Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    TÉMA: O dětech a kartách

    Dealer’s Choice Patricka Marbera je hra, která klame tělem. Prakticky celý čas se tváří, že je o karetním hráčství, aby až v samém závěru odhodila obal a ukázala, o co v ní opravdu jde: o vztah rodičů a dětí.Marber se věnuje otázce, do jaké míry, respektive do kdy odpovídají rodiče za život svých dětí; kdy má být toto pouto rozvázáno, kdy mají dát rodiče dětem volnost, nechat je, ať za sebe ručí jen ony samy. Osoba silného egoistického muže, toužícího ovládat druhé, je jednou z ústředních figur celé Marberovy dramatické tvorby. V Donu Juanovi ze Soho a Howardu Katzovi jde o titulní hrdiny, v Na dotek tyto charakterové rysy postřehneme u obou mužských postav, Dana a Larryho. V Dealer’s Choice se jedná o postavu majitele restaurace a otce „nezvedeného“ syna Carla Stephena.

     Odpovědnost rodičů za vlastní děti je ústředním tématem Dealer’s Choice. A karetní hráčství, druhé téma hry, představuje především jeho vehikl. Je ovšem nutné dodat, že téma karetního hráčství je nepůvodní, odvozené. Odvozenost ostatně představuje další z charakteristických rysů Marberovy dramatiky: někdy je explicitně daná (After Miss Julie a Don Juan v Soho jsou adaptacemi Strindbergovy Slečny Julie a Molièrova Dona Juana), někdy je částečně přiznaná (Howard Katz jako variace biblického Jobova příběhu i jako jistá parafráze Millerovy Smrti obchodního cestujícího). V případě Dealer’s Choice máme co do činění s Gogolovými Hráči. Přeneseme-li se ale přes tento handicap, zůstane velmi zručně napsaná mainstreamová komedie s překvapivě silným vrypem v závěru.

     Marber napsal svůj dramatický debut v roce 1995 na objednávku londýnského Royal National Theatre – poté, co měl za sebou několikaleté zkušenosti s tvorbou televizních a rozhlasových skečů a s vystupováním ve stand up comedy. Tato průprava je, myslím, v Dealer’s Choice dobře znát: dramatik vede dialogy postav suverénně, promluvy se nesou ve vděčně ironizujícím tónu a jsou prokládány četnými hláškami. V prvém dějství – expozici, kdy se, hráčskou terminologií řečeno, rozdávají karty – autor divákům jako by předváděl, co všechno umí; někdy je toho až přes míru (úsilí „vyrobit vtip“ z textu doslova trčí). Druhé dějství exponuje zejména téma iluzí, jež se s karetní vášní pojí, tužeb, které se hrdinové s pomocí klamu o zbohatnutí prostřednictvím hry snaží realizovat. (Zde jako zajímavost uveďme, že motiv touhy postavy naivního Mugsyho zařídit si vlastní kšeft na místě bývalých veřejných záchodků je ohlasem politiky britské konzervativní vlády z přelomu 80. a 90. let odprodávat soukromým osobám veřejné budovy a tak je podněcovat v podnikání). Závěrečné třetí dějství, ve kterém konečně dojde na samotný poker, pak především portrétuje osoby stržené karetní vášní a v úplném závěru hra odkrývá svůj druhý plán.

     Děti jako esa

     Dramaturgická volba Dejvického divadla uvést v české premiéře Dealer’s Choice se, zdá se mi, odvíjela od úvahy dosadit na repertoár divácky vděčný titul, postavený především na hereckých výkonech silné mužské sestavy souboru. Titul podobný v minulých letech zde nastudovaným Šťovíku, pečeným bramborám, 39 stupňům či – a to asi nejvíc – Dračímu doupěti, které je tak jako Dealer’s Choice „dobře udělanou hrou s přesahem“.

     Je třeba uznat, že Jiří Pokorný (rozhodně žádná režisérská „sázka na jistou“) vytěžil ve své práci z Marberova textu maximum. Otázkou ale zůstává, nebylo-li by vlastně pro inscenaci lepší, kdyby toho vytěžil méně…

     Stephen a Ash sedí na opačných koncích karetního stolu jako impozantní, nehybné figury Carlových otců – skutečného a obrazného. Jako symboly bezpečného otroctví na jedné straně a riskantní svobody na straně druhé. Poté, co Ash vmete Stephenovi do tváře klíčová slova hry – Jsou asi trochu jako esa, ty děcka. Člověk se do nich zamiluje, nechat je nedokáže – a Carl následně Stephenovi vyčte jeho autoritářskou povahu, zůstává Stephen na scéně sám, s reprodukcí Caravaggiova Falešného hráče (visícího v celém průběhu inscenace na stěně), která začne, jako nějaký svatý obrázek, světélkovat… Hra v karty jako výraz Stephenových mocenských sklonů, jeho touhy ovládat druhé, jako jeho božstvo… Charakterní výkony Jaroslava Plesla coby smolaře Carla a Ivana Trojana jako pokerově maskovaného životního ztroskotance Ashe jsou největšími hereckými devízami inscenace; David Novotný hraje uhlazeného, chladného Stephena poněkud strojeně a ploše – bez tajemství.

