Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tereza Dočkalová: krytému násilí se lidi i zasmějí

    Poprvé jsme se s členkou souboru libeňského Divadla pod Palmovkou Terezou Dočkalovou sešli k rozhovoru, když před pěti lety dostala Cenu Thálie pro mladý talent. Po letošní Thálii za titulní roli v Ibsenově Noře jsem dost dobře nemohl nenavázat. Prvně jsme probírali její ostravské období a nyní jsme nemohli obcházet společenská témata. Libeňské divadlo se pod vedením současného ředitele Michala Langa vyprofilovalo jako scéna, která se naplno věnuje nejen klasice, ale i politickému divadlu. A Tereza hraje jednu velkou roli za druhou. Nedivím se. Tak mimořádně tvárnou a komunikativní herečku jsem už dlouho nepotkal.

    Tereza Dočkalová jako Eva (Tomáš Beránek, Tomáš Dianiška: Jak sbalit ženu 2.0, Divadlo pod Palmovkou, Studio PalmOFF, premiéra 10. února 2017) Foto Martin Špelda

    Buďme chvilku aktuální. Co říkáte výsledkům voleb?

    Jsem ráda, že to hnutí ANO projelo v Praze, kde mu voliči vystavili účet. Líto je mi třeba neúspěchu hnutí Žít Brno, protože si myslím, že jejich projekty typu, jak začlenit bezdomovce zpátky do společnosti, už přinesly výsledky. Navíc se jim podařilo navýšit dotace na kulturu o desítky milionů. V senátu nesedí jediný komunista. Senát vůbec dopad peckovně! Teď jenom aby se ho těm expertům, panu premiérovi s panem prezidentem, nepodařilo zrušit. Věřím, že z něj má Andrej vítr, to je moc fajn. Jsem zvědavá na radního pro kulturu tady v Praze. Jan Wolf byl super, pro Divadlo pod Palmovkou toho udělal mnoho, například nám dost pomohl se vznikem Palm Off Festu. Snad ho vystřídá někdo, kdo bude mít příspěvkové organizace podobně rád.

    Nemyslíte, že se do omrzení opakuje stejný scénář, kdy voliči zahoří nadějí pro nové uskupení, ale po čtyřech letech se odvrátí a vyhlížejí zase čerstvá hnutí a strany?

    Tak tohle je asi hlavně chyba tradičních stran, ne? Sociální demokracie bývá ve státech, kde to funguje líp, obvykle celkem silná strana. To je ale jenom taková moje dojmologie. Nevím, jestli tomu dostatečně rozumím. Co se týče pana Babiše a pana Okamury, doufám, že z nich společnost začne co nejdřív střízlivět. Dost by myslím pomohlo, kdyby si všichni uvědomili, že premiérem je dnes spíš Marek Prchal. A kdyby příští volby nevyhrál jenom dobrý a drahý politický marketing.

    Zdá se, že se v politice orientujete.

    Vlastně ani moc ne, chtěla bych být v obraze mnohem víc. Tohle je jenom takové intuitivní povědomí o tom, kdo to v politice myslí vážně a kdo je levej a na prachy. Je mi jasné, že tyhle názory založené spíš na pocitech nikdy nepřesáhnou rámec lidové moudrosti. A těžko říct, jestli to může něčemu pomoct.

    Bohyně mladá a neklidná

    Máte po premiéře inscenace Žítkovské bohyně – jaký je divácký ohlas při prvních reprízách?

    V tuhle chvíli jsou Bohyně vyprodané do konce ledna. A až se spustí předprodej na únor, taky to nejspíš nebude dlouho trvat. To je skvělé. Taky je fajn, že se v příběhu orientují i diváci, co nečetli knížku. To je myslím hodně dobrá zpráva. Spousta lidí odchází pohnuta a rozjitřena, často i minou bar, protože to musejí jít rozdýchat. To už mi pár kámošů udělalo. Tak jsem pak byla smutná a chtěla zase chvilku dělat něco jiného.

    Musím se přiznat, že mě lehce nadpřirozené schopnosti léčitelů, k jakým se řadí i Bohyně, iritují. Anebo vy sama byste je vyhledala?

