Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Těžce dolované divadelní sny

    Divadelní festivaly a akce, které divákům prezentují „to nejlepší z činohry a alternativy“, se konají na mnoha místech republiky. Festivalový projekt Dream Factory Ostrava je však výjimečný. Ač se konal teprve potřetí, je poměrně krátký (letos od 8. do 11. června) a potýká se s nízkou finanční podporou města i regionu, je již dnes republikově proslulý, ba přímo kultovní.

    Daří se mu vytvořit atraktivní dramaturgii nekonfliktně propojující soubory „kamenných“ divadel s nezávislou scénou. Navštěvuje ho řada ostravských intelektuálů a dokonce na něj přijíždí mladí „alternativci“ z celé republiky.

    Kult bez peněz

    Rozpočet Dream Factory je několikanásobně nižší, než jaký mají mnohé „konkurenční“ festivaly. Město přispělo částkou 370 000 Kč, nadace Kimex 40 000 Kč. V den zahájení festivalu dostali pořadatelé zprávu, že obdrželi grant ve výši 150 000 Kč od nadace OKD, což je zachránilo před ztrátou. Diváci (všech dvacet představení jich vidělo asi dva tisíce) však tuto „nesnáz“ v kvalitě a bohatosti programu nepocítili.

    Skoro to vypadá jako zázrak, že se dá za tak málo peněz udělat tolik divadla. Ale není radno tuto situaci zlehčovat. Organizační tým musel udělat mnoho ústupků: festival je pouze čtyřdenní, akce se koná bez účastí zahraničních souborů a ty domácí hrají za minimální honoráře. Cestují vlakem, protože autobusová doprava je nadstandard, a – pokud se hned nevracejí – spí v ubytovně na okraji Ostravy. Naštěstí ještě tací, kteří jsou ochotni v takových podmínkách do Ostravy a na festival přijet a vystoupit, v Česku jsou.

    Bohatý program tak čítal i „hvězdné“ inscenace: Havlovu aktovku Prase v režii Vladimíra Morávka, kterou má na repertoáru brněnská Husa na provázku, aktualizovanou Stroupežnického klasiku Naši furianti z pražského Divadla v Dlouhé, Drábkovu velmi politicky i společensky nekorektní „zombie komedii“ Noc obživlých mrtvol Klicperova divadla v Hradci Králové.

    Linii hříček, frašek, grotesek a kabaretů, tedy oddychovějších projektů, doplňovaly inscenace nezávislých či alternativních divadel. Klaunská společnost Champ de tension odehrála světovou premiéru Departure of Clown, klauniádu inspirovanou texty Samuela Becketta, Ivana Diviše a Árpáda Schillinga, olomoucké Divadlo na cucky a režisér Jiří Jelínek si pak pohráli s Vonnegutovou Groteskou.

    Vážnější programovou linii vytvářela především pražská MeetFactory s představením režisérky Kathariny Schmitt England, zabývající se hodnotou umění v našich životech a cenou života samého. HaDivadlo z Brna přijelo s dramatickou básní Psychóza ve 4:48, poslední (před spácháním sebevraždy) hrou ikony britské coolness dramatiky Sarah Kane. Festival zakončil půlnoční koncert skupiny Kazety, již tvoří hudebníci a divadelníci David Doubek a Johana Švarcová. Není divu, že bylo po celý festival na všech scénách plno. Festivalovému týmu v čele s ředitelem Tomášem Suchánkem se zkrátka podařilo nalézt divadelníky, diváky a také organizační dobrovolníky, kteří sní alternativní sny a milují Ostravu.

    Ostravské Hradčany

    Jedinečnost si festival drží především v netradičním prostoru, ve kterém se většina produkcí koná – v unikátní industriální památce z 1. poloviny 19. Století, v areálu Vítkovických železáren. Konkrétně v bývalých výrobních halách a sprchách a v zapůjčeném bílém stanu olomouckého Divadla na cucky v prostorách dolu Důl Hlubina. Účinkující se musejí potýkat s mnoha technickými problémy, diváci rezignují na veškerý komfort (tísní se na plastových židličkách a používají chemické toalety), který nabízejí konvenční divadelní festivaly. Genius loci je ale mocný a diváků přišlo a do Ostravy dokonce speciálně na festival přijelo dost.

    Ostravské Hradčany, jak Hlubinu místní s pýchou i ironií označují, jsou proslavené více než stopadesátiletým obdobím nepřetržité výroby železa na bázi kamenného uhlí. Již v roce 1836 zde byla uvedena do provozu první vysoká koksová věž v rakouské monarchii. Od roku 2002 se areál pyšní označením národní kulturní technická památka a od roku 2008 je zapsán na seznam Evropského kulturního dědictví. V současnosti se uvažuje o tom, jak ho zakonzervovat a zpřístupnit veřejnosti.

    Pořádat zde kulturní akce je jednou z nejlepších cest. Občanské sdružení OVArt, které festival organizuje, to ví a ostravský industriál oživuje i mimo festivalové dny. Stejně tak i Divadlo Petra Bezruče, jež uvedlo v Dole Hlubina inscenaci Pestré vrstvy v režii Janusze Klimszy. Podle autobiografické knihy Ivana Landsmanna napsal divadelní scénář Tomáš Vůjtek. Autencitita vyprávění z hornického prostředí i holandského exilu zůstala a přibyla notná dávka humoru. Na Dream Factory se měla konat derniéra tohoto projektu, ale pro neutuchající zájem se ještě na podzim do dolu vrátí.

    Taková je kultura v Ostravě – ryzí, těžce dolovaná, o to však cennější.


    Komentáře k článku: Těžce dolované divadelní sny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,