Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Televizní hicparády

    Začátkem devadesátých let chtěl jeden kamarád, zaměstnaný v (tehdy ještě) Československém rozhlase, začít vysílat takzvané hicparády. Ano, není to překlep, neměly to totiž být přehlídky hudebních hitů, ale „angažovaných“ písniček, které za bolševika natočili někteří naši přední zpěváci a kterými zmíněnému bolševikovi lezli takříkajíc do zadního traktu, takže jim z toho dodatečně mohlo být dost horko. Kamarádovi nadřízení však tehdy usoudili, že by to byla příliš velká bomba, a tak mu to zatrhli. Naproti tomu podobná hicparáda v Československé televizi se nakonec přece jen – i když po dlouhých a vášnivých diskusích – uskutečnila. Mám na mysli slavný seriál o statečném majoru Zemanovi, ve kterém si zahrál celý náš herecký výkvět. Ne, že bych chtěl moralizovat. Vím, že tehdy se nabídka na roli v tomto opusu prostě, řečeno jazykem Kmotra, nedala odmítnout. I když zároveň třeba dodat, že někteří ji přesto odmítli.

    Jenže to jsem trochu odbočil. V souvislosti se seriály, přesněji řečeno normalizačními seriály, totiž nechci psát o hercích, ale o divácích. Hlavně o tom, co s nimi ty seriály můžou nebo nemůžou udělat. Když měl Zeman poprvé po převratu běžet ve veřejnoprávní televizi, strhlo se kolem toho, jak už jsem se zmínil, velké pozdvižení a mnozí varovně zdvihali prst, že takto bude myšlení národa vrženo zpět do komunismu. Nestalo se a myslím, že by se to bylo nestalo, ani kdyby každou část seriálu nedoplňoval osvětový, vysvětlující pořad fungující na podobném principu jako „zaštiťující“ předmluvy a doslovy ke knihám západních autorů, které u nás vycházely v dobách před rokem 1989. Dnes Zeman znovu vesele běží na komerční televizi – bez jakéhokoli komentáře – a skoro nikoho to příliš nevzruší, nanejvýš lehce pobaví. A už vůbec nikoho to neinspiruje k tomu, aby například znovu začal honit diverzanty a bojovat proti třídnímu nepříteli.

    Další, poněkud jiný typ „seriálu“ je k vidění v Československé televizi. Mám na mysli pětadvacet let staré Televizní noviny, uváděné před večerními zprávami na Čtyřiadvacítce. Přestože jsou už v barvě, přímo z nich dýchá šeď tehdejší doby. Myslím, že jedny jediné takové retrozprávy vydají za několik hodin školní výuky dějepisu.

    Ale co jsem tím vším chtěl vlastně říct? Když někde narazím na starou fotografii, většinou si ji schovám někam do zásuvky, odkud ji občas vytáhnu a podívám se na ni. I když totiž třeba není příliš podařená, má nespornou vypovídací hodnotu. A podobně se to má i s těmi normalizačními seriály, ať hranými či přímo ze života: vypovídají leccos, přesněji řečeno hodně o době svého vzniku. Že mají na diváky ideologicky škodlivý vliv? Já osobně bych diváky nepodceňoval. Věřím, že pitomí nejsou oni, ale jen a jen ty seriály!


    Komentáře k článku: Televizní hicparády

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,