    Nevím, možná ano. Nemyslím si ale, že to je tak jednoduché jako: když potlačuju zlobu, tak si zadělávám na rakovinu jater. Tohle à la léčitelství mě irituje taky. Někteří lidi by měli mít doživotní zákaz čtení Paola Coelha. Pravdou ale je, že jsou mezi námi takoví, kteří mají k léčení talent. Mě ale spíš baví o bohyních přemýšlet jako o ženských, které vlastně léčily dost exaktně; uměly narovnat zlomeninu, porodit dítě, znaly byliny, uměly zaměstnat mysl v depresi. Jasně, ten magický přesah je podle mě spíš taková pohádka. Ale to koneckonců v mnoha případech zabírá taky. Víra lečí a chrání, to nepopřete. Ani já.

    To ne. Mě by ale zajímala jiná věc. Dokdy je podle vás člověk mladý a neklidný? Narážím na fakt, že přispíváte do internetové rubriky Lidových novin Mladí a neklidní.

    Asi do té doby, dokud je mu to příjemné. Nejspíš ten neklid v jednu chvíli odpadne jako stará kůže. Možná by i měl. Kdoví. Já jsem každopádně neklidná pořád. Je mi třicet, takže to je zatím furt legitimní. Doufám.

    Kromě toho na svůj věk ani nevypadáte. Zato neklidná jste od pohledu. V čem ale váš neklid spočívá, v čem je jeho kvalita?

    Kvalita neklidu? Víte, když jste mi tuhle otázku položil před pár měsíci poprvé, donutilo mě to napsat o tom jeden blog. Jmenuje se Tereza a časy neklidu. Chcete vědět konec? Už jsem na to přišla, Richarde, a je to velký. Neklid jsou hromady naskladněný lásky, pod nimiž se prohýbá moje srdce. Dobrý, ne? Určitě to nemá v mým případě nic moc společného s politikou. Aspoň to vím jistě.

    Jako Dora v inscenaci hry Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně (dramatizace a režie Michal Lang, Divadlo pod Palmovkou, premiéra 22. června 2018) Foto Martin Špelda

    Generace třicátníků

    Úplně vám nevěřím, že onen neklid nemá přesah do politiky. Proto by mě zajímalo, jak vy třicátníci vnímáte společnost?

    Většina má přehled. Nejsme lhostejní. Udržitelnost je trendy. To je dobré znamení. Já se od osmnácti pohybuju po divadlech, kde se odjakživa mluví o společnosti; na zkouškách, po klubech… Často jsou to hovory mezigenerační, to je na tom taky skvělý. Mluví se nejenom o mezilidských vztazích, které se asi moc nemění, ale i o stavu světa jako takového anebo o tom, jak navazujeme na minulost, na co jsme zapomněli a co bychom si měli připomínat. Za tohle tříbení názoru jsem divadlu vděčná. Dost mi to pomáhá se ve světě orientovat.

    Jde vlastně o neustálé dovzdělávání, ne?

    Přesně tak. Tříbí se tím cit a humor samozřejmě. Člověk si pak nepřipadá tolik výjimečný, protože zjišťuje, že už tu všechno bylo několikrát.

    Zaujal mě váš výrok v souvislosti s inscenací Laskavé bohyně podle románu Jonathana Littella, že pokud byste se narodila ve třicátých letech, nemůžete ručit za to, že nebudete pochodovat v Hitlerjugend.

    Ještě před Laskavými bohyněmi jsem hrála v inscenacích her George Taboriho: Jubileum a Goldbergovské variace. Zažili jsme studijní pobyt v Osvětimi, načetla jsem si knížky. Nejvíc mě vlastně zasáhl komiks Maus a Můj otec Niklase Franka. Viděla jsem filmy, Lanzmanovo Šoa několikrát a naposledy maďarský snímek Saulův syn, který je podle mě nejlepší ze všech filmů o holokaustu. Hlavně proto, že necílí v prvé řadě na divákovy slzy. Ve filmu není jediná emoce. Teda vlastně jedna ano, jeden úsměv na konci, to je všechno. Divák odchází z kina a v břiše má chlad a svírání a to je podle mě docela přesné. Ale to jsem trochu odbočila. Chci říct, že čím víc o tom vím, tím míň jsem si jistá, že bych se ocitla na správné straně. Třeba bych se narodila do nějaké středostavovské rodiny v Mnichově, mí rodiče by byli sice vystudovaní právníci, ale i oni by podlehli kouzlu toho ukřičeného frajera, vstoupili by do NSDAP a mě přihlásili do Hitlerjugend.

