) obyčejný člověk, který hltá zavádějící informace z médií, z nichž nabývá názoru, že se k nám proudí tisíce uprchlíků a chtějí nás všechny podřezat. Takový člověk nutně opakuje, že jsou všude negři, a že by se měli vyvraždit. A nutně se ptá: Co bude?

    Inscenace nabízí tolik témat, že není možné vše pojmout, vstřebat a pochopit (a psát o tom…). Velmi intenzivně působí expresivní vyjadřování strachu a úzkosti, frustrace, ale i orgastické nadšení pro válku, touha po krvi, ovládání, vraždění.

    V programu si můžeme přečíst úryvky z různých studií. V úryvku z knihy Agrese, násilí a psychologie moci Jana Poněšického se píše o pěti motivacích, z nichž vzniká agrese ústící v násilí (protože co jiného válka je). Že vzniká z nezvládnutelného stresu, že jde o výraz protestu v důsledku nezájmu (společnosti,…), že jde o prostředek k získání sebevědomí, úcty, o potřebu se zařadit do společnosti a získat si reputaci, případně převahu.  To vše Frič zpracovává. Také to, že lidé nemilují ani sami sebe, natož svého bližního. Nemohou snést sami sebe. Nejlepší forma obrany je absolutní nezájem. A kde je Bůh? V odcizeném světě médií a povrchnosti chybí hluboké lidské city – přátelství, láska, solidarita. V mírovém stavu se bojuje na trhu a v lidech se probouzí jen chamtivost, sobectví. Ve válečném stavu se vše převrací. Lidé si pomáhají, jsou spolu, v jednotě, jdou za společnou věcí. Válka je nepřímou vzpourou proti bezpráví, nerovnosti a nudě. (Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity, z programu k inscenaci).

    Druhá část v divácích ještě více utvrzuje pocit zmatení a strachu. Začíná se v úplné tmě, ozývají se jen hlasy s různými replikami. V závěru se na plátně objeví sluníčko z dětského seriálu Teletubbies, před ním sedí ve tmě herci s dětskými hračkami a mezi nimi se prochází smrt nabarvená na černo (celou dobu inscenace se postavy agresivně vyptávají: Je tady někde nějakej negr?! …). Do podkresu hraje Bachův sbor Jesusbleibetmeine Freude. Smrt mluví o jakémsi oběšenci se značným vzrušením, ostatní masturbují. Scéna přejde v kolektivní brutální znásilnění Smrti, na nějž zlověstně civí ono roztomilé sluníčko. Lidstvo svými válkami znásilnilo už i samotnou Smrt.

    Nemyslím, že zde najdeme herecký výkon, který převyšuje ostatní svou sugestivností či technickou propracovaností. Typy postav, do nichž se herci (Anežka Hessová, Tomáš Červinek, Michal Dudek, Jakub Gottwald, Jiří Kniha, Jakub Kropáček a Matěj Nechvátal) vtělují, to ani neumožňují. Každý herec vystřídá během inscenace několik osob, které jsou spíše archetypální nebo abstraktní. Herectví je založené na nadsázce, deformaci, ironii, agresi. Fričova inscenace nestojí a nepadá s hereckými výkony.

    Porozumět všemu nelze, přesto na vás všechno působí a vyvolává to příslušnou emocionální reakci. Pocity zmatení bezprostředně po představení jsou na místě a předpokládám, že byly záměrem inscenačního týmu. Byl to jednoznačně velmi silný zážitek ve Strašnickém „psychochrámu“.

    Divadlo X10 –Rainald Goetz: Válka. Režie Jan Frič, dramaturgie Ondřej Novotný, scéna Nikola Tempír, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Přemysl Ondra. Premiéra 17. října 2015 ve Strašnickém divadle.


    Komentáře k článku: This is war

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,