     Pokorný ve své práci důkladně rozehrává i téma hráčství. Karbanictví je pro něj skutečnou vášní, téměř prokletím postav; představuje životní středobod, který vše ostatní fatálně deformuje či ničí. Ve třetím dějství režie účinně předvádí, jak hra jednotlivé hrdiny semílá: každému ze zbylých hráčů nechává dostatečný prostor k tomu, aby se projevil, aby ve světle vlastní prohry či výhry prozradil své já. Dobrosrdečný pořízek Sweeney (Hynek Čermák) myslí především na rodinu, ležérní proutník Frankie (Martin Myšička) touží vypadnout od všeho zdejšího, ztřeštěný klacek Mugsy (Václav Neužil) by se rád „udělal pro sebe“. Všichni tři herci drží postavy ve svých obligátních typech, děje se tak ale s patřičným gustem (zvláště v případě Václava Neužila) a ve vskutku dravém tempu. Problém je, že toto důkladné portrétování hrdinů poněkud zamlžuje hlavní téma hry, rozostřuje určující kontury inscenace – a vzniká tak dojem, že dejvická práce míchá až příliš věcí dohromady.

     Inscenace exponuje téma většiny postav (snění o lepším příštím) i ve zvukové stopě. Především prostřednictvím proslulé California Dreamin’. Pokorného asociace jsou tu však poněkud zkratkovité a režisér je prezentuje chaoticky. Pojítko mezi textem písně (vyjadřujícím přání dostat se z nehostinné zimní krajiny do slunné Kalifornie) a touhou postav hry je ještě pochopitelné, to však neplatí pro asociace, vztahující se ke společenskému backgroundu písně (jednoho ze symbolů éry hippies). Vedou totiž režiséra k matoucímu zdůrazňování homosexuálního vztahu Sweeneyho a Frankieho (volná láska jako symbol lepšího, nadějeplnějšího světa?) či prvoplánovému vizuálnímu pojetí Frankieho jako věrného hippie (ve stylu Petera Fondy v Bezstarostné jízdě) – jenž tak stojí v opozici ke Stephenovi, který se z bývalého hippie stal usedlým konzervativcem. Zcela nemožné je odečíst záměr tvůrců v případě reprodukování California Dreamin’ v různých verzích – nejen v té klasické (v podání The Mamas & the Papas), ale též punkové (japonští Hi-Standard) či jazzové (José Feliciano) – pokud tedy nemělo jít o pouhé proměňování náladotvorného efektu stejné skladby. Zvuková stopa inscenace je vůbec zbytečně přehlcena.

     Zdravý organismus

     Inscenace Dealer’s Choice potvrzuje prvořadé postavení dejvické scény v současném českém divadle. Ne snad pro své mimořádné kvality – Pokorného inscenace je „pouze“ kvalitně provedeným diváckým titulem (jemuž by nicméně jisté „pročištění“ neuškodilo), ale pro to, jak dosvědčuje promyšlenou strategii vedení tohoto divadla. Dejvičtí v roce 2010 nastudovali tři tituly: experiment (Modrovous/SuovordoM), který mohl, ale také nemusel vyjít; „sázku na jistotu“ (Dealer’s Choice), která měla především za cíl udržet přízeň diváků; a inscenaci uměleckého šéfa divadla (Muž bez minulosti), jež stanovuje linii a profil divadla. Jde o tři vzájemně se doplňující komponenty, které teprve ve svém úhrnu zajišťují pravidelné a zdravé dýchání divadelního organismu. Dejvické divadlo nadále, myslím, kráčí v nejlepších stopách Činoherního klubu šedesátých a začátku sedmdesátých let.

     Dejvické divadlo Praha – Patrick Marber: Dealer’s Choice. Překlad Dana Hábová, režie Jiří Pokorný, hudba a hudební výběr Michal Novinski, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, dramaturgie Eva Suková. Česká premiéra 11. a 13. prosince 2010. (Psáno z druhé premiéry 13. prosince 2010.)

     Čtěte v DN 2-2011:

     Martin J. Švejda: O dětech a kartách

     Čtěte ve sloupci iDN:

    Petr Christov: O naturalismu na divadle
    Lenka Dombrovská: Kdo uteče, vyhraje
    Veronika Štefanová: Britský humor v českých trenýrkách


    Komentáře k článku: TÉMA: O dětech a kartách

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,