    V našich padesátých letech minulého století byste se viděla jako zapálená svazačka, nebo spíš coby pronásledovaná skautka?

    Dokážu si představit oboje, bohužel. Líbí se mi příběh manželů, kteří 17. listopadu 1989 jeli tramvají přes Václavské náměstí. Když viděli tu hromadu skandujících lidí, cítili, že je něco na spadnutí, a hrozně se k nim chtěli připojit. Jenomže nesli v rukou narozeninový dort pro svou dceru a nechtěli, aby se tomu dortu v tom ohromném davu něco stalo. Takže nevystoupili a jeli slavit narozeniny.

    Pak ještě měli řadu příležitostí…

    To ano, ale tuhle velkou dějinnou chvíli kvůli narozkám propásli. Já se prostě jenom někdy bojím, jestli bych měla dostatek informací na to, abych stála na správné straně ve správný čas, to je celé.

    V posledním roce či dvou se už zase začíná demonstrovat, jako by trpělivost přetekla. Účastníte se?

    Účastním, když můžu. Většinou hraju, to je pitomý. Nevím, jestli trpělivost přetekla. Co je dobré, že vyrůstá generace, která je nezatížená. Nebo rozhodně nezatíženější. Já jsem sice ročník 88, ale nějak ten východní blok na sobě cítím. Je dobře, že další generace už ne, protože mám pocit, že by mohly mít mnohem větší problémy. Tak nějak s celou planetou třeba…

    Co vůbec říkáte na dnešní politizující divadlo? Aktuální politická satira bývá sice úspěšná a často i vtipná, ale přece jen krátkodechá, nemyslíte?

    To je možná fakt, ale na druhou stranu svůj účel splní. Hlavně si o to někteří vyloženě říkají, aby je v divadle zesměšnili přímo, ne jenom metaforicky.

    Za roli Nory získala Tereza Dočkalová Cenu Thálie. Na snímku s Janem Huškem, v pozadí Jan Teplý (Henrik Ibsen: Nora /Domeček pro panenky/, režie Jan Nebeský, Divadlo pod Palmovkou, premiéra 16. prosince 2016) Foto Martin Špelda

    Režiséři pankáči

    Jak se vám zkoušelo s polským režisérem Janem Klatou, který nejenom vypadá jako pankáč, ale i pankáčsky brutálně zpolitizoval Shakespearovu hru Něco za něco?

    Jan Klata je možná pankáč, ale také má brutálně načteno. A je neskutečně inteligentní a pohotový. Je pro mě obrazem moderního kosmopolitního člověka, Evropana, ve kterém se snoubí ohromné vědomosti z historie, politiky a umění s obsahem videí na YouTube. Kolik toho Klata ví, mě vlastně strašně zahanbovalo. Taky mě bavilo, že se po nás chtěla velká fyzická přítomnost na jevišti. To mi někdy na českém jevišti chybí. Pracovalo se mi s ním skvěle! Vy si o výsledku můžete myslet, co chcete.

    Oceňoval jsem spíše výklad jednotlivých postav a herecké výkony, kupříkladu Jana Vlasáka v roli zrůdného knížete Vincentia.

    Nepřipomínal vám podobou trochu Donalda Trumpa?

    To mě nenapadlo. Vnímal jsem více jeho vnitřní úskočnost, takové to promyšlené pokrytectví našeho prezidenta.

    Jo, oni se do takové postavy vejdou různí psychopati.

    Nepřijde vám laciné říkat psychopat někomu, ke komu vzhlíží s obdivem půlka národa?

    Rozumím – když jsem četla Vzpouru deprivantů neuropatologa Františka Koukolíka, přišlo mi, že je tu psychopat každý druhý. Sledovala jsem na YouTube některé jeho přednášky, kde popisuje definici psychopata, a diagnostikovala jsem si neúplnou škálu psychopatologických rysů přibližně ze čtyřiceti procent. Obávám se, že ti, o kterých jsme mluvili, jsou procentuálně mnohem úspěšnější.

    Četl jsem na internetu novinářskou úvahu, jak si dotyčný udělal výlet na jižní Moravu, kde žijí – bez ironie – příjemní lidé, kteří překvapí jednou zvláštností: mají strašně rádi Miloše Zemana. Je to zkrátka jejich prezident a mají pro něj slabost. Rozumíte tomu?

    Snažím se tomu porozumět, ale moc to nejde. Spousta lidí má asi pocit, že za ně pan prezident bojuje. Jak ale tato iluze vzniká, na to neumím odpovědět. Asi je to promyšlený krok, rozdělit společnost, posadit elitu do nějaké neexistující kavárny, odkud ta elita zbytkem republiky dennodenně pohrdá. Je mi z toho smutno. Vždyť to přece není tak těžké rozklíčovat. Ach jo. Ale když si představím, že pracuju v elektru, kde z televizí na prodej jede celý den program TV Barrandov, jsem si jistá, že za týden nosím v kabelce pepřák proti uprchlíkům, který mi doporučilo devět z deseti poslanců SPD.

    Nepodceňujete divadelnický moment, že se lidé prostě potřebují s někým ztotožnit, a postava prezidenta, jakkoli svou lidovost hraje, jim to umožní?

    Já fakt nechci nikoho urazit, ale myslím, že to opravdu souvisí s tím, jaké si hledáme informace, pokud si je vůbec hledáme.

    Nepotřebujeme ale všechny informace. Anebo vás zajímá, jestli prezident má nebo nemá rakovinu?

    Ne, upřímně ne. Rozhodně bych mu nic podobného nepřála, ale poslední dobou mi něco v jeho obličeji připomíná výraz zvířete, které chce v noci přeběhnout silnici a oslní jej reflektory. Takové to strnulé leknutí těsně před srážkou s autem.

    Vraťme se ještě k provokativní inscenaci Něco za něco. Již na premiéře jsem z publika cítil negativní pnutí. Jak je tomu dnes?

    Jsem ráda, že se ptáte. Je to boj, buďto strašně ano, anebo vůbec ne. Tu silnou nevoli z hlediště cítím často a je moc těžké ji někdy přehrát. Děkovačky pak samozřejmě vypadají tak, že šest lidí v sále tleská vestoje a do toho osm řad odchází. To jsme ale očekávali a já jsem velmi ráda, že to i přesto hrajeme. Docela jsme si spravili chuť v létě na shakespearovském festivalu v Gdaňsku, kde se nás neptali, proč je například scéna znásilnění tak strašně dlouhá, ale jestli po tom, co viděli, ještě máme nějakou naději pro tento svět.

    Vaše postava Isabely mě fascinovala svou hadovitou proměnlivostí, jako by neustále svlékala další kůži. Cosi mezi jeptiškou a kurtizánou. Jak jste k té neuchopitelnosti dospěla?

    Klata od první chvíle mluvil o nějaké formě extremismu, která Isabelu a Angela spojuje. Oba zanevřeli na tento svět; jeden pro něj vymýšlí kruté zákony, druhá odešla do kláštera a tam pro svět poptává spásu modlitbami. Ta neuchopitelnost je důležitá pro moment, kdy se Isabela rozhodne, že raději nechá bratra zemřít, než aby se vyspala s Angelem a tím splnila jeho podmínku. Dokonce si v dialozích s Janem Teplým, který Angela hraje, pohráváme s myšlenkou na lásku. Kdyby mezi nimi neležela hlava Isabelina bratra, v budoucnu pravděpodobně oddělená od těla, měli by k sobě teoreticky mnohem blíž, než jsou si oba schopni připustit.

    Tedy že se do sebe zakoukají, což se i myslím děje

    Ano, ve chvíli, kdy se mise za záchranu bratra změní v misi za záchranu Angela. A mně přijde skvělé, že největší pochopení pro něj se zjeví ve verši: Ale jakápak čest! Vám já mám věřit? Vám? Jste zákeřný a falešný až běda! Všude to rozhlásím, vem na to jed. Podepiš ihned milost pro bratra, jinak já vykřičím do světa, věř mi, co jsi zač. To jsou řešení, která – když se pro ně najde opodstatnění – mají na jevišti koule.

    Není právě ta zákeřnost a zcela běžné pokrytectví tím, co nás rozčiluje na našich politicích?

    Samozřejmě. A ve spojení s touhou po moci se i člověk, co to původně myslel dobře, může postupem času proměnit ve standardního hajzlíka. Ale ani já za sebe nedokážu říct, jestli bych si jako politik dokázala zachovat bezúhonnost, odmítla všechny smlouvy s ďáblem. Jestli by mě cesty menšího zla taky nedovedly až někam do menšího pekla.

    Nemyslíte, že ona mocichtivost může být srovnatelná s uměleckou ctižádostí? Jako někdejší mladičká představitelka Niny Zarečné o tom jistě něco víte.

    Ctižádost není špatný motor. Akorát musíte chtít dělat dobré věci, jako například že se chcete stát dobrou a ne bohatou a slavnou herečkou.

    Mocichtivost, ambicióznost atd., to všechno jsou slova postihující silnou vůli si vydupat, získat, obhájit a nést odpovědnost za schopnost rozhodování. To přece nemůže být nadávka?

    Rozhodně ne. Pokud by se k moci prodral člověk bez špatných vlastností, pak se krajina zalije sluncem a budeme všichni vysmátí, jenomže – jak často k tomu dochází? Naopak si myslím, že rychleji startují lidé bez dobrých vlastností, protože jim ty dobré vlastnosti nepřekážejí. A protože jsou chytří a pohotoví, tak se může stát dříve, než se nadějeme, že se probudíme do dne, kdy už například nebudou nezávislé soudy. Ale třeba jenom maluju čerta na zeď a tak, jako je většina lidí u nás pořád vystrašená z uprchlíků, já se bojím Strakovy akademie.

    Jaká informace by vás dokázala probudit i uprostřed noci?

    Kupříkladu ty hromadící se informace o stupňujícím se ruském vlivu na našem území, a nejenom na našem…

    Tomu rozumím. Myslím, že před výrokem ruského ministra zahraničí, kdy obvinil Brity při kauze Novičok, že nedokážou ruským občanům zajistit bezpečnost v Londýně, by i Shakespeare zbledl závistí.

    Zbledl. Buď závistí, nebo taky nějakým jedem.

    Libeň správně špinavá, živoucí

    Vraťme se do Libně. Vy jste zde jako herečka prožila čtyři mimořádně úspěšné sezony. Máte ale vůbec příležitost se tu porozhlédnout po okolí?

    Mně se Libeň líbí, protože je taková správně špinavá, živoucí. Sama bydlím na Praze 1 mezi všemi těmi čistými a načančanými kavárnami, které taky miluju, ale tenhle kontrast mi prospívá. Co by mě na Libni v delším horizontu mrzelo, kdyby se zdejší centrum proměnilo ve druhý smíchovský Anděl. Anebo kdyby libeňská, holešovická i karlínská veřejnost ztratila kvůli zástavbě přístup k Vltavě. Myslím ale, že se do budoucna počítá s nějakou náplavkou. Bylo by fajn, kdyby to nebylo mini místo s nějakým trapným hřištěm, jenom aby se veřejnosti zavřela huba.

    Jako rodilý Libeňák sleduji proměny své čtvrti včetně místního divadla, kde ikonický spisovatel Hrabal dělal kulisáka, svědomitě. V posledních letech mně vadí její nebezpečnost. Anebo vy se nebojíte, řečeno okamurovským slovníkem, zdejších bezďáků, feťáku, cigošů a dalších?

    Ne, já se nebojím. Když si v tramvaji povšimnu nafetovanýho člověka, mám se na pozoru, protože vím, že je nesvéprávný. Může udělat cokoli a je úplně jedno, jak je oblečenej a jakou má barvu pleti. To prostě rozpoznáte, jak na tom kdo je. Jsem věčný pozorovatel, což mě jako taková odpadní voda mého povolání docela baví.

    To se mi ulevilo, že to berete jako součást hereckého řemesla. Fakt se v nich vyznáte?

    Ti na heráku jsou rádi, že jsou – ti vám nic neudělají.

    Mě znervózňují ti naspeedovaní.

    Ti vám taky většinou nic neprovedou, protože jsou rádi, že udrží krok se svou hlavou. Nejvíc agresivní jsou podle mě pořád opilci.

    Cenu Thálie jste dostala za Noru, která je ve vašem a režijním podání Jana Nebeského bytostí, do níž by člověk hned neřekl, že se vzbouří. Jak se vůbec díváte na kampaň MeToo, což je taky takové ibsenovské vyřizování si účtů po letech?

    MeToo vznikla jako platforma pro volání o pomoc. Štve mě jak její zesměšňovaní, tak fakt, že některá obvinění jsou lživá. Ale těch je fakt menšina, Ježíši Kriste. Jsou výroky, které mě nadzdvihnou, zvláště když přijdou z úst žen. To, že se to některým nikdy nestalo, jim nedává právo myslet si, že ostatní přehánějí, nebo dokonce účelově lžou.

    Vy se zatím účinkování v televizních seriálech vyhýbáte, anebo mi něco uniklo?

    Nejspíš vám unikl vzdělávací seriál na ČT Déčko, který učí děti finanční gramotnosti – Bankovkovi. Existují už dokonce dvě řady. Je to legrace. Když se dozvíte, že skoro milionu lidí v naší republice hrozí exekuce nebo už v ní jsou, pak vám dojde, že ona gramotnost je opravdu vážné téma, kterým bychom se měli zabývat vlastně už od dětských let. Když jste zadlužený až na půdu a nevíte, jak se té koule zbavit, nepotřebujete k ničemu svobodu pohybu anebo slova. Potřebujete, aby přišel někdo, kdo rychle vyřeší vaše problémy, a to už jsme zas u těch čertů.

    Vám se finanční problémy vyhnuly?

    U divadla je má kdekdo. Je to nejhůř placené vysněné povolání na světě, ale mě by v životě nenapadlo jít do banky a půjčit si peníze, které nikdy nemohu splatit. Anebo ještě hůř, tak jako Nora, stát se vydíratelnou kvůli osobní půjčce. Já toho k životu moc nepotřebuju, řidičák nemám, bydlím v pronajatém bytě, o vlastním ani nesním. Kolik vydělám, tolik utratím. Až jednou budu mít rodinu a přijdou děti, tak nebude už tolik záležet na mně a mým světonázoru – pak do seriálu klidně vlezu, aby se děti měly dobře. Dneska chodím dost často do rozhlasu nebo namlouvám audioknížky a přijde mi vlastně nádherný, že dostávám peníze za to, co mě baví. Je to ideální stav a nechci si to zatím pokazit.

    Než přijde doba hypotéky…

    Tu taky nemám, a to je moje máma uzavírá.

    Vy svou třicítku nevnímáte jako zásadní předěl?

    Já vlastně nevím. Veškeré poměřování s jinýma třicetiletýma a s třicetiletýma v jiné době mi v ničem nepomohlo, tak jsem se rozhodla, že si počkám na svůj vlastní odstup a pak uvidím, jestli to byl předěl, nebo jen začátek pozdní puberty.

    V totalitním hororu o nástrahách skautingu (Tomáš Dianiška: Mlčení Bobříků, režie Jan Frič, Divadlo pod Palmovkou, premiéra 12. února 2016) Foto Martin Špelda

    Život jako béčkový horor?

    Pojďme ještě zpátky k divadlu. Na většině témat se shodneme, ale jeden kámen úrazu nám leží v cestě: Mlčení bobříků. Tragédie skautingu na počátku padesátých let nazíraná optikou béčkového hororu.

    Inscenace byla hlavně zamýšlená pro mladé, dokonce mladší, než jsme my. Rozumím tomu, že spousta starších lidí tuhle žánrovou metaforu zavrhne. To ale neznamená, že kvůli tomuhle riziku představení nevznikne. Padesátky jako béčkový horor, ze kterého se nešlo probudit ani utéct z kina ven na svobodu. Mně ta metafora přijde legitimní.

    Mně vlastně také. Jenomže mi ta Fričova inscenace nepřipadala dostatečně nápaditá, vtipná ani krutá, aby si tu metaforu dokázala obhájit. To je ale věcí vkusu a názoru.

    Ano, věc vkusu a názoru.

    Návštěvnost Mlčení bobříků by vám mohla dát za pravdu, ale je to složitější. Na Noru máte vyprodáno, s představením Něco za něco s diváky bojujete. A nelze říct, že by režisér Nebeský byl menší pankáč než Jan Klata.

    V Noře nikdo nikoho pět minut fyzicky neznásilňuje. Tam je to násilí skryté, tomu se lidi i rádi zasmějí. Než jim to dojde.

    Jak jsme mluvili o dovzdělávání v rámci přípravy na roli – přinesla vám Nora něco osobně?

    Konečně jsem se pořádně naučila chodit na podpatcích. Použila jsem snad všechno, co mě na ženách štve, všechny naše trapnosti, a vyrobili jsme z toho s Janem Nebeským nesnesitelnou milující Barbie, dokonalou lhářku s finančními problémy. Je to velmi osvobozující.

    Pojďme se na závěr vysvobodit nějakým vaším nočním snem. Potkáváte se se svými postavami, anebo máte spíše ty klasicky herecké o prošvihnutém představení?

    Spíše ty druhé. Třeba stojím na fotbalovém stadionu pro tisíc lidí, je vyprodáno a my hrajeme komedii v šesti lidech na přibližně čtyřech metrech čtverečních, motáme se kolem malého paravánu a šeptáme si skrz něj: Nahlas! Nahlas, děcka, musíte víc nahlas! Jeden sen mám fakt oblíbený, to jsem se smála, ještě když jsem se probudila. Děkovali jsme se po představení tady v Divadle pod Palmovkou a za mnou stál Michal Lang a lechtal mě. Děsně se tomu smál a měl pocit, že ho nikdo nevidí, jak mě lechtá, chápete to? Člověk o dvě hlavy větší než já, ředitel tohohle divadle se krčí za mnou, chechtá se a myslí si, že nejde vidět. To mělo být co? Sen o neviditelné režii?

    Za tu důvěru jsem rád dodnes

    Asi před dvanácti lety mi Ivan Krejčí představil ve foyer Arény půvabnou studentku konzervatoře, které nabídl roli Niny Zarečné v Rackovi. Pohlédla na mě jen letmo. Očima visela na Ivanovi. Toto byla její životní příležitost a dobře to věděla. Dychtivost z ní jen sálala. Mám selektivní paměť. Člověk si nevybírá, co si chce pamatovat – vybírá si mozek, někdy si s tím užiju. Ale je zvláštní, že si celkem dobře vybavím první setkání s lidmi, se kterými jsem pak ušel v životě kus cesty, a Tereza mezi ně patří. O dva roky později jsme už spolu v Aréně zkoušeli Procitnutí jara, pak Poručíka z Inishmoru a Dávníky. Vendulku v Procitnutí hrála přímo k sežrání, pak úplně jinak Mairead v Poručíkovi. Bylo celkem logické, že když jsem šel na Palmovku, oslovil jsem ji, a ona k mé radosti nabídku přijala. Za tu důvěru jsem rád dodnes. Myslím, že její základ spočívá v tom, jak jsme si při zkoušení rozuměli v chápání herectví a divadla vůbec. Tereza vždycky cítila instinktivně, co je na jevišti správně. Její herecká inteligence je větší než touha po stereotypech. Herectví je těžké povolání, celý člověk se v něm vydává všanc a někdy se mu nechce opustit zažitá schémata, která mu dávají jistotu čelit početnému publiku a pustit se do neprobádaných vod. Co když v tom minovém poli ztratí sám sebe? S tím Tereza nikdy neměla problém. Ta dychtivost bezhlavě se pouštět do neznámých světů a zkoumat cizí lidské duše, poznat je, zmocnit se jich a přivlastnit si je tak, jako by byly od narození její, jí zůstává. V této souvislosti mě napadá Lermontovova báseň Plachta: Vzpurná plachta hledá bouři, jak jen v bouři byl by klid. Asi i to máme společné. A dnes mám pocit, jak se říká, že už jsme smluveni. Řadu věcí si nemusíme vysvětlovat. Během zkoušení Žítkovských bohyní stačilo málo. Shodnout se na zásadních věcech a vytyčit kurs. Herec je partnerem a režisér ví, že se může spolehnout, což mu dává v něčem klid. Plachty jsou napjaty, pluje se přímo do středu bouře, ale s Terezou na palubě prostě ten oceán dáte.

    Michal Lang


    Komentáře k článku: Tereza Dočkalová: krytému násilí se lidi i zasmějí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,