Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    The Sound of Silence

    Již potřetí hostoval litevský režisér Alvis Hermanis se svým souborem rižského Nového divadla na festivalu Divadlo Plzeň. Před třemi lety zde uvedl excelentní otisk jednoho bytu a světa v něm – inscenaci Soňa – a dva roky předtím, v roce 2005, ve staré, oprýskané budově místního Sokola inscenaci Dlouhý život.

    Hermanisovy Zvuky ticha jsou vlastně jakýmsi volným navázáním na inscenaci Dlouhý život. Odehrávají se ve stejné výpravě a herci jsou titíž. Zatímco v Dlouhém životě hráli starce, a to tak věrohodně, že když se na konci odlíčili, nemohli diváci uvěřit tomu, jak jsou mladí, ztvárňují tentokrát mladé a naivní, kteří postupně – tak trochu jako v časosběrných dokumentech Heleny Třeštíkové – vyspívají, milují se, vdávají a žení. Důsledná retro-inscenace vychází z obliby Simona a Garfunkela u celé jedné rižské generace přelomu šedesátých a sedmdesátých let (režisér je ročník 1965, takže pravděpodobně jde spíš o jeho rodiče či starší sourozence a kamarády) a z faktu, že v roce 1968 tam – údajně – toto americké pěvecké duo mělo vystoupit, koncert se však nikdy nekonal.

    Za zvuků slavných písní Sound of Silence, Mrs. Robinson, Scarborough Fair a mnoha dalších se před divákem odvíjejí příběhy mladých lidí té doby, ohledávajících první doteky, sex, zakázané ovoce hudby, mejdanů, alkoholu, drog a (volné) lásky. Nonverbální činohra vysoké technické úrovně plně sloužící tématu. Vše se děje beze slov, trochu na způsob Scolovy Tančírny, méně ovšem (v podstatě vůbec) taneční. Otisk doby, jak jej hned tak nezažijete. Přesný (i v účesech, kostýmech, rekvizitách, gestech…), s jemnou ironií a nadhledem, přitom nijak dobu a lidi v ní nedehonestující, nevysmívající se. Pamětník jihne, nepamětník se nechává vtáhnout. Ač je to představení kouzelné a omamné, tak přece jen je příliš sentimentální a (hlavně) zdlouhavé a v mnoha situacích a citacích se opakující. Nicméně tato délka (přes tři hodiny) i ona opakování byly zřejmým Hermanisovým záměrem. Abyste byli opiti, nemůžete si jen cucnout. I když i na mě bylo toho (mnou milovaného) hippie sirupu tentokrát taky moc. Chybělo víc překvapivých pasáží, jako byl třeba promítnutý film z roku 1972, autoportrét jedné z postav se záběry rižských hippies a jejich mejdanů à la Plastic People. V roce 2008 se stala v Litvě Inscenací roku a z toruňského festivalu Kontakt si tentýž rok odnesla Grand Prix. Od té doby brázdí evropskými festivaly a je velmi dobře, že i u nás jsme měli možnost poznat vrcholné současné divadlo. Právě pro takové stojí za to festival, jímž by Divadlo Plzeň chtělo a mělo být, pořádat.


    Komentáře k článku: The Sound of Silence